AdD 2 - Prolog

Prolog

„Chastille Lillqvist, tvá autorita jako archanděla je tímto na dobu neurčitou pozastavena.“

Jako vedoucí církevní odbočky Kianoides ji Chastillein přímý nadřízený, kardinál Clavwell, informoval o jejím trestu před třemi dny. Ve skutečnosti to byl příkaz k pokání, ale ona nebyla omezována.

Chastille, která už ztratila své místo v kostele, se jen bezcílně potácela po ulici v Kianoides. Nakonec dorazila na místo, kde se kdysi shledala s jistou dívkou.

„Jsem spíš... hloupá, co?“ A úplně sama, zamumlala si ta slova pro sebe.

Chastille neměla na zádech žádný posvátný meč a neměla na sobě ani důkaz, že je andělským rytířem, svou pomazanou zbroj. Tři rytíři, kteří sloužili jako její podřízení, se nabídli, že ji doprovodí, ale ona je odmítla. Koneckonců, jak byla teď, byla jen normální člověk.

Před půl měsícem se zrodil nový arcidémon. Jmenoval se Zagan. Zabiják čarodějnictví Zagan.

Arcidémon nebyl králem nestvůr, démonů nebo čehokoli podobného, jak mohlo jméno naznačovat. Místo toho to bylo jméno pro ty, kteří dosáhli samé výšiny čarodějnictví. Byli to jednotlivci, které církev musela lovit ze všech sil, jejich smrtelní nepřátele.

Chastille však odmítla povinnost podrobit si toho arcidémona. Naopak vznesla námitku a tvrdila, že Zagan je někdo, s kým by se neměli rvát. A v důsledku toho ztratila vše, co jí dávalo pocit sounáležitosti.

I po tom všem jsem si jistá, že by mi Zagan nikdy nepoděkoval.

Nebyl z těch, kteří by toužili po pomoci nepřítele. Ve skutečnosti pochybovala, že by vůbec znal pojem vděčnosti za obyčejnějších okolností. Nedělal nic jiného, než že věřil ve svou vlastní sílu a byl to muž, který tuto sílu používal k odložení všeho, co považoval za iracionální.

Přesto jsem pro něj chtěla něco udělat. Sama Chastille si nebyla jistá, jestli to bylo proto, že jí už dvakrát zachránil život, nebo z nějakého jiného důvodu.

Pravděpodobně by byla dříve nebo později vyřazena. Církev v žádném případě nedovolila bývalému archandělovi žít svobodně. Ne, byla si jistá, že péče o ni bude dokonce vyšší prioritou než podrobení arcidémonů.

Stala se nepřítelem organizace, která byla pekelně zaměřena na vyhlazení čarodějů. Při pouhém pomyšlení na tuto skutečnost jí tuhla krev v žilách. Od začátku měla Chastille plachou osobnost. A přesto, kupodivu, necítila žádnou lítost. Chastille stála pevně a nezakolísala tváří v tvář autoritě, takže na to chtěla být hrdá.

Zagan by si na ni nevzpomněl. Jediná věc v jeho srdci byla ta bělovlasá elfí dívka a myšlenka, že by se tam vnutila, ji nikdy nenapadla.

Přinejmenším však chtěla sledovat, jak tráví čas v klidu, a nakonec je vidět, jak vychovávají šťastnou rodinu. Pokud to udělali, pak to, že si na ni jednou za čas vzpomněli, pro ni bylo víc než dost.

Jak toto poněkud depresivní přání sílilo, viděla, jak se před jejíma očima tyčily jejich postavy. Byl to mladý muž se svým obvyklým zlým výrazem a elfí dívka. Navíc mezi nimi byla rozkošná dívka, která je držela za ruce. Byla to půvabná mladá dívka s ošklivým výrazem v očích, který připomínal Zagana.

„No, ten zatracený Zagan by se určitě stal milujícím otcem.“ Chastille věděla, že muž je v podstatě v srdci laskavý.

„Jsi... spokojená s tím oblečením?“

„Mm... Děkuji, Zagane.“

To jistě znělo jako slova nešikovného otce... Byla to sluchová halucinace? Když Chastille dokonce slyšela tento druh hlasu, konečně se probrala.

„Z-Zagan?“ Chastille zjistila, že je neuvěřitelné, že by se v takové době stala napříč nimi, a neúmyslně zvýšila hysterický hlas.

A s tím si pravděpodobně také uvědomili, že tam byla. Mladík pak její pohled opětoval.

Nebyla to halucinace. A přesto, co se dělo? Mezi nimi dvěma byla malá, mladá dívka.

„V-V žádném případě... vy dva... už jste se sblížili natolik, abyste byli požehnáni dítětem...?“

Když mladík uviděl Chastilleino naprosté šokování, jeho tvář byla pozoruhodně červená.

„N-N-N-N-N-Neříkej takové nestydaté věci! Nephy a já ještě musíme, ehm...“ A pak si vyměnil pohledy s elfí dívkou vedle sebe, což je oba přimělo k obavám odvrátit tváře.

Skoro to vypadalo, jako by se předváděl, což Chastille nutilo ho udeřit.

A zatímco byli oba otřeseni, holčička ukázala prstem na Chastille.

„Zagane, kdo to je?“ Stále měla nevyvinutý tón, ale zdálo se, že v jejím hlase je jak důvěra, tak náklonnost.

Mladík pak kývl na dívku a otočil se k Chastille. Byl by v jeho očích příjemný pohled nostalgie, nebo snad pocit neklidu kvůli jejich předchozí poloze? Když Chastille polkla, neúmyslně se ozval zvuk.

A pak, co mladý muž řekl, bylo...

„Oh, pravda, kdo jsi?“

S lusknutím se přerušilo jakési vlákno uvnitř Chastille. To nemůže být... Není možné, aby si mě nepamatoval, že...!? Nezašlo to trochu příliš daleko? A jak se dalo očekávat, Chastille nedokázala zadržet slzy.

Vraťme se o několik dní zpět, abychom tuto situaci náležitě vysvětlili.