Kapitola 12: Vítězná hostina
Byla to noc po dni, kdy spojené síly království Friedonia, království Lastania a Království Dračích Rytířů Nothung vyhubily desítky tisíc ještěřích mužů, kteří zaútočili v rámci démonické vlny.
V pevnosti poblíž řeky Dabicon se konala hostina na počest dnešního vítězství.
Na nádvoří pevnosti a v táborech byly připraveny velké hrnce a vojáci seděli v kruhu kolem nich, sdíleli likér, který jim poskytly Friedonia a Lastania, a vesele se bavili.
Jejich přebytečné příděly byly pro tuto příležitost odloženy, ale někteří stateční muži slyšeli, že je možné jíst maso netvorů, a vařili a jedli zbytky některých z těch více jedlých, kteří leželi venku mrtví.
Zatímco se vojáci venku bouřlivě bavili, my jsme byli ve speciálně připravené jídelně uvnitř pevnosti.
Byl jsem přítomen já, moje snoubenky, naši blízcí společníci a významné osobnosti ze všech tří zemí.
Král a královna Lastanie, kteří zůstali v hradu Lasta, byli nyní zde, když dorazili wyvernskou gondolou.
Mimochodem z nějakého důvodu princezna Tia už v pevnosti byla a překvapila mě, když nás po našem návratu z bitvy přivítala s Roroou.
Vzhledem k výrazu na Juliusově tváři, jako by se zakousl do něčeho nepříjemného, jsem měl podezření, že už o jejím vplížení věděl. Zdálo se, že ho přivádí k šílenství.
Kromě toho všude byli lidé z Friedonie, Lastanie a Nothungu, kteří si příjemně povídali.
Vzhledem ke své pozici jsem usoudil, že bych si měl jít s několika z nich promluvit, ale... prozatím jsem se zasekl s Aishou a nemohl jsem se pohnout.
Na začátku hostiny mě Aisha pevně chytila za paži a ani se nepokoušela pustit.
Nevadilo mi, že na mě byly přitisknuty různé její měkké části, ale mačkala mě příliš silně a já se nemohl pohnout.
„Um, Aisho? Mohla bys trochu povolit sevření?“ prosil jsem.
„Nechci.“
...No, tady to máte.
Z toho, co jsem slyšel, se zasekla při sledování atmosféry lásky Jirukomy a kapitánky Lauren na bitevním poli. Co tam vlastně ti dva dělali?
Mimochodem, z ohleduplnosti k Aishe (nebo možná právě proto, že jednání s ní by teď byla bolest) byla Roroa s Juliusem a princeznou Tiou a Naden byla s Pai, kterou už nějakou dobu neviděla.
Aisha se na mě podívala očima jako opuštěné štěně. „Ehm... není to v pořádku? V dnešní bitvě jsem udělala maximum.“
Její oči se ke mně přilepily. Když jsem viděl ty oči, konečně jsem pochopil její pocity.
Aha, chápu. Aisha chce, abych ji pochválil.
Chtěla můj souhlas. Druh souhlasu udělený od jednoho na vyšší pozici pro jednu na nižší pozici. (Jako od rodiče k dítěti.) Touha po takovém souhlasu vychází z pocitu, že chcete, aby vám ten člověk dopřál. Aisha chtěla, abych jí to dopřál.
Mohlo to mít něco společného s tím, že když jsem minulou noc spal ve stejné posteli jako Roroa a Naden, byla venku sama a hlídala nás.
Volnou rukou jsem poplácal Aishu po hlavě. „Opravdu se ti to povedlo, Aisho.“
„Hehe.“ Aisha mi konečně ukázala spokojený úsměv.
Rodiče princezny Tiy, král a královna Lastanie, přišli k nám a s úsměvem se na nás podívali.
„Vy dva spolu určitě vycházíte dobře,“ řekl král.
„Opravdu ano,“ souhlasila královna. „Jsou tak nevinní.“
V-Viděli, co? Cítil jsem se trochu trapně, ale král Lastanie mi nabídl láhev vína.
„Tady, sire Souma, madam Aisho.“
„Oh, děkuji mnohokrát,“ řekl jsem.
„J-Jsme vám velmi zavázáni,“ souhlasila Aisha.
Přijali jsme pozvání krále Lastanie ke společnému pití.
Jakmile byly nality čtyři sklenky vína, společně jsme si připili.
Král Lastanie vypil všechno své víno jedním douškem a s dobrou náladou nám poděkoval. „Víte, jsem opravdu vděčný za vaše posily. Nebýt podpory Friedonského království, naše země by mohla padnout. Místo mých lidí vám děkuji. Kdybych měl bojovou zdatnost jako sir Julius, mohl bych bojovat sám, ale byl jsem úplně k ničemu...“
„Ne, jste příliš skromný,“ řekl jsem. „Důvod, proč se sem naše posily dostaly včas, byl kvůli tvrdému boji, který svedl sir Julius a lidé v této zemi. Pomáhali jsme jen trochu, na žádost říše. V každém případě jsem získal pocit, že královská rodina Lastanie je lidmi této země velmi milována. Jsem si jistý, že jste svým lidem dokázali poskytnout emocionální podporu.“
Nalil jsem další víno do prázdné sklenice krále Lastanie.
„Zacházení s panstvím Pána démonů je problém, který se týká i naší země,“ pokračoval jsem. „Pokud dojde k jakémukoli pohybu uvnitř panství Pána démonů nebo v rámci Unie Východních Národů, kontaktujte nás, prosím. Uděláme, co bude v našich silách, abychom pomohli.“
„Děkuji.“ Král Lastanie sklonil hlavu s úsměvem.
Moje slova nebyla jen na rtech. Království Lastania nebylo jen členem Unie Východních Národů, byli spojenci Nothungského Království Dračích Rytířů na západě. Byli dokonalým prostředníkem při jednáních mezi našimi dvěma zeměmi a rozhodně jsem s nimi chtěl ve vztazích pokračovat.
„Přesto je to rozhodně neuvěřitelný pohled,“ řekl král Lastanie, když se rozhlédl po hodovní síni. „Tady vás máme, sire Soumo, zastupující království Friedonia, a madam Sill, princeznu z Nothungského Království Dračích Rytířů. Podle toho, co jsem slyšel, je sir Kuu také synem hlavy republiky Turgis, že? Že se všichni tito mladí lidé, kteří ponesou budoucnost tohoto kontinentu, shromáždili zde, v této jedné malé zemi v rohu Unie Východních Národů... no, je to překvapení.“
Jo, měl pravdu, bylo nás tu skoro moc. Ale...
„Příští generace Lastanie vypadá, že má také světlou budoucnost, že?“ zeptal jsem se. „Koneckonců máte sira Juliuse, Jirukomu a kapitánku Laurena... Oh! Vím, že je to trochu pozdě, ale gratuluji k sňatku madam Tiy.“
„Děkuji,“ řekl. „Jsem opravdu rád, že se do naší rodiny přiženil spolehlivý mladý muž, jako je sir Julius. Věděli jsme, co k němu Tia cítí, takže by od nás nebyly žádné námitky, ale trochu bych váhal, kdybych někoho, kdo byl kdysi korunním princem knížectví Amidonia, požádal, aby se stal králem mnohem menší země, jako je tato. Zdá se však, že mé obavy byly zbytečné.“
Když mluvil, král Lastanie se usmíval a oči se zaměřovaly na Juliuse, který mluvil s princeznou Tiou a Roroou, se stejně přísným výrazem ve tváři jako vždy. Přesto, i když byl Juliusův obličej přísný, nebylo vidět, že by konverzace utichla, takže spolu vycházeli svým způsobem docela dobře.
Zatímco jsem o tom přemýšlel, král Lastanie se na mě podíval. „Sire Souma. Slyšel jsem, že mezi vámi a sirem Juliusem byla zlá krev. Vytvářejí tyto pocity stále mezi vámi dvěma zeď?“
Hned vyšel ven a zeptal se mě na to. Zdálo se, že ten chlap byl od přírody poctivý.
Ptal se čistě z obavy o blaho Juliuse, který se stane manželem princezny Tiy. Při pohledu na to jako na krále Friedonie, který musel vládnout regionu Amidonia, byla Juliusova existence nebezpečným prvkem. Bál se, že bych se mohl přesunout, abych odstranil Juliuse.
Mlčky jsem zavrtěl hlavou. „Je to pravda, mezi sirem Juliusem a mnou je zlá krev. Pro Juliuse jsem muž, který zabil jeho otce, takže neshody mezi námi nikdy skutečně nezmizí.“
Král mlčel.
„Kdyby se však něco stalo siru Juliusovi, princezna Tia by byla smutná. Kdyby byla smutná princezna Tia, byla by smutná i Roroa, která ji má ráda. To nechci. Jsem si jistý, že mě sir Julius nechce konfrontovat tak moc, že by tím také zarmoutil princeznu Tiu a Rorou.“
Důležitá byla naše touha nezarmoutit ostatní. Ten pocit jsme měli s Juliusem společný.
„I když někdy v budoucnu přijde čas, kdy sir Julius a já budeme mít protichůdné zájmy, jsem si jistý, že oba budeme jednat, abychom se vyhnuli válce, což by byl nejhorší výsledek,“ řekl jsem.
Jinými slovy, možná bychom nemohli být přáteli, ale pokud to bylo možné, nechtěli jsme bojovat. V určitém okamžiku jsme skončili v takovém trapném vztahu.
Má slova ho možná uklidnila, protože mě král Lastanie
vzal za ruku a se slzami v očích se usmál. „Upřímně doufám, že naše dvě země
mohou prosperovat společně.“
Žádné komentáře:
Okomentovat