IwS 8 - Kapitola I: Archiv moudrosti 2/7

 Další den mě probudila vlna štiplavého chladu a skutečná zimní říše divů, která se mi rozprostřela za oknem před očima.

Yup, je to tak. Sníh. Hodně z toho. Ne dost na to, aby zablokoval dveře, ale přesto musel být alespoň deset centimetrů vysoký.

Cvičiště pro vojáky však bylo v tomto stavu prakticky nepoužitelné, a tak rytíři odhrnovali sníh jak z cvičišť, tak z kasáren. Navrhl jsem to celé roztavit pomocí nějaké ohnivé magie, ale bylo mi řečeno, abych se trochu zamyslel nad tím, jak přeměna sněhu na vodu vůbec pomůže problému. Zpětně by to rozhodně nebyl můj nejjasnější okamžik.

Rozhodl jsem se jít zkontrolovat i stav měšťanů a stejně jako rytíři i dospělí byli zaneprázdněni odhrnováním sněhu před svými domy. Mezitím se děti bavily koulovačkami.

Dostal jsem pozvání, abych si s nimi zahrál, a protože jsem neměl důvod odmítat, rozhodl jsem se je naučit o dalších zábavných věcech, které můžete dělat, abyste si mohli hrát na sněhu. Nejprve jsem vzal prázdnou dřevěnou krabici a několik prken a postavil jednoduché malé sáňky. Potom jsem vzal všechen odhrabaný sníh a udělal z něj malý kopeček, aby se děti mohly sklouznout dolů. Jakmile se o tom dozvěděli, okamžitě se do této nové hry zapletly.

Nechal jsem děti bavit se s jejich novou hračkou a vydal jsem se zkontrolovat hlavní silnice. Přesně jak jsem si myslel, silnice byly zasněžené do té míry, že jsem sotva poznal, že to má být silnice. Hádám, že to znamenalo, že tu chvíli neuvidíme procházet žádné obchodníky. Za předpokladu, že už nebude sněžit, budou silnice pravděpodobně znovu použitelné, až sníh během příštích dvou nebo tří dnů roztaje.

Nebylo to každý den, kdy nám takhle sněžilo, a tak jsem se rozhodl zamířit na baseballový stadion, abych zjistil, jestli z toho můžu udělat něco zábavného.

3 jednoduché kroky k vybudování vlastního provizorního kluziště: Nejprve vyrovnejte hromady baseballového hřiště pohřbené pod sněhem. Poté lehce rozpusťte tenkou vrstvu sněhu, dokud nezískáte rovnoměrnou vrstvu vody po celém poli. A nakonec rozbředlý sníh znovu zmrazte, přičemž povrch udržujte co nejrovnější. A máte hotovo!

„Jo, vypadá to docela dobře. Podívejme se, zda je dostatečně pevný, aby mohl st-AAAAND WAH!“ Sotva jsem udělal krok na kluziště, úplně jsem ztratil půdu pod nohama a spadl jsem na záda. Je to nějaká karmická odplata za všechny ty lidi, které jsem až dosud trápil svým kouzlem [slip]!? To opravdu bolelo!

„...Co to sakra chystáš tentokrát?“ zeptal se Logan, který – soudě podle lopat, které nesl on a rytíři za ním – pravděpodobně přišel vykopat hřiště na baseballovém stadionu. A co je horší, vypadalo to, že viděli všechno... Asi to chvíli nepřežiju, ale dobře.

 „Oh, víš, jen jsem si myslel, že udělám jednoduché kluziště.“

„Oční kroužek? Nějaké nové kouzlo?“ (ztraceno v překladu (z angličtiny ice skating rink - eyes gating ring))

„Eh? Vážně je tu nemáte? Víš, kde se kloužeš po ledu v botách s malými čepelemi připevněnými ke spodku.“

„Oh, ty myslíš umění plachtění. Když se nad tím zamyslím, v severním království Elfrau tuto techniku ​​často používají. Slyšel jsem, že vodní toky mají tendenci v zimě tam nahoře zamrzat, takže toho využívají co nejlépe tím, že klouzají po jejich povrchu, aby se rychleji obešli.“ Jinými slovy, tento svět měl něco podobného, ​​ale oni ho viděli jen jako alternativní formu dopravy. Dávalo to smysl, protože to byl rozhodně rychlý způsob, jak se tam dostat, ale nezdálo se, že by si mysleli, že by to mohla být docela zábava jen si užít ten pocit klouzání po jeho povrchu. Teď jsem jim to musel představit.

Začal jsem tím, že jsem si utáhl jednoduché bruslařské boty, připevnil jsem si na spodní část bot nějaké provizorní čepele a pak jsem vstoupil na kluziště, abych to předvedl. Na rozdíl od dřívějška jsem tentokrát po zledovatělém povrchu klouzal poněkud ladněji.

Slyšel jsem několik hlasů údivu nad mými dovednostmi, ale jediné, co jsem ve skutečnosti dělal, bylo bruslení v přímé linii... Ale nutilo mě to trochu se předvést, a tak jsem udělal pár kol po vnějším obvodu arény při provádění jednoduchých malých otoček a kaskadérských kousků sem a tam. Nepodceňujte dítě vychované na severu, wahaha! No, říkám to, ale moje rodné město bylo na straně Japonska blíže Tichému oceánu, takže nemám šílenou odolnost vůči chladu, kterou najdete u lidí dále na severu.

