Pomohli jsme vytvořit hroby v nedalekém lese pro sedm mrtvých vojáků.
Nemohli jsme je tam nechat ležet, ale přivést je s námi také nebyla možnost.
Ze tří přeživších vykopal nejmladší voják hroby v naprostém tichu. Jeho starší bratr zřejmě patřil k těm, kteří zemřeli. Když jsme hroby dokončili, hluboce se nám uklonil. Stařec stál vedle něj a také se uklonil.
„Opravdu, byli jste nám největší pomocí. Jak vám to můžeme někdy splatit ...?“
„Prosím, nedělejte si s tím starosti. A co je důležitější, vyléčil jsem vám ránu, ale stejně jste ztratil dost krve. Opravdu byste to teď měl brát s nadhledem.“ Trochu jsem zakopl o sebe, když stařec držel hlavu skloněnou. Bylo to jako u Boha, ale opravdu se zdálo, že jsem proti starým lidem slabý.
„Díky, Touyo! Nezachránil jsi jen Grammyho, ale i můj život!“ Malá blonďatá holčička na mě vypálila slova vděčnosti, jako by byla královnou světa. Trpce jsem se usmála a pomyslela si, že to musí být mladá dcera nějakého vznešeného šlechtice.
Kočár byl mnohem kvalitnější než Zanacův. Navíc tam bylo velké množství tělesných strážců, stařec vypadající jako rodinný sluha a ta povýšená holčička, takže jsem cítil, že jsem asi nebyl daleko od pravdy.
„Omlouvám se za mé opožděné představení." Jmenuji se Leim a jsem služebníkem šlechtické rodiny Ortlinde. Mladá slečna je vévodova dcera, Sushie Urnea Ortlinde.“
„Jsem Sushie Urnea Ortlinde! Je radost se s vámi seznámit!" Vévodova dcera? Hádám, že jsem měl pravdu s penězi. Koneckonců vypadala jako šlechta.
Jak jsem si vnitřně potvrdila svou teorii, dvojčata a samurajská dívka po mém boku stály smrtelně nehybně, jako by se proměnily v kámen.
„...Co se děje?"
„Jak můžeš být tak neformální?! Tohle je vévodova dcera, víš!“
„... Ve-Vevoda je ... nejvyšší společenská hodnost, která může být udělena ... Na rozdíl od jiných titulů, vévoda je obvykle dáván pouze členům královské rodiny ..."
Královská rodina ... Huh?
„Ano vskutku! Můj otec je vévoda Alfred Urnes Ortlinde, mladší bratr Jeho Veličenstva krále! “
„Takže, to z vás asi dělá královu neteř. To je docela úžasné.“
„... Nevypadáš překvapeně. Sám musíš být docela dokonalý člověk, Touyo. “ Huh? Otočil jsem se, abych našel dvojčata a samurajskou dívku dole na kolenou a s hlavami skloněnými k zemi.
Co, to se teď poklonily? Takhle tady mám reagovat?
„Uhh ... slečno Sushie? Měl bych být s nima na zemi?“
„Můžeš mi říkat Sue. Nejsme v žádném formálním prostředí, takže se nemusíte klanět. Ani nemusíte mluvit formálně. Jak jsem již řekla, dlužíme vám své životy. Pokud něco, měla bych být tím, kdo skloní hlavu. Všichni, prosím, vstaňte. “ Dívky se postavily a zvedly hlavu, jak Sue přikázala. Zdálo se, že některé napětí ve vzduchu bylo uvolněno, ale na tvářích stále držely ztuhlé výrazy.
„Takže, co dělá dcera vévody na takovém místě?"
„Byli jsme na cestě zpět od babičky ... z matčiny strany. Byla tam záležitost, do které jsme se dívali, víte. Zůstali jsme měsíc a teď jsme cestovali jsme zpět do hlavního města.“
„A pak jste zde byli napadeni ... Nezní to, jako by to byla nějaká stará skupina zlodějů, kteří na vás zaútočili.“
Opravdu jsem si neuměl představit zloděje, jak útočí s vyvolávací magií. Navíc, i když tam bylo spousta Lizardmanů, byl tam jediný muž v černém rouchu, který jim velel. Největší smysl mělo předpokládat, že útočník věděl, že dcera vévody je v tomto konkrétním kočáře. V tom případě byl pravděpodobně jeho motivem buď atentát, nebo únos...
