Oto 1 - Kapitola 4 – Náhodné setkání

Kapitola 4 – Náhodné setkání

„Ah.“

Amane uslyšel za sebou krásný hlas, který zněl jako zvon. Nedávno si zvykl slyšet ten hlas, ale jen v okolí svého bytového domu. Teď ho slyšel, když stál v uličce se sladkostmi v místním supermarketu.

Amane nikdy nečekal, že ho Mahiru na veřejnosti uzná, a tak se s jistým zmatkem otočil a uviděl ji tam stát s doširoka otevřenýma očima.

Přes paži jí visel košík ze supermarketu a uvnitř ležela ředkev daikon a trochu tofu, balíček kuřecích stehen a karton mléka. To byly pravděpodobně ingredience na její dnešní večeři.

To nebylo nic zvláštního. Amane se shodou okolností zastavil ve stejnou dobu u uličky se sladkostmi. To bylo vše.

„Jen abys věděla, je to jen náhoda,“ prohlásil Amane. „Není to tak, že bych tě sledoval.“

„Já vím, já vím.“ Mahiru přikývla. „Jsme tu oba jen proto, že je to nejbližší supermarket.“ Než Amane stačil souhlasit, uslyšel dívku mumlat, „Ale vážně, to je první věc, která mě napadla…?“ Zírala na zápisník, který nesla.

Bylo to přesně typické pro puntičkářskou Mahiru, která si svědomitě zapisovala všechno, co potřebovala. Mahiru ignorovala Amaneho a věnovala se svému zápisníku s květinovým vzorem, prošla kolem sladkostí a začala prohledávat koření vystavené v další uličce.

Něco na tom, jak Mahiru prohledává regály a hledá kuchyňské základní potřeby a svým milým hlasem mumlá věci jako sójovou omáčku a mirin, Amanemu připadalo roztomilé. Bylo ale jasné, že dívka má zvláštní náladu.

„Mirin je tady. Podívej,“ řekl Amane a ukázala na něj.

„Ah, tohle ne – hledám ten s nízkým obsahem alkoholu. Tenhle si nemůžu koupit, protože jsem nezletilá,“ odpověděla Mahiru.

„Tohle je považováno za alkohol?“

„Mirin je koneckonců sladké rýžové víno. To, co je určené speciálně na vaření, sice stále obsahuje alkohol, ale přidává se do něj sůl, aby se nepilo, takže si ho můžou koupit i nezletilí.“

Amane se jí právě chystala podat láhev mirinu, když ho náhle odmítla, zavrtěla hlavou a místo toho si do košíku dala nízkoalkoholickou alternativu.

„Každý den se něco nauč…“ Tohle všechno bylo pro Amaneho nové, protože se věnoval tak málo domácím pracím, že i tyto jednoduché drobnosti se zdály být objevem. Sledoval Mahiru, jak rychle kráčí uličkou a zastavuje se před regálem plným sójové omáčky.

Mahiru se zamračila, jako by si teprve teď všimla cenovek. „… Výhodná cena, limit jedna láhev na osobu…“ Zjevně si chtěla koupit náhradní. Mahiru zklamaně zabručela a otočila se k Amanemu.

„Možná… můžu si taky jeden koupit?“ Amane rychle vycítil, co se Mahiru snažila sdělit svýma očima, a s ironickým úsměvem zvedl lahev sójové omáčky. Když to udělal, její rty se vytvořily spokojený oblouk.

„Je užitečné mít někoho, kdo rozumí,“ řekla.

„…Jsi úspornější, než jsem čekal,“ poznamenal Amane.

„No, nechápu, proč bych si neměla najít nejlepší ceny, když můžu. Omezit zbytečné výdaje, že?“

„Zajímalo by mě, jestli se tomu říká šetrná mentalita. No, dokud žijete z kapesného od rodičů, tak je to asi tak nejlepší.“

Amane sice technicky vzato žil sám, ale ve skutečnosti ho rodiče stále podporovali. Jeho rodina byla docela bohatá a platili nájem jeho čistého a bezpečného bytu, starali se o jeho školné a poskytovali mu více než spravedlivé kapesné. Amane se nikdy nemusel starat o své výdaje, ale byl vděčný za všechno, co pro něj rodiče udělali, a tak se snažil penězi neplýtvat.

„…To je pravda. Jsme závislí na jejich podpoře, takže je důležité být šetrný,“ odpověděla Mahiru věcně a prohlížela si obsah svého košíku. Její hlas byl chladný, jako by jí něco ukradlo teplo.

Amane sebou trhl při pohledu na Mahiruin bezvýrazný tón, ale když vzhlédla od nákupu, její výraz se vrátil do normálu. Zamračené oči, které v tom krátkém okamžiku zahlédl, už byly pryč.

