Oto 1 - Kapitola 2 – Nachlazení a ošetřování andělem 1/4

Kapitola 2 – Nachlazení a ošetřování andělem

       

„Amane, tvoje smrkání je otravné.“

„Jsi otravný.“

Druhý den to byl Amane, kdo skončil s rýmou.

Jak poznamenal jeho spolužák a dobrý kamarád Itsuki Akazawa, Amane se marně snažil všechno nasáknout zpátky do nosu. Pokus o výdech vydával jen hrozný, vlhký, bublavý zvuk.

Amane si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že měl ucpaný nos, nebo kvůli samotné rýmě, ale pulzující bolest se mu šířila po zadní části hlavy. Vzal si nějaké volně prodejné léky, ale vůbec to nezmírňovalo jeho příznaky. Na Amaneho byl opravdu smutný pohled. Jeho ucpaný obličej se zkřivil v nosní úzkosti, když se dobře seznámil s kapesníkem.

Itsuki se na něj podíval, ne s obavami, ale s podrážděním.

„Včera jsi byl v pohodě, kámo.“

„Zastihl mě déšť.“

„No tak, hlavu nahoru. Počkej, neměl jsi včera deštník?“

„…Někomu jsem ho dal.“

Amane se samozřejmě nemohl ve škole otevřeně přiznat, že ho dal Mahiru, takže to držel vágně.

Mimochodem, Mahiru zahlédl dříve ten den. Vypadala docela dobře, vůbec ne nemocně. Amane se nemohl ubránit smíchu. Všechno se úplně obrátilo. Byla to jeho vlastní chyba – po příchodu domů se zanedbal zahřát ve vaně.

„Nemyslíš, že jsi byl trochu moc milý, když jsi půjčil deštník, když tak lilo?“

„Ani ne. I kdybych to udělal, nemá smysl si teď na to stěžovat.“

„A komu jsi ho vlastně dal? Kdo stál za to, že ses nachladil?“

„…Nějaké, ehm, ztracené malé dítě?“

S tou postavou ji ale moc nenazývám dítětem... No, to a fakt, že jsme stejně staří. I když její tvář vypadala trochu ztraceně...

Něco v ní cvaklo, když Amane na to neobvyklé setkání pomyslela tímto způsobem. Její výraz byl přesně jako u ztraceného malého dítěte hledajícího svého rodiče.

„No, to jsi ale laskavý a čestný gentleman!“ zasmál se Itsuki, aniž by si uvědomoval pocity, které se Amanemu honily v hrudi, když vzpomínal na setkání s Mahiru den předtím. „Ale víš, i když někomu půjčíš deštník nebo cokoli jiného, ​​vsadím se, že tvůj skutečný problém byl, že jsi zlenivěl a potom ses nezahřál. Proto umíráš.“

„…Jak to víš?“ odsekl Amane.

„No, ty se o sebe zrovna moc dobře nestaráš. To bylo jasné v okamžiku, kdy jsem uviděla tvůj dům. Proto jsi onemocněl, hlupáku.“

Amane nemohl s Itsukiho přátelským žertováním moc polemizovat. Byla pravda, že neměl zrovna zdravý životní styl. Aby to upřesnil, neudržoval pořádek a v jeho pokoji byl vždycky naprostý nepořádek. Navíc se živil jídlem z obchodů a doplňky stravy. Jediné, co se mu podařilo slušně najíst, bylo jednou za uherský rok, když si šel jednou za uherský rok zajít na jídlo. Itsuki se na něj často zlobil a ptal se ho, jak takhle může žít.

Itsuki věděl, že jeho kamarád má takové zlozvyky, a tak ho vůbec nepřekvapilo, že se Amane přes noc nachladil.

„Měl bys dnes jít rovnou domů a odpočinout si. Zítra je sobota, tak se soustřeď na uzdravení,“ poradil Itsuki.

„Udělám to…,“ odpověděl Amane.

„Kdybys jen měl nějakou milou holku, která by se o tebe starala jako já.“ Itsukiho rty se zkřivily při jeho nepatrném chvástání.

„Zmlkni. Tohle nepotřebuji slyšet od kluka, který už má holku.“ Amane podrážděně odhodil hřbetem ruky krabičku kapesníků před sebou.

Jak den plynul, Amaneho stav se dále zhoršoval.

Bolest hlavy a rýmu brzy doprovázela bolest v krku a únava, která prostupovala jeho tělem. Ačkoli po škole cílevědomě spěchal domů, zdálo se, že jeho tělo prohrává boj s nemocí a jeho tempo bylo mučivě pomalé.

Nakonec dorazil do haly svého bytového domu a přinutil se svými těžkými nohami dostat se do výtahu, kde se opřel o zeď. Dýchal těžčeji než obvykle a cítil horko.

Amane to nějak dokázal vydržet, když byl ve škole, ale teď, když byl domov na dohled, polevil v ostražitosti a jeho stav se náhle zhoršil. Dokonce i zvláštní pocit vznášení se při jízdě výtahem, který obvykle nedělal starosti, byl nyní zdrojem tupé bolesti.

Když výtah konečně zastavil na Amaneho patře, vyklouzl na olověných nohou a začal se šouravě táhnout směrem ke svému bytu. Téměř okamžitě se však setkal s pohledem, který ho donutil strnout.

Přímo před ním stála dívka, od které už nečekal, že s ní promluví, jejíž třpytivé lněné vlasy vlály ve větru. Její krásné rysy byly plné života, její pleť pulzující a zářící.

I když se rozhodně zdála být spíše kandidátkou na nachlazení, byla zdravá, jak jen mohla být. Výhody její péče o sebe byly živě patrné.

V rukou Mahiru svírala deštník, který jí Amane den předtím vnutil, úhledně složený a zavřený.

Musela ho přijít vrátit, i když jsem jí říkal, že nemusí, uvažoval Amane.

„…Vážně, nemusíš ho vracet,“ řekl nahlas.

„Je jen přirozené vrátit něco, co sis půjčil…“ Mahiru zaváhala, jakmile se na Amaneho tváři pořádně podívala. „Ehm. Máš horečku, že…?“

„…S tebou to nemá nic společného.“ Amane se zamračil. Tohle byla asi ta nejhorší možná chvíle, kdy se s Mahiru setkat – a navíc kvůli hloupému deštníku. Byla to věc, která by neměla stát za námahu s vrácením. Mahiru byla ale chytrá a jistě rychle přijde na to, jak se Amane nachladil.

„Ale ty jsi onemocněla jen proto, že jsi mi půjčil svůj deštník…“

„To s tím vůbec nesouvisí. Kromě toho jsem ti ho půjčil z rozmaru.“

„To s tím rozhodně souvisí! Faktem je, že jsi se nachladil, protože jsem tam byla venku v dešti.“

„Řekl jsem, že je to v pořádku, vážně. Není to něco z čeho by sis měla dělat starosti.“

Z Amaneho pohledu jí prokázal laskavost pro vlastní uspokojení a nechtěl, aby se teď kvůli němu tak rozčilovala.

Mahiru ho však nenechala jen tak být. Na jejích půvabných rysech se zračila úzkost.

„…Takže jo, je to v pořádku. Uvidíme se.“ Jejich dohadování se rychle stávalo únavným, a tak se Amane rozhodl vymanit se zpod Mahiruiných otázek a obav.