„Dále, sir Hakuya Kwonmin, předstupte,“ řekl Marx.
„Ano, pane.“ Když se ozvalo jeho jméno, černě oděný mladík poklidně vykročil vpřed.
Byl to asi dvacetiletý mladík ve výrazném oblečení, které vypadalo, jako by zkombinoval pastorovu sutanu a tradiční kimono kannuši a výsledný oděv obarvil na černo. Černé vlasy po ramena vypadaly neupraveně. Byl bledý a štíhlý, vypadal spíš jako domácí typ. Choval se netečně, ale jeho ospalé oči byly upřeny na mě.
„Tento muž, i když jeho doporučení přišlo od někoho jiného, prokázal dar moudrosti!“ Oznámil Marx. „Zapamatoval si zákony této země a má se za to, že jeho znalosti a paměť nemají v tomto národě protějšek!“
To je jako umět zpaměti odříkat celých Šest Kodexů, asi. To by bylo úžasné, jo. Pokud je tu na doporučení někoho jiného, je jedním z těch, které zappsal příbuzný, co. ...Zajímalo by mě, co to je. Něco mě tady vzadu tahá za nos.
„...Tvůj dar je nádherný,“ řekl jsem. „Jestli si to přeješ, doporučím tě na byrokratickou pozici na ministerstvu práva. Co ty na to?“
„Ne, jen výhra bude stačit,“ Hakuya okamžitě sestřelil mé navrhované doporučení. „Přišel jsem sem jen proto, že můj strýc, který se o mě stará, řekl: Ve svém věku musíš přestat sedět a nedělat nic jiného než číst knihy a jít dělat něco užitečného pro společnost“, a odeslal žádost, aniž by se mě zeptal, takže nepotřebuji přehnané odměny.“
„Ty knihy, které zmiňuješ, jsou všechny spojené se zákonem?“ zeptal jsem se.
„Ne. Nezaměřuji se na žádný specifický žánr. Právo, literatura, technické příručky, přečtu si cokoliv.“
„Chápu.“
Zajímalo by mě proč. Něco mě tu trápí.
„Hmm... V tom případě, co kdy jsi se stal knihovníkem pro archivy v paláci?“ Zeptal jsem se. „Pravděpodobně tam jsou knihy, které na volném trhu nenajdeš, a s tvojí autoritou knihovníka si je budeš moci přečíst.“
„Ach, to zní hezky. Pokud je to tak, prosím, nechte mě to udělat.“ Konečně Hakuyovi přeběhlo po tváři něco, co jsem poznal jako šťastný výraz. Vypadal spokojeně.
Využijte každé příležitosti, jak se říká. Bylo pro mě asi lepší mít v ruce zajímavou kartu, jako je on, než ho nechat jít.
„Další, slečna Juna Doma,
předstupte.“
„Ano, pane."
Modrovlasá hezká dívka si vyměnila místo s Hakuyou a předstoupila.
Vypadala, jako by byla stejně stará jako já, devatenáctiletá, ale vzduch, který měla kolem sebe, způsobil, že se tato dívka vypadala zralejší, než byl její věk. S načechranými vlasy za zády byla obrazem krásy, když elegantně sklonila hlavu. I když její šaty nebyly příliš odhalující, horní polovina připomínala dirndl z Rakouska, zatímco spodní byla průhledná a odhalovala nohy, jak byste mohli vidět na sárí indické tanečnice. Kolem boků měla omotaný kus oblečení.
Nebýt pronikavého pohledu, kterého se mi dostalo od Liscie, možná jsem její krásu obdivoval celou hodinu.
„Jo. Nezapomněl jsem na svou práci, tak přestaň zírat,“ zamumlal jsem.
„O tom nic nevím...“ odpověděla Liscia a rozzlobeně odvrátila zrak.
Marx zakašlal, odkašlal si a řekl: „Sire, tahle ukázala, že je nadaná vzácnou krásou a pěveckými schopnostmi. S těmito dary získala korunu jak na "Elfriedenské velké ceně nejkrásnější dívky", se svou krásou, tak v "Království talentu" se svým zpěvem. Opravdu, je to nejkrásnější zpěvačka této generace.“
Dvojitá koruna?! To je působivé. „Zdá se, že někdy nebesa darují dva dary,“ řekl jsem.
