Mezitím zhruba ve stejnou dobu...
Před jednou z hlídkových věží u hradu stály dvě postavy, jedna velká a jedna malá. Byli to Soumova malá sestra Tomoe a její bodyguard Inugami.
Ve scéně stmívání jasně hořel pouze strážní oheň, který byl zapálen poblíž vchodu do věže.
V té neobvyklé atmosféře se Inugami s obavami podíval na Tomoe.
„Opravdu půjdeš?“ zeptal se Inugami.
Tomoe přikývla. „Velký bratr řekl, „Chci, abys vyzkoušela, jestli je možné konverzovat s tím monstrem tady uvnitř.“ Chtěl, abych se taky naučila co nejvíc.“
Tomoe hodlala použít svou schopnost na monstrum uvnitř...což znamenalo, že bude vyslýchat ještěřího muže, který byl chycen v předchozí bitvě. Pokud by se naučili ekologii ještěrů, bylo by možné to využít při plánování budoucích operací. Bylo to však stvoření, které se pokusilo pochutnat si na mase lidí. Být schopen porozumět tomu, co bylo řečeno, mohlo vést Tomoe k psychickému traumatu.
Souma se toho také velmi obával, ale podlehl nadšení Tomoe pomáhat a neochotně ji požádal, aby shromáždila informace.
Znepokojený Inugami naléhal na Tomoe, aby byla tak opatrná, jak to situace vyžaduje. „Jeho Veličenstvo také nařídilo, „Ujisti se, že neuděláš víc, než dokážeš unést.“ Pokud usoudím, že to má špatný vliv na tvé city, sestřičko, odtáhnu tě odsud násilím, pokud to bude nutné.“
„Dobře. Prosím, pane Inugami.“
Tomoe pevně držela Inugamiho ruku. Protože byla mystická vlčice a Inugami byl šedý vlk, vypadali jako nic, ne-li otec a dcera, když se drželi za ruce.
Otevřeli dveře do věže, ruce stále drželi, a vešli dovnitř. Potom sestoupili po točitém schodišti a postavili se před celu.
Tam, uvnitř, měl jeden ještěří muž svázané ruce a nohy.
„Kshaaa!“ Doširoka otevřel svůj zubatý chřtán a zarachotil řetězy.
„Eep...“ Tomoe polkla.
„Malá sestřičko?! Proklínám tě!“ Inugami se pohnul, aby se postavil mezi Tomoe, která zakopla a spadla na bok, a ještěřího muže.
Tomoe zavrtěla hlavou, jako by chtěla zahnat špatné pocity. „J-jsem v pořádku.“
Tomoe si otřela studený pot, přitiskla se k Inugamiho paži, když vstala, a pak ji pevně držela, když se znovu postavila před ještěřího muže.
„Tento ještěří muž nemá nic jiného než hlad,“ řekla nakonec. „Vnímá nás pouze jako potravu. „Chci jíst.“ To je vše, co říká. Nemůžeme s nimi mluvit.“
„Takže základ jejich jednání je přesně takový, jak se zdá?“
„Ano. Ale... Hmm?“
Tomoe naklonila hlavu na stranu. Trápilo ji snad něco?
„Děje se něco?“ zeptal se Inugami.
„Zajímalo by mě proč...“ řekla nakonec Tomoe. „Pan ještěří muž, vypadá divně.“
„Divně?“ zeptal se Inugami.
Tomoe přikývla. „Nevím, co si mám myslet, ale...mám pocit, že mu chybí něco, co by každý živý tvor měl mít. Něco velmi důležitého...“
„???“
To, co Tomoe říkala, nedávalo Inugamimu žádný smysl.
Tomoe to sama nedokázala moc dobře vyjádřit slovy, takže to bylo přirozené. Ačkoli to Tomoe frustrovalo, nakonec to vzdala a zavrtěla hlavou.
„Není to dobré. Nevím, jak to říct. Každopádně řeknu velkému bratrovi a všem, co jsem tady zjistila.“
Tomoe a Inugami opustili věž a nechali ještěřího muže za sebou.
Ten pocit nesprávnosti, který Tomoe dostala od ještěřího muže... ještě nějakou dobu potrvá, než se dozví pravou podstatu toho, co to bylo.
Nyní bylo pozdě večer. V místnosti osvětlené svíčkami na hradě Lasta se shromáždily významné postavy království Friedonia a království Lastania.
Na Friedonské straně byli Aisha, Roroa, Naden, Halbert, Kaede, Ruby a já. Na straně Lastanie byli Julius, který byl pověřen plným velením jejich sil králem Lastanie, vojenská kapitánka Lauren a Jirukoma, který byl vůdcem dobrovolných vojáků. Přítomna byla i princezna Tia, která jako členka královské rodiny chtěla dohlížet na průběh jednání.
Aisha, která zpočátku neuměla používat hlavu, tam byla pouze jako můj bodyguard a Roroa a princezna Tia, které nebyly specialisty na vojenské záležitosti, tam seděly na samém konci stolu.
Také, protože byl hlučný a říkal, „I my chceme být na válečné radě!“ Kuu a Leporina, dvojice pán-sluha z republiky Turgis, se mohli zúčastnit, pokud slíbili, že zůstanou na konci tabulky a budou se chovat slušně.
„Teď bych rád zahájil válečnou radu,“ řekl Julius.
Poté, co byl pověřen velením obou armád, byl pověřen také vedením válečné rady.
Julius se rozhlédl po přítomných důstojnících. „Za prvé, pro začátek... při této příležitosti jsem byl králem Lastanie pověřen velením nad armádou Lastanie. Velení Dratrooperů, kteří nás přišli posílit, mi také předal sir Souma. Je tu někdo, kdo proti tomu má námitky? Tuto otázku chci směřovat především na ty z vás z Friedonského království.“
„Myslím, že teď je čas. Nerad lžu, takže budu strohý.“ Hal se poškrábal na hlavě a promluvil. „Cítím se z toho nesvůj. Nevím, jestli můžu bojovat pod velením bývalého nepřítele.“
„Hale,“ namítla Ruby, „Nemusíš to říkat takhle...“
Hal zvedl ruku, aby ji zastavil. I Kaede položila ruku na rameno Ruby a tiše zavrtěla hlavou.
Když Ruby ztichla, Hal pokračoval.
„Stále nás může být jen 200, ale já jsem kapitán Dratrooperů. Ještě nemám, co je potřeba k vedení tisíců vojáků. Vím, že jsi nejschopnější vůdce zdejších jednotek, a jsem si jistý, že to je důvod, proč Souma přenechal velení Dratrooperů tobě.“
Julius mlčel.
„Ale i kdyby to bylo jen 200 mužů, za jejich životy zodpovídám,“ pokračoval Hal. „Nemohu nechat jejich životy v rukou nějakého chlapa, který není plně oddaný.“
Julius mlčky naslouchal jeho slovům.
„Byli jsme pro tebe také nepřáteli,“ pokračoval Hal. „Můžeš nám velet? Správně?“
Julius na okamžik zavřel oči a pak začal pomalu mluvit.
„Myslím, že je nevyhnutelné, že oba máme své obavy. Nemohu tvrdit, že v mém srdci není zášť. Tato země je však pro mě nyní vším. Pokud jde o ochranu této země, spolupracoval bych s jakýmkoliv partnerem a sklonil hlavu před kýmkoli. Pokud mi to umožní získat vaši důvěru, sire Halberte, zahrnuje to i vás.“
Hal mlčel.
„Ookyakya, jsi pro to zapálenější než loo - Au, to bolí!“ Kuuovo škádlení bylo přerušeno loktem od Leporiny, takže ho to bolelo.
Je hlučný, pomyslel jsem si. Možná bych ho měl nakonec vyhodit.
Zatímco jsem o tom přemýšlel, ponurý výraz na Halově tváři změkl.
„Je to tak? Pokud jste tak oddaný, nemám co dodat. Náš šéf se rozhodl to nechat na vás, takže se budeme jen řídit jeho rozhodnutím. Že jo?“
Hal se na mě podíval, tak jsem přikývl.
„Přidělil jsem Kaede Juliusovi jako štábního důstojníka,“ řekl jsem. „Pokud sestavili plán, může to být šílené, ale nebude to lehkomyslné. Myslím, že tomu můžeme věřit.“
„Děkuji,“ řekl Julius. „A teď zahájíme válečnou radu.“
Rozvinul mapu království Lastania a okolních oblastí, která byla na stole. Pak začal tím, že ukázal na Lastu, kde jsme byli.
„Nejdříve zhodnotíme situaci. Abychom se nejprve obrátili na síly Lastanie, dnes v bojích opět došlo k úmrtím a zraněním. Řekl bych, že včetně branců z řad běžné populace máme asi 2800 lidí, kteří mohou bojovat. S 200 Dratroopery z Friedonie se celkový počet zvýšil na zhruba 3 000, to je celkový počet našich jednotek.“
3 000, co... Vzhledem k tomu, že to byli převážně branci, nebylo to příliš uklidňující číslo.
Dále Julius ukázal na lesy poblíž Lasty. Teď tam číhali ještěří muži, kteří utekli z našeho bombardování.
„Dále ještěří muži. Z dnešního dne museli dostat velkou ránu bombardováním. Jejich počet musel klesnout na osm, možná 900. Nicméně vzhledem k dosavadní situaci se tato čísla budou každý den doplňovat. Děje se to tempem zhruba několika stovek za den.“
„Hm? Rozmisťují nepřátelé své síly v malých skupinách?“ zeptal jsem se.
Myslel jsem, že je to špatná strategie, ale... ach, správně, ještěří muži nebyli dost inteligentní, aby strategicky uvažovali. V jejich jménu bylo „muž“, ano, ale jen proto, že měli nějaké lidské části.
„Znamená to, že existuje důvod, proč přicházejí jen po troškách?“ zeptal jsem se.
Julius přikývl a ukázal na velkou řeku severně od Lasty.
„Hranicí mezi Unií Východních Národů a panstvím Pána démonů je tato velká řeka známá jako Dabicon. Tato řeka, která je dostatečně široká na to, aby byl vzdálený břeh rozmazaný, a ve svém nejhlubším bodě je dostatečně hluboká na to, aby se v ní mohl vznášet nosorožec, nás ochránila před monstry přicházejícími z panství Pána démonů. Jelikož se však jedná o přirozenou řeku, hloubka se liší a v některých místech ji lze snadno překročit. Severně od Lasty je úzký úsek, který je mělký, a ještěří muži tu musí přecházet.“
„Chápu,“ zamumlal jsem. „Mělká část je úzká, takže mohou přejít jen po troškách, co... Počkejte, vydržte! Pokud je tedy Dabicon přehrazen proti proudu, znamená to, že na druhé straně je směšné množství ještěřích lidí?“
Když jsem se na to zeptal, Julius vážně přikývl. „S největší pravděpodobností... v desítkách tisíc.“
„Desettisíce, co...“
Říše mi řekla, že toto je jedno z míst, kde byla démonická vlna obzvláště intenzivní, takže to mohlo být dané. Nebýt řeky Dabicon, tato země by byla v mžiku pošlapána. No, předpokládal jsem, že to je důvod, proč byl Dabicon hranice.
„To bude muset počkat, až se sem Ludwin dostane s hlavní silou,“ řekl jsem.
„To jo.“ přikývl Julius. „Myslím, že nemáme jinou možnost, než požádat posily z království Friedonia, aby to zvládly. Než však dorazí hlavní část posil, je tu něco, co bych rád provedl pomocí zdejších jednotek.“
S tím Julius srazil pěst na určité místo na mapě. Byl to les, kde se skrývali ještěří muži, kteří utekli před bombardováním.
„Mluvil jsem o tom také s mladou slečnou Kaede, ale myslím, že chci vyhubit ještěří muže číhající v lese pomocí 3000 vojáků, které tady máme. Nyní, když se jejich počet snížil, máme k tomu nejlepší příležitost.“
„Whoa, počkat, co?“ vykřikl Hal. „Máme omezené pracovní síly a ty chceš vyrazit? Jejich počet se snížil a tím se uvolnil tlak, takže nemůžeme se zavrtat do městských hradeb, dokud nedorazí posily?“
„Hale, to dá nepříteli čas, aby získal zpět svá čísla, víš,“ řekla Kaede. „Jak řekl sir Julius, počet ještěřích mužů den ode dne roste. Jejich počet je nyní výrazně nižší, takže ještěří muži čekají, co se stane, ale pokud se jejich počet obnoví, znovu zaútočí. V konfliktu je důležité, jak zvýšíte počet jednotek, které můžete nasadit do jedné bitvy, a zároveň snížíte počet nepřátelských jednotek. Pokud například porovnáte boj 3 000 nepřátelských jednotek s 5 000 vojáky s bojem 1 000 nepřátelských vojáků s 5 000 vojáky třikrát, druhý způsob způsobí menší škody vašim vlastním silám.“
Oh! Už jsem to slyšel. Proto bylo lepší nerozmisťovat své síly v malých skupinách, ale rozmístit je v co největší skupině. Nebo tak šly zavedené znalosti.
„Ve srovnání s obléhacím bojem proti znovu shromážděné skupině ještěrů, jejich vyhubení v polní bitvě, zatímco jejich počet je nižší, sníží počet obětí na naší straně,“ řekla Kaede.
„Kromě toho, pokud zde dokážeme eliminovat přítomnost ještěřích mužů, můžeme obnovit zásobovací vedení do Lasty,“ pokračoval Julius a ukázal na místo blízko Dabiconu. „Nedaleko tady je pevnost. Neexistoval způsob, jak ji ubránit pouze běžnými jednotkami, takže byla opuštěna na začátku této démonické vlny, ale pokud zde dokážeme vyhubit ještěří muže, postupovat na sever a rozdrtit jejich posily a dostat vojáky do této pevnosti, měli bychom být schopni zadržet ještěří muže, kteří zde překročí řeku. Pokud to dokážeme, Lasta bude osvobozena od obležení příšer. To obnoví zásobovací linky, takže další posily...pravděpodobně nepřijdou, ale materiální pomoc by měla proudit.“
Pokud by tato země padla, další země na jihu by byla koneckonců v nebezpečí. Možná by je napadlo poslat materiální pomoc, aby nám pomohli ještě chvíli vydržet?
Mohou také existovat obchodníci, kteří by si mysleli, že nyní je vhodná doba vydělat peníze. Mohla by dorazit medicína na ošetření zraněných vojáků.
To všechno znělo dobře, ale... jedna věc mě na tom znepokojovala.
„Pokud máte v úmyslu jednat pouze s ještěřími muži, je to v pořádku, ale za městskými hradbami teď táboří nespočet pokřivených monster, že?“
Když jsme se s Juliem dívali z městských hradeb, viděli jsme příšery podobné chimérám s těly sestavenými z různých částí. Stále tu byly tisíce těch věcí, které se chtivě stravovaly na mrtvolách vojáků a ještěřích mužů, kteří spadli za zeď.
„Pokud zamíříte mimo hradby, nenapadnou vás?“ zeptal jsem se.
„To je starost.“ Julius si nespokojeně přitiskl ruku na čelo. „Tyto monstra nejsou nic zvláštního, vezmete je sami. Mohou být snadno zabity na dálku luky nebo magií. Když však vytvoří tak velký roj, stanou se problémem. Pokud budeme bojovat s ještěřími muži a monstra zaútočí, když jsme zraněni, nezvládneme to.“
„Chápu. Takže s těmi monstry budeme muset nakonec bojovat,“ řekla Aisha a založila si ruce.
„Kdybys mě nechal divočit v mé ryuu podobě, mohla bych ty věci snadno rozptýlit,“ vztekala se Naden.
Věděl jsem to, ale v situaci, kdy jsme měli k dispozici omezený počet kalorií, jsem nemohl nechat Naden a Ruby bojovat na plný výkon.
Julius si povzdechl. „Je menším požehnáním, že ještěří lidé a monstra nespolupracují. Pro monstra nevidí nás ani ještěří muže jako nic víc než potenciální potravu, pokud zemřeme.“
„Jsou to mrchožrouti, jako šakali nebo supi...“ zamumlal jsem. „Bylo by mnohem snazší, kdyby za nás také zaútočili a sežrali ještěří muže.“
„Příšery jsou slabší než ještěří muži. To musí být důvod, proč vyklízejí jen mrtvoly,“ vysvětloval Julius podrážděně.
Ne, jen jsem to říkal,
takže jsi nemusel odpovídat tak vážně... Počkej. Co? Odmlčel jsem se. Příšery neútočí na ještěří muže,
protože jsou slabší než oni, ale pak... Co? Proč ještěří muži neútočí na
monstra?
--------------------------------------------------------------------------
😁
ďakujem za taktickú poradu.
OdpovědětVymazat