„…Každopádně, vážně tomu věříš?“ zeptala se Mahiru, jako by chtěla změnit téma, a podívala se na balíčky instantní rýže a krabičku bramborového salátu, které byly v košíku, který Amane držel.

Jídla, o která se s ním Mahiru dělila, byla samozřejmě vynikající, ale sama o sobě nestačila. Aby to vynahradil, Amane si vzal základní jídlo a přílohový salát, jako to udělal dnes.

„Myslím, že je to večeře,“ vysvětlil Amane.

„Je to nezdravé,“ odsekla Mahiru.

„Jsi tak puntičkářská. Kupuju si salát, že?“

„Bramborový salát… Jak to, že tvé tělo ještě funguje?“

„Starej se o své.“

Mahiru na něj beze slova tlačila, zkoumavě ho prohlížela očima, kterýma mu vyčítala, a říkala mu, aby jedl víc zeleniny. Amane se odvrátil a nechal Mahirua jít před sebou.

Povídali si o tom a onom a oba si koupili své věci. Amane už začal balit jeho nákupy do igelitové tašky, ale Mahiru vytáhla opakovaně použitelnou tašku, kterou přinesla, a rychle do ní všechno naházela.

Byla opravdový anděl šetrný k životnímu prostředí.

Mahiru si ale přinesla jen jednu tašku a Amane se trochu báa, že množství potravin je na ni příliš velké.

S mlékem, sójovou omáčkou a nízkoalkoholickým mirinem na vaření to byly dohromady čtyři litry tekutiny, a pokud vážily něco jako voda, znamenalo to čtyři kilogramy. Ještě tam byla celá ředkev daikon a další ingredience, které bylo třeba zvážit. Taška musela být opravdu těžká. Všechno bylo docela úhledně zabaleno, ale i tak by bylo jistě těžké to donést až do domu Amaneho a Mahiru.

Vařila pro mě, takže musí spotřebovávat více koření a ingrediencí než obvykle.

Musí toho hodně vařit, aby se se mnou mohla rozdělit. Množství, které mi dá, je vždycky skoro jako celé jídlo. Mahiru říká, že je to všechno jen navíc, ale musí toho jídla vařit schválně víc.

Poté, co Mahiru vynaložil tolik úsilí, aby se o Amaneho postarala, by zranilo jeho hrdost, kdyby pro ni teď nic neudělal.

Jakmile Mahiru dokončila balení opakovaně použitelné tašky, Amane chytil ​​její popruhy a zvedl ji. Samozřejmě pro něj nebyla tak těžká, ale poznal, že pro ni bude rozhodně těžké ji nosit delší dobu.

Mahiru možná byla ve sportu opravdu dobrá, ale pouhá síla paží byla úplně jiná věc. Jistě, pomyslel si Amane a očima sledoval její štíhlou postavu pod oblečením, bezpochyby její štíhlé paže nedokázaly zvládnout sílu potřebnou k zvedání těchto těžkých potravin.

Karamelové oči rychle zamrkaly. Mahiru vypadala překvapeně – nebo možná trochu znepokojeně.

„…Nekradu to ani nic,“ řekl Amane na svou obranu.

„O to se nebojím,“ odpověděla Mahiru. „Jen… můžu si nosit vlastní tašku, víš?“

„Bylo by okouzlující, kdybys byla zticha a nechala mě se o tebe postarat,“ zavtipkoval Amane.

„To v podstatě znamená, že okouzlující nejsem,“ odpověděla Mahiru stroze.

„No, zamysli se nad tím, jak se chováš ve škole, a pak to porovnej s tím, jak se chováš ke mně.“

Mahiru udělala krok zpět. Možná Amane nevědomky zasáhla její citlivé místo. Verze sebe sama, kterou ukazovala ve škole – laskavá, jemná a skromná dívka, kterou všichni znali – to nebyla osoba, kterou Amane znal. Ano, Mahiru k němu byla vždycky laskavá, ale také mnohem přímočařejší. Nikdy nic nepřilepšovala ani se neschovávala za zdvořilost. Všechno, co mu řekla, bylo stručné a upřímné.

Amane využil Mahiruina ohromeného mlčení a svižně se vydal k východu ze supermarketu, v jedné ruce držel školní tašku a v druhé opakovaně použitelnou nákupní tašku plnou potravin. Nechával ji za sebou, ale bylo mu to jedno. Nezáleželo mu na tom, pokračoval dál, zatímco se mezera mezi nimi zvětšovala. Nezpomalil ani jí nedal šanci ho dohnat.

Koneckonců už v supermarketu stáli vedle sebe. Pokud by šli cestou domů bok po boku a někdo by je viděl, mohlo by to spustit zvěsti.

Takže tato vzdálenost byla pro oba opravdu nejlepší.

Amane spěchal se svým těžkým břemenem a předstíral, že si Mahiru nevšímá.

Když kráčel dál, zdálo se mu, že za sebou slyšel někoho mumlat „Díky“.