„Jste příliš laskav,“ reagovala Juna klidně a elegantně na mou poněkud ohromenou chválu. „Slyšela jsem, že rodina Domo pochází z loreleis. Zpívání mám v krvi.“
Loreleis... Jsou to mořské příšery, které používají svou krásu a své písně, aby dovedly námořníky do záhuby, že? Jistě, její krása a ty rozevláté modré kadeře mi připomněly loreleis. „Moc rád bych tě slyšel zpívat.“
„Jestli si to přejete, můžu.“
„Jistě. Tahle scéna se právě teď vysílá po Elfriedenu skrze tento klenot. Mohla bys zazpívat malou píseň, abys rozveselila naše krajany?“
„Píseň, která je rozveselí... že?“ Juna vypadala ustaraně. „Většina písní z lorelei, které se v mé rodině předávají, jsou smutné milostné písně, víte...“
„Ach, jestli ti nějaký kodex nebo něco brání v tom, abys nějakou zazpívala, tak je to v pořádku.“
„Ne, jen žádné neznám. Kdybych jednu slyšela, mohl bych se ji hned naučit.“
„Hmm... A co tohle?“
Vytáhl jsem svůj smartphone. Byla to jedna z mála věcí, které jsem měl u sebe, když jsem byl povolán na tento svět. Otevřel jsem hudební složku, vybral písničku, která na mě vyskočila, pak jsem došel k Juně a nasadil jí sluchátka.
„Co by to mohlo být?“
„Něco jako stroj, který hraje hudbu, myslím? Každopádně to nyní hraje.“
Juna rozšířila oči.
V okamžiku, kdy jsem stiskl tlačítko, Junino tělo se otřáslo. Zpočátku vypadala zmateně, ale zvykala si na to, jak se její tělo postupně dostávalo do rytmu. Pak, o pět minut později, vytáhla sluchátka.
„Mám to zapamatované.“
„Už? Opravdu si to dokážeš zapamatovat, i když to slyšíš poprvé?“
„Ano. Teď vám to zazpívám.“
Vrátil jsem se na své místo a ona začala zpívat.
Píseň od Masašiho Sady „Ganbaranba. Tato veselá píseň, která měla dokonce i pro ní nechaný vyrobený krátký film Minna no Uta, byla charakteristická pro použití rapu v nářečí Nagasaki smíchaném s dětskou písní Kjúšú „Denderaryuba. Děda byl fanoušek, takže jsem to s ním hodně poslouchal.
Přesto na mě tato lorelei zapůsobila. Dokonce se jí podařilo zpívat rap části v Nagasaki dialektu. Pro člověka z oblasti Kanto to bylo naprosto nepochopitelné, ale zpívala bezchybně.
Mimochodem, Liscia mi později řekla, že textu nerozumí. Rozuměl jsem jazyku, kterým lidé v této zemi mluví, a rozuměli mé japonštině, ale zdálo se, že to je součást mé moci hrdiny. Mohl jsem dokonce psát světovým jazykem. To, co jsem se snažil napsat v hlavě, se přeložilo do zdejšího jazyka, takže i když jsem to potom nemohl přečíst, mohl jsem to napsat.
Takže japonština (v nářečí Nagasaki), která vyšla z úst Juny, byla pro obyvatele této země v neznámém jazyce. Přesto, i bez znalosti slov, když je písnička dobrá, pořád se do ní můžete dostat. Všichni poslouchali tu chytlavou melodii a užívali si ji.
O několik minut později, za bouřlivého potlesku, Juna dozpívala a uklonila se.
„To byla zábavná píseň. Děkuji.“
„Ne, já bych ti měl poděkovat,“ řekl jsem. „Tvůj zpěv byl nádherný.“
„Pokud je to možné, doufám, že mě naučíte více písní vaší země, Vaše Veličenstvo.“
„Moc rád bych, abys je zazpívala. ...Oh, vím! Doufejme, že se nám podaří zvýšit počet klenotů, ale i kdyby to nebylo možné, mohli bychom nakonec přeměnit vysílací místnost klenotu na nahrávací studio, aby lidé mohli slyšet tvé písně pořád.“
„Páni! To by bylo jako splněný sen, sire.“ Juna měla úsměv plný srdečné blaženosti. Byl to úžasný úsměv.
„Budu s tebou počítat, až přijde čas,“ řekl jsem. „Dneska jsi odvedla skvělou práci.“
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Loreleis
– Vodní víla, která by měla svým zpěvem lákat plavce k záhubě podobně jako
Sirény -
vznik dnešní německá spolková republika Porýní-Falc
Tak tu máme další dvě důležitý postavy. Příští část bude taky kratší ale zato tam někdo "upustí bombu". 😁
Děkuju za překlad.
OdpovědětVymazatDíky.
OdpovědětVymazat´dakujem.
OdpovědětVymazat