AdD 1 - Prolog

 Prolog „

 

Co přesně bych s tím měl dělat...!? Zagan se ocitl v dost svízelné situaci.

V současné době se nacházel ve svém hradě, který měl podlahy ze zvětralého dubu, které dokonale ladily s kamennými stěnami pokrytými mechem. Na zemi byly koberce a stěny zdobily ozdoby, které se je snažily zakrýt, ale Zagan nikdy neprováděl žádnou údržbu.

Od jeho vybudování uplynulo nejméně dvě stě let a byl to zcela odlehlý hrad s ponurou atmosférou.

Nicméně před Zaganem, který seděl na trůně toho hradu se zkříženýma nohama a opíral se o opěradlo, byla mladá dívka, která tiše a nehybně stála.

První, co upoutalo pozornost, byly její sněhobílé vlasy, které jí sahaly až k pasu. Potom tu byla temně karmínová stuha, která zdobila její kadeř. Měla malý obličej, velké azurové oči, které vypadaly jako letní obloha, a rty měla mírně světle růžové.

Její elegantní končetiny jí zakrývaly bílé šaty a otvorem na hrudi bylo vidět dvě velké vybouleniny, které značně kontrastovaly s její hubenou postavou.

Oči však měla strašně prázdné a uši zúžené do špičky.

Člen legendární rasy, které se od pradávna říkalo víly z Nordenu – elf.

Osoba se sněhově bílými vlasy byla obzvláště vzácná a prý měla ohromnou moc.

Tyto dívky byly považovány za blíže božstvu než k lidem, ale právě kvůli této svatosti se na ně zaměřilo nemalé množství lidí. Jediný pramen jejich vlasů, jediná kapka jejich krve, nebo dokonce samy životy těch dívek měly nepochopitelnou moc jako magický katalyzátor.

A kolem krku té pomíjivé a mystické dívky... byl hrubý obojek s připevněným řetězem.

Otrocký límec.

A tak samotná existence této dívky byla identitou Zaganovy úzkosti.

Jak přesně mám začít rozhovor s dívkou, kterou miluji...!? Před několika hodinami, když se na první pohled zamiloval do této elfky a nakonec ji koupil, byl stále v pořádku. Protože však Zagan neměl v životě téměř žádnou příležitost promluvit si s dívkou ve věku na vdávání, byl nyní na rozpacích. Neměl ponětí, jak přilákat srdce opačného pohlaví.

Dotyčnou dívku si také koupil, takže měla společenské postavení otrokyně. Možná kvůli napětí měla strnulý výraz. Bylo to do té míry, že se dal popsat jako bezvýrazný.

Přesto věděl, že nemůže mlčet věčně. Musel něco říct.

Zagan se pokusil odříkat si slova v hlavě.

Obloha je nádherná, že?„...Ne. To není dobré. Vůbec nic dobrého.

Byla to místnost bez oken, a kdyby se člověk podíval do stropu, byl by schopen zahlédnout zrezivělé řetězy zavěšené na několika mučicích zařízeních. Kromě toho, v první řadě mělo být venku zataženo.

Bez ohledu na to, jak o tom přemýšlel, to nebylo dobré. V tom případě, co přesně by měl říct?

Co si myslíš o tomhle hradě? Počkej, přemýšlej o tom v klidu. Není to opuštěný hrad plný mrtvol a čarodějnických aparátů? Vypadá to jako popraviště nebo peklo, že? To byla jediná odpověď, která mě napadla.

Nebo spíš teď litoval, že to tu alespoň neuklidil, než ji vzal s sebou.

A pak se to stalo, když uplynula půlhodina. Ten, kdo otevřel ústa jako první ... nebyl Zagan.

„Pane. Dovolíte mi... otázku... možná?“ Byl to tichý a příjemný hlas, podobný zvonku.

„...Co?“ Po tupé odpovědi, byl Zagan s rozumem v koncích.

Když to řeknu takhle, je to, jako bych se urazil, že jo!? I když s ním nakonec sama promluvila, všechno podělal. A zatímco se Zagan svíjel v agónii, dívka pronesla následujícím tónem, jako by vůbec nic necítila.

„Jak... mě... zabijete?“

Zagan pak otevřel ústa v naprostém úžasu.

„Vydrž! Proč bych tě zabíjel?“

„Cože...? Mýlím se?“ Při těchto slovech dívka vzhlížela k věcem visícím ze stěn a stropu.

Pily s na nich přilepenou krví, železné rakve s dlouhými jehlami připevněnými k vnitřku, nůžky různých tvarů a velikostí a mnoho dalších jedinečných nebezpečných věcí zůstalo kolem, jako by to byla pouhá dekorace.

Byly to mučící pomůcky, které po sobě zanechal předchozí majitel hradu.

A ještě předtím, mrtvolu vetřelce z dnešního rána jsem také nechal v hale. Není divu, že se bojí...

Když o tom přemýšlel, měl pocit, jako by dívčino tělo ztuhlo, když uviděla tu mrtvolu, která byla tělem někoho, koho potkal násilný konec, když mu ustřelili hlavu.

Kdyby existoval čaroděj, který by přivedl dívku na tak strašidelné místo a příjemně by tvrdil: „Jsem gentleman. Neudělám ti nic děsivého,“ pak by Zagan sám od sebe jim začal dávat rány až do bezvědomí

S kapkou mu po páteři stékal studený pot.

Zagan hleděl do očí dívky, která zřejmě ztratila jakékoli známky naděje, a nedokázal se omluvit.

Začátek této situace... No, to bylo něco, co se stalo ráno tohoto dne.