„No, útočník je teď mrtvý. Nemáme žádný způsob, jak zjistit, kdo to byl nebo na čí rozkaz jednal.“
„Já, omlouvám se ..." Yae zoufale svěsila hlavu. Oh, správně, Yae byla ta, kdo poslal jeho hlavu létat. Určitě by dávalo větší smysl pokusit se ho zadržet pro výslech. Koneckonců vždy existovala možnost, že jsme mohli zjistit, kdo ho poslal, nebo rozluštit nějaké velké staré spiknutí, které probíhalo, nebo tak něco.
„Nevšímejte si toho. Říkala jsem, jsem vám vděčná. Máš mou chválu, že jsi porazila tu hrozbu.“
„Taková laskavá slova ... mrhat je na mě." Yae se znovu uklonila.
„Tak tedy, Sushi - ehm, Sue. Co plánujete dělat dál?“
„Pokud jde o to ..." Leim, který ustoupil někam poblíž, promluvil omluvným tónem.
„Více než polovina stráží byla poražena, a pokud budeme znovu napadeni, obávám se, že nebudeme schopni udržet mladou slečnu v bezpečí. Uvažovali byste o zapůjčení vašich služeb jako strážců? Postarám se o to, aby vám byly adekvátně zaplaceno, jakmile bezpečně dorazíme do hlavního města. Pomůžete nám?“
„Práce strážce, eh...“ No, stejně jsme všichni mířili na stejné místo a já se nemohl přinutit, abych je tam nechal. Nevadilo mi to, ale potřeboval jsem vědět, co si myslí ostatní.
„To zní dobře, že? Chci říct, že stejně jdeme tam tak jako tak.“ Elze to jasně řekla.
„To mi vůbec nevadí."
„Jsem jen cestující, takže rozhodnutí nechám na vás, Touya-dono." Vypadalo to, že jsme všichni souhlasili.
„Dobře, vezmeme tu práci! Tedy do hlavního města?“
„Vskutku! Vložíme se do vašich schopných rukou!“ Tvář Sue se rozevřela do širokého úsměvu.
Takže obě naše vozidla pokračovala dál. Starý vůz se táhl podél vozu Sue a před nimi byli dva vojáci na koních, kteří byli předvoj.
Zbývající voják si vzal koně a odjel napřed doručit dopis, který Sue napsala s vysvětlením situace vévodově rodině.
Jel jsem v kočáru jako osobní strážce Sue. Protože jsem ovládal kouzla i šerm, bylo rozhodnuto, že je to pro mě nejlepší možné místo.
Seděl jsem na zcela neznámém prvotřídním křesle a přímo přede mnou seděla Sue, s Leimem celou dobu po jejím boku.
„... A tím statečný Momotaro zabil zlého Oni a vzal zpět do vesnice různé poklady.“
„Ooh! Úžasné!" Sue tleskala rukama, když poslouchala můj příběh. Přemýšlel jsem, jestli je to v pořádku. Bylo mi řečeno, abych o něčem mluvil, a tak jsem recitoval příběh Momotara a nazval jsem to hrdinským příběhem předávaným v mém rodném městě. Nevěděl jsem, jak na to bude reagovat, ale Sue vypadala dost potěšena.
Sue mluvila dost podivně na někoho v jejím věku. Zřejmě její projev byl takový, protože se neustále snažila napodobovat babičku, takže babička musela být také někým docela vysoce postaveným.
„Dovolil bys mi slyšet další příběh, Touyo?"
„No, dobře. Podívejme se... Kdysi dávno, v hradním městě království daleko, daleko, žila dívka jménem Popelka...“ Nikdy by mě nenapadlo, že budu vyprávět příběhy s čarodějnicemi nebo kouzelníky ve světě, kde magie skutečně existuje... Sue mi připadala dost šťastná, takže mi to vlastně ani nevadilo.
Poté jsem se vyčerpal tím, že jsem vyprávěl všechny představitelné pohádky a než jsem to věděl, zjistil jsem, že vyprávím příběhy slavných mang a populárních anime filmů.
Málem jsem vyskočil z bot, když Sue křičela, že se chce pustit do honu na zámek v oblacích, ale Leimovi se ji podařilo uklidnit.
Vypadalo to, že mladá dáma má obzvláště ráda dobrodružné příběhy. Jaká divná holka.
A tak jsme v kočáře v poklidu míjeli čas, když jsme mířili dál do hlavního města.
„Ooh, už jsme skoro tam! To je hlavní město!“ Vykřikla Sue, když vykoukla oknem
Sám jsem se podíval ven a v dálce jsem rozeznal bílý hrad obklopený vysokými zdmi, orámovaný velkým vodopádem za ním.
děkuji :)
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazat