Ještěří muži prchající do lesa si museli myslet, že utekli. Nebyl však čas, aby pocítili úlevu, protože na ně shora dopadla další krize.
„Hi-yahhh!“ vykřikla Aisha.
Thud (Buch)! Ozval se hlasitý zvuk, jak se její velký meč zabodl do země, a velký ještěří muž byl rozdělen na dvě části.
Mrtvé tělo rozpůleného ještěřího muže se zmačkalo.
Aisha, nejsilnější bojovnice v království, zvedla jednou rukou svůj velký meč, zbraň dost těžkou na to, aby rozsekla zem, když prořízla ještěřího muže, a pak s ním bez námahy máchla, aby očistila krev.
„Ten pocit... Už to byla nějaká doba.“ Aisha držela očima v rovině svůj velký meč. „Dnes tu nejsem jako snoubenka Jeho Veličenstva ani jako jeho osobní strážce, ale jako jediná bojovnice, abych předvedla své schopnosti. Aisha z Bohem Chráněného Lesa si pro vás přichází!“
Když běžela vpřed, držela svůj velký meč bokem. Když procházela kolem několika ještěřích mužů zmatených náhlým překvapivým útokem, jediný záblesk jejího meče rozdělil tři z nich současně na dva.
„Gishaa!“ křičeli ještěří muži.
Když se ještěři vrátili ke svým smyslům, vrhli se na Aishu, ale ona použila nedaleké kmeny stromů jako opěrné body, aby se odrážela od stromu ke stromu.
„Narodila jsem se a vyrostla v Bohem Chráněném Lese. V boji v lese mám mírnou výhodu,“ ušklíbla se Aisha sebevědomě.
Nebylo to tak, že by ještěří muži rozuměli slovu z toho, co říkala. Ale Aisha se otočila k těm, kteří se shlukovali, aby se na ni pokusili zaútočit, a švihla plochou stranou svého velkého meče dolů. Ještěří muži byli rozbiti jako plácající mouchy.
Aisha setřásla krev jako předtím a pak se podívala na ještěří muže, jako by hledala svou další kořist. Ten záblesk v jejích očích tvory zastrašil a zůstali stát. „Nepřijdete? Pak půjdu k vám!“ vykřikla.
Aisha sekala ještěří muže jednoho po druhém v pořadí podle blízkosti. Na ještěří muže dále vyslala ostrý tlak vzduchu sonického větru, aby je rozřezal. Její sonický vítr posekal nejen ještěří muže, ale i okolní stromy, takže to vypadalo jako prudký vítr.
To je šílené. Neexistuje způsob, jak ji vzít. Ještěří muži to instinktivně vycítili a rozprchli se.
Nicméně...
„Páni, tady. Mladá slečna Aisha není jediná, která je zvyklá bojovat v lesích!“ ozval se hlas.
Když Kuu zakroužil před prchajícími ještěřími muži, prudce máchl kyjem do spodní části ještěří čelisti.
Šíp, který přiletěl mezi stromy ještě jiným směrem, se zabodl do čela ještěřího muže.
Leporina nahoře na větvi velkého stromu poblíž držela připravený luk.
Kuu vyskočil do větví a visel za ocas s veselým smíchem. „Členové kmene sněžných opic jsou dobří v lezení po stromech a Leporina je z rodiny lovců. Bude to trvat dalších tisíc let, než se nám v lese vyrovnáte.“
„Pokud budeš příliš namyšlený, zraníš se,“ varovala ho Leporina, když skákala z větve na větev.
„Oh, no tak, jako by to někdy bylo - Co?!“
Když Leporina přistála na větvi stromu, na které Kuu visel, větev se otřásla a jeho ocas sklouzl, takže Kuu spadl po hlavě na zem.
Leporina rychle pohlédla dolů. „Počkej, mladý mistře?! Jsi v pořádku?!“
„Ow... nepřistál jsem úplně správně.“ I když si třel hlavu bolestí, nezdálo se, že by byl nějak zvlášť zraněný.
Ačkoli se Leporině ulevilo, nafoukla tváře. „Proboha, nedělej mi takové starosti.“
„Promiň, promiň... A teď uklidíme zbytek.“
Kuu si vzal kyj na rameno a dal se na útěk. Leporina spěchala za ním.
Ti jako Kuu, Leporina a Aisha, kteří vynikali v bojích v lese, číhali, aby vyhubili ještěří muže, když tam prchli. Ještěří muži, kteří lovili chiméry, byli nyní sami loveni.
Když končila bitva v lese, skončila i bitva na poli.
Jak se dalo očekávat od strany, která měla výhodu od začátku do konce, v porovnání s hromadami těl ještěřích mužů posetých bitevním polem utrpěly spojené síly Lastanie a Elfriedenu jen nepatrné ztráty.
Bitva u Lasty skončila vítězstvím. Nebylo to však, jako by bylo po všem, takže si nemohli dovolit přestat.
Julius mezi vojáky křičel, „Osvobození Lasty je úspěšné! Pokud se však nic nezmění, budeme opět obklíčeni! Budeme odtud pokračovat na sever, zmocníme se pevnosti na přechodu řeky a vytlačíme obrannou linii nahoru! Jen jakmile to bude možné, mohou se rodiny uvnitř zdí dobře vyspat!“
Pak Julius vystrčil meč k nebi.
„Je to jen poslední stisk! Pojďme!“
„„„Yeahhhhh!“““
S tím 3000 vojáků pochodovalo na pevnost na severu. Postoupili až k řece Dabicon, vyřadili skupinu něco málo přes deset ještěřích mužů, kteří mířili cestou na jih, a přiblížili se k pevnosti poblíž hraničního přechodu.
Zdálo se, že v pevnosti není nedostatek ještěřích mužů, ale neměli dostatek inteligence na boj s obležením a byli rychle zlikvidováni, aby pevnost znovu dobyli.
„Výborně, všichni! zavolal Julius. „Dejte mi vítězný výkřik!“
„„„Hip, hip, hurááááá!“““
Když se na pevnost snesl soumrak, ozval se vítězný výkřik vojáků.
Souma a Julius pokračovali v používání této pevnosti jako své základny a eliminovali ještěří muže, kteří přecházeli v malých počtech, když čekali, až dorazí hlavní skupina posil z Friedonie.
Do osvobozené Lasty se nyní mohla dostat materiální pomoc od Unie Východních Národů a wyvernské kavalérie, která se vrátila, přepravit zásoby do přední pevnosti.
O týden později konečně dorazilo zhruba 60 000 posil z
království Friedonia.
Žádné komentáře:
Okomentovat