HRH 1 - Kapitola 1: Získávání financí 4/5

„Stejně asi za pár let skončím s celou touhle královskou štací.“ Oči se mi rozšířily, když jsem to slyšela Soumu říkat.

Zní to tak jednoduše. Uvědomuje si vůbec, jak těžké by to bylo?

Dokonce i někdo jako já, kdo se tolik soustředil na vojenské záležitosti, že mé politické znalosti byly poněkud slabé, viděl, v jaké situaci se naše země nachází. Myslím, že to slovo bylo „šachmat“. Nedostatek potravin, ekonomická malátnost, příliv uprchlíků způsobený invazí démonů, plus tlak z Říše Gran Chaos. Snášela se na nás jen nejistota.

Z toho důvodu, jsem poněkud chápala otcovo rozhodnutí okamžitě abdikovat na trůn někomu, o kom cítil, že je schopnější. Ale stejně. Vzhledem k tomu všemu, bylo vůbec možné dostat tuto zemi zpět na správnou cestu? I za předpokladu, že by to nějak dokázal, dovolil by lid králi, který vykonal tak velký výkon, odejít tak snadno do důchodu?

„...Takže si myslíš, že můžeš zajistit prostředky na válečné dotace“

„Hm? Jo, už jsem zajistil finanční prostředky, které pošlu Říši.“

„...Huh?”

„Právě teď se snažím vymáčknout finanční prostředky na své reformy. Přece jen budou stát ještě víc než válečné dotace.“

Počkej... Počkej, počkej, počkej, počkej! Už máš zajištěné finanční prostředky? Částka, kterou Říše požadovala, byla tak obrovská, že podle toho, co jsem slyšela, odpovídala národnímu rozpočtu!

„Kde jsi vzal tolik peněz?“

„Prodal jsem asi třetinu národní pokladnice.“

„Národní pokladnice ... Naše národní poklady?! Neříkej mi, že jsi prodal naše národní poklady! To jsi neudělal, že?!“ Přiblížila jsem se k Soumovi, který vypadal v celé věci velmi blaze. „Národní poklady patří celé zemi! Jen je svévolně rozprodat je zrada našich lidí!“

„No tak, uklidni se. Když říkáš, že jsou majetkem lidu, řekl bych, že prodávat je ve prospěch lidí je dobré.“

„I tak musely existovat objekty s historickou a kulturní hodnotou ..."

„Ach, pokud tě to zajímá, nechal jsem je stranou. Všechno, co jsem prodal, byly šperky a ozdobné předměty, které měly hmotnou hodnotu. “

Souma se podíval do papírů na inventář pokladu. „Poklady byly rozděleny do tří kategorií: kategorie A (předměty s historickou nebo kulturní hodnotou), kategorie B (položky bez historické nebo kulturní hodnoty, ale s peněžní hodnotou) a kategorie C (vše ostatní). Prodávali jsme jen věci z kategorie B. Spíše než prodávat zboží kategorie A, pokud ho vystavíme v muzeu, bude to pravděpodobně sloužit jako trvalejší zdroj příjmů.“

„No, možná.... A co kategorie C?“

„Kouzelné nástroje, grimoáry a podobně. Opravdu nevím, jak je nejlépe zvládnout. Dá se říct, že jsou svým způsobem jako zbraně. Nemůžeme je prodat ani vystavit na odiv bez patřičných bezpečnostních opatření. Ta kompletní sada Hrdinova vybavení vypadala, že by mohla přinést pěknou cenu, i když... Můžu to prodat?“

„Prosím, ne ...“

Technicky vzato, ty máš být hrdina... Ah, počkej, ty jsi teď král, že?

„Ale když máme všechny ty peníze, neměly by jít do armády? V důstojnické škole jsem se učila: „Utrácet vždy za obranu, nikdy za poctu.“

„Dovol mi odpovědět na to pikantní rčení jiným. „Čas jsou peníze. Což znamená, že nabídkou válečných dotací jako oběti můžeme získat jediný zdroj, který naše země právě teď nejvíc potřebuje: čas.“

„...Proč musíš mluvit tak oklikou?“

„Nedělej si s tím starosti. Každopádně, i kdybychom byli schopni posílit naše síly, bylo by k ničemu, kdybychom nedokázali dostat pod kontrolu i domácí problémy. Dokud se nevyřeší problémy s potravinami a uprchlíky, budeme jen dál ztrácet podporu lidí. Jakmile k tomu dojde, zůstane nám křehký stav, který zahraniční aktéři s trochou zapojení snadno uvrhnou do nepokojů.“

„Ne... Lidé také milují tuto zemi. Nevzbouřili by se...“

„Chováš se moc idealisticky. Jen když je člověk oblečený a nakrmený, naučí se slušnému chování. Nakonec, nemůžeš mít morálku nebo vlastenectví s prázdným žaludkem. Pokud jsi příliš zaneprázdněna péčí o sebe, nemůžeš si dovolit starat se o ostatní.“

Soumovy oči byly chladné, když to říkal. Byl to drsný a realistický pohled. Už jen z toho jsem měla pocit, že je na stopě. Podle toho, jak vypadá, by se dalo očekávat, že je slabý muž, ale přesto...

...Vypadal tak spolehlivě.

◇ ◇ ◇

Po dalším dni, se mi konečně podařilo zajistit určitou částku finančních prostředků. I když jsem nebyl zrovna při penězích, prozatím bych měl peníze, které potřebuji na své reformy. Podařilo se mi získat všechny tyto peníze jen ze svých přímých držav, aniž bych se musel dotýkat tří vévodství, takže bych za to rád alespoň nějakou pochvalu.

Rozhlédl jsem se po místnosti... Byla to katastrofa. Byrokraté byli omdlelí na stolech, jiní se opírali o opěradla a spali v křeslech, tváře měli obrácené k obloze. Na pohovce si lehla Liscia a tiše chrápala.

Tiše jsem k ní přistoupil, posadil se na opěradlo pohovky a díval se, jak Liscia spí. Nakonec ta dívka zůstala vzhůru až do svítání a pomáhala mi s prací. I když musela chtít říct pár věcí o tom, že byla donucena k zásnubám se mnou...

Poplácal jsem ji po spící hlavě. Její hedvábné vlasy hladce klouzaly mezi prsty. Vzrušení z propuštění po tak dlouhé práci mě muselo ovlivnit. Za normálních okolností bych se příliš styděl, abych to udělal střízlivý, ale když jsem tu takhle seděl, byl jsem šťastný.

„Mrm...”

Liscia zasténala, tak jsem jí vytáhl ruku z vlasů. V příštím okamžiku Liscia otevřela oči a vyskočila. Možná byla ještě trochu omámená, protože se všude rozhlížela.

S ironickým úsměvem jsem jí nabídl dobré ráno. „Dobré ráno, Liscio."

„D-Dobré ráno ... Huh? Usnula jsem ...? “

„Narazili jsme na dobrý bod k zastavení. Chceš jít zase spát?“

„Ale ne. Jsem v pořádku. A co ty, Soumo? Nespal jsi, že ne?“

Vypadalo to, že je úplně vzhůru. Byl jsem šťastný, když jsem viděl, jak o mě také projevuje starost.

Zvedl jsem se z loketní opěrky a natáhl jsem paže.

„Mám v plánu si po tomhle pořádně odpočinout, ale... mohla bys jít nejdřív na chvíli se mnou?“

„Hm? Kam?“

„Na procházku před spaním," řekl jsem.