Pro Logana a ostatní jsem vyrobil celou sadu čepelí a předal je. Byly to jakýsi připínací typ, který jste připevnili ke spodní části svých vlastních bot, na rozdíl od bruslařských bot, které se dodávají s trvale připevněnými čepelemi. Když kluci nesměle vstoupili na kluziště, začali se potácet po celém místě jako scéna přímo ze starého kresleného filmu. Ha ha ha! Vsadím se, že se už nebudeš smát mému malému překlepu z dřívějška, že ne!?

Ale než jsem si ten hloupý pohled mohl naplno užít, postupně si na to všichni s trochou cviku stále více zvykli.

Lidé tohoto světa vždy našli nové způsoby, jak mě překvapit tím, jak rychle si zvykli na mé nové triky a hračky. Na druhou stranu, všichni byli ze začátku pěkně atletičtí, takže jsem to opravdu měl vidět. Než jsem se nadál, začali se objevovat i měšťané, aby sledovali, jak náš rytířský řád ladně klouže po mém kluzišti. Usoudil jsem, že by bylo zábavnější nechat každého zúčastnit se podle libosti, a tak jsem nashromáždil velkou várku připojitelných bruslařských nožů a nechal je tak, aby je lidé mohli volně používat, protože by to byla bolest je všechny rozdat ven jeden po druhém.

„Urgh... Co jsem udělal?“ Nevrle jsem zasténal, když jsem seděl na jedné z laviček stadionu. Po krátké době se moje kluziště pomalu, ale jistě začalo plnit mladými páry a manželskými páry. Moje zábavné hřiště se mi přímo pod nosem proměnilo v hot-spot pro romantické páry.

Svobodní si při tom pohledu zoufali a postupně začali jeden po druhém odcházet, jejich bruslařské nože pak převzaly nové páry, které se připojily k ostatním nad led. Byl to začarovaný, osamělý kruh.

Hrdinové z řad samotářských singlů v tom však viděli šanci pozvat dívky na kluziště a naučit je bruslit.

Celé to místo už bylo jen jedno velké rande. No, zdálo se, že mladší děti si s tím užily spoustu nevinné, dětské zábavy, takže to všechno nebyla jen akce pro páry.

Při bližším prozkoumání jsem si všiml neúměrného počtu dívek, které nevypadaly, že by uměly bruslit, a na kluziště je nevyhnutelně pozvali kluci, kteří už úplně zvládli základy, kteří je učili. Zrovna tak by šli ruku v ruce, aby se spolu dobře bavili... Jinými slovy, kluci to viděli jako perfektní příležitost, jak jít kolem a narážet na dívky.

Když jsem o tom přemýšlel, dávalo to smysl. Pod rouškou ušlechtilého aktu laskavosti při výuce dívek, jak bruslit, měli kluci dokonalou výmluvu, aby si spojili ruce s roztomilými dívkami, aniž by na to přitahovali nežádoucí pozornost. Bylo to docela mazané, když jsem o tom takhle přemýšlel.

Zdálo se, že mezi dívkami byly i ty, které na to také přišly a zcela jasně předstíraly, že neumí bruslit, aby mohly přitahovat muže jako ostatní. No, pokud s tím byly obě strany v pořádku, usoudil jsem, že tohle je jeden z těch okamžiků, kdy správným postupem je prostě se tomu vyhnout, protože by to všem zkazilo zábavu.

 „Měla jsem pocit, že tě najdu v centru všeho toho rozruchu, Touyo.“

„Nevím, jak se mám cítít být vaším podezřelým číslo jedna, kdykoli se začnou z jakéhokoli důvodu shromažďovat davy, ale dobře, ano, nemohu popřít, že tohle byla moje ruční práce.“ Když se z ničeho nic objevila Yumina, aby mě znovu škádlila, rozhodl jsem se, že bude nejmoudřejší se s tím v tuto chvíli prostě válet. Chci říct, nemyslím si, že jsem zdrojem všeho toho rozruchu v tomto světě, pomyslel jsem si, ale tentokrát má pravdu.

Teď, když jsem sám měl partnerku, neviděl jsem žádný skutečný důvod, proč sám vynechat zážitek z rande na ledě. Dal jsem Yumině pár bruslí a zamířili jsme přímo na kluziště.

„Nechceš si se mnou zabruslit, princezno?“

 „...Myslíš, že to zvládnu? Vypadá to dost obtížně...“ zeptala se Yumina nervózně. Nemohl jsem jí to mít za zlé, protože to bylo poprvé a vůbec. Prozatím jsem ji vyvedl na kluziště za ruku a naučil jsem ji triky za tím, krok po kroku.

Zpočátku si nebyla jistá, jak udržet rovnováhu, ale postupně si na nový pocit zvykla a krásně klouzala, než jsem si to uvědomil. Byl jsem připraven to přiřadit k přirozené atletické povaze lidí v tomto světě, ale když jsem o tom přemýšlel kritičtěji, začal jsem přemýšlet, jestli mě to nepřekvapuje, protože můj starý svět byl tak pohodlným místem, že lidé byli v průběhu let stále více spokojení.

V té době jsem nemohl tušit, že se bruslení stane jednou ze standardních zimních atrakcí mého vlastního vévodství Brunhild.

◇　◇　◇