IwS 2 - Kapitola 1: Každodenní život 6/7

Konečně přišel den velkého stěhování. Rozloučili jsme se s lidmi, kteří se o nás starali, když jsme zůstali ve městě. Micah a Dolan ze Stříbrného Měsíce, Aer z kavárny Parent, Barral z obchodu se zbraněmi Osm Medvědů... Zanac z Módní král Zanac, a s tím jsme se rozloučili se samotným Refletem.

První místo, které jsem nazval domovem v tomto novém světě. Měl jsem z toho spoustu pocitů. I když jsem se mohl vrátit, kdy jsem chtěl, přes kouzlo [brány], pořád to bylo emocionální rozloučení.

Dolan říkal něco o tom, že Reflet je původní město Shogi. Král byl ze shogi překvapivě nadšený, takže ten plán se nezdál příliš přitažený za vlasy ve velkém schématu věcí.

Jako dárek na rozloučenou jsem pro Zanaca vytiskl nějaké papíry s různými vzory uniforem. Kdo ví, třeba by v důsledku toho oficiálně vytvořil sexy sestřičku nebo námořnickou školní uniformu. ...formálně jsem je nenavrhoval, ale měl jsem pocit, že by se Zanac mohl chytit na návnadu.

Aer jsem dal požehnání skládající se z několika nových receptů, spolu s nástroji na vaření, které jsem vytvořil svým kouzlem [modelování]. Jen malé věci, jako je lopatka na zmrzlinu, kulatá řezačka dortů a rozmanité malé řezací šablony ve tvaru srdce, hvězdy a kruhu. Rozhodl jsem se, že se vrátím na něco k jídlu, až na to přijde.

Podobně jsem dal Micah kuchyňský nůž, škrabku, ruční odšťavňovač ovoce, struhadlo a několik receptů. S tím jsem si byl jistý, že Stříbrný Měