HRH 8 - Epilog: Friedonská armáda, na východ 2/2

Bylo to ve stejný den, ve stejnou dobu, v centrálním městě vévodství Chima, Wedanu.

V této oblasti s mnoha malými až středně velkými národy bylo toto město domovem hradu, ve kterém sídlil vévoda Chima, národ, který se pomocí diplomacie připojil k vlivným frakcím a chránil svůj dům. Bylo to tak pevně postavené, jak byste očekávali. Na jihu hraničil s horami a na severu s řekou, která byla spojena s Dabiconem.

Historicky vévodové Chimy se sem zakopali, když na ně zaútočily nepřátelské síly, a při odrážení nepřátel v obléhací bitvě čekali na spojeneckou podporu, aby překonali složitou situaci.

Protože toto město couvalo do hor, hrad vévody Chimy, hrad Wedan, byl v polovině hory, v poloze, odkud mohl shlížet dolů na město a na to, co leželo za městskými hradbami.

Z Friedonského hlediska byl z hlediska půdorysu nejbližším srovnáním hrad bývalého armádního generála Castora, hrad Červeného Draka. Na zdech hradu Wedan bylo jediné dítě.

To dítě, které vypadalo na asi deset let, sedělo na kraji zdi a kus dřevěného uhlí se hnal po kusu papíru na dřevěné desce. Kam se teď dítě dívalo, na druhé straně zdi bojovaly armády Unie Východních Národů s monstry.

Bylo tam tolik příšer, že se zdálo, že vyhladí zemi. Neobvyklá diplomacie vévody Chimy však shromáždila mnoho posil a ty nějak vydržely nepřátelskou ofenzívu.

Z bojiště se ozývalo mnoho zvuků. Ozval se zvuk kovu narážejícího na kov, zvuk explodující magie, zvuk řevu příšer, bojové pokřiky vojáků.

Všechny tyto zvuky doléhaly k tomuto hradu. Uprostřed těch zvuků dítě tiše táhlo po papíru dřevěné uhlí.

„Už zase kreslíš, Ichiho?“ Když se otočil k náhlému hlasu, stála tam krásná asi dvacetiletá dívka s černými vlasy sahajícími až k pasu.

Žena měla na sobě oblečení jako hakama a působila dojmem tradiční japonské krásky, ale přes to oblečení měla koženou zbroj a přes záda měla dlouhý meč.

Když ji chlapec uviděl, přimhouřil oči. „Mutsumi?“

Krásná, silná žena byla Mutsumi Chima, nejstarší dcera současného vévody Chima, a tím dítětem byl nejmladší z jejích pěti bratrů Ichiha Chima.

Ichiha naklonil hlavu na stranu. „Nešla jsi dnes na bojiště?“

„Jo,“ řekla. „Otec trval na tom, abych nedovolila lordům, aby viděli, jaký jsem pacholek. Dnes zůstávám doma, protože nemám jinou možnost.“

Ichiha viděl, jak nespokojená Mutsumi vypadá, a zachichotal se. „Nemohu mu to mít za zlé. Lordi tam venku bojují, protože chtějí, aby ses stala jejich manželkou.“

Vévoda Chima poslal oznámení se slovy, „Za země, které nám pošlou posily, v reakci na váš výkon dám každému z vás jedno ze svých šesti dětí, kromě mého nejstaršího syna, který je mým dědicem, aby sloužilo jako váš svěřenec,“ do každé země v Unii Východních Národů.

To byla strategie, kterou starý a moudrý vévoda Chima používal k záchraně své vlastní země a také umisťoval své syny a dcery do mocných frakcí, které by mohly být účinné na bitevním poli.

Řekl, že je nabídne jako zálohy, ale chlapci a dívky z rodu Chima byli známí jako krásní. Pokud by to přijali, mohl by jim být uspořádán sňatek, aby mohli odjet do jakékoli země jako nevěsta nebo ženich. Pokud by se tak stalo, vévoda Chima by se stal příbuzným mnoha vlivných mocností, takže by to bylo vše, co by mohl žádat.

Ze všech bratrů a sester Chima byla Mutsumi nejoblíbenější.

S její vynikající vynalézavostí a bojovými schopnostmi bojovali lordi, aby se vyznamenali na bojišti, aby z ní udělali manželku pro sebe nebo pro jejich syna.

Při sledování bojiště se Ichiha zeptal Mutsumi, „Jsem si jistý, že kdokoli tam venku bojuje nejlépe, řekne, že chce, abys byla jeho nevěstou. Co si o tom myslíš?“

Odpověď Mutsumi byla velmi jednoduchá. „Mně je to jedno. Koneckonců mám ráda lidi s mocí. Jsem v pořádku, pokud je to někdo, kdo je osobně silný. Nebo někoho, kdo svou vynalézavostí dokáže převrátit bitevní pole. Někdo, kdo umí velet spoustě vojáků, by byl taky fajn. Ať je to kdokoli, chci sledovat někoho, jehož jméno může rozechvět svět z nejbližšího místa. Kdybych si někoho takového mohla vzít, bylo by to nejlepší.“ Její slova byla zabarvena radostí.

Ichiha cítil, že ta slova vycházejí z jejího srdce, a ironicky se usmál. „Takhle to funguje...?“

Mutsumi rozcuchala vlasy svého mladšího bratra. „Stal se z tebe také dobrý člověk. Místo toho, abys tu zůstal jen kreslit obrázky, proč si nezacvičíš?“

„Nežádej nemožné. Moje tělo je slabé.“

Ichiha se narodil s tělem, které nebylo přirozeně silné.

Často onemocněl při změně ročních období, kdy se teploty nejvíce měnily, a byl upoután na postel. Kvůli tomu nepraktikoval bojová umění jako jeho starší bratři, místo toho zůstával zalezlý ve svém pokoji, četl si, kreslil si obrázky jako koníček a byl stále více introvertní.

Řekl, „Kromě toho svět zapomněl, že existuji.“

Mlčela.

Říkalo se, že dům Chima měl sedm vysoce schopných bratrů a sester.

Hashim (25 let) — nejstarší syn: Vynikající politik.

Nata (22 let) – Druhý syn: Svalnatý muž, který třímal obří sekeru.

Mutsumi (20 let) — Nejstarší dcera: Opravdu krásná, s vynikajícími bojovými schopnostmi a vynalézavostí.

Gauche (18 let) — Třetí syn: Nejlepší lukostřelec na světě.

Yomi (17 let) – Druhá dcera: Starší dvojče, vynikající mág.

Sami (17 let) – Třetí dcera: Mladší dvojče, také vynikající mág.

Nike (16 let) – Čtvrtý syn: Krásný chlapec. Jeho kopí se pohybovalo rychleji, než ho oko mohlo sledovat.

Tak se vědělo o sedmi z nich, ale Ichiha Chima, pátý syn, kterému letos bylo právě deset let, mezi schopné bratry a sestry zařazen nebyl.

Měl stejné pravidelné rysy jako jeho starší bratři, ale byl ještě dítě, vychrtlý, nemocný introvert, který pořád kreslil obrázky, takže ho celý svět neznal.

Přirozeně nebyl zahrnut jako jedna z odměn nabízených vévodou Chimou.

Mutsumi na okamžik nevěděla, co má říct, ale přinutila se k veselému úsměvu a poplácala Ichihu po zádech.

Ten náhlý zásah způsobil, že se Ichihova hlava prohnula dozadu. „Co-co bys dělala, kdybych spadl?!“

„Tak tvrdě jsem tě neuhodila. Cítil jsi se na dně, tak jsem to udělala, abych do tebe vložila trochu ducha.“

„Urgh...“

Pak Mutsumi zezadu objala Ichihu a zašeptala mu do ucha, „Nemusíš si dělat starosti. Jsem si jistá, že z tebe jednoho dne bude skvělý člověk.“

„...Na jakém základě?“

„Ženská intuice. Mám pocit, že z nás všech bratrů a sester jsi jediný, kdo vidí něco jiného. To platí i pro to, co teď kreslíš. Myslím, že máš pravděpodobně něco, co by nás ostatní nikdy nenapadlo.“

„Něco...? Myslím, že nic nemám.“

Ichiha byl mrzutý, ale Mutsumi se na něj usmála. „No, samozřejmě, že ne. Nejtěžší věc, kterou vidíte, jste vy sami. Takže... Ichiho, zapoj se více do jiných lidí. Jsem si jistá, že to bude jeden z nich, kdo si uvědomí tvoji skutečnou hodnotu.“

Ichiha stále vypadal mrzutě, ale vzal si Mutsumina slova o zapojení se do ostatních k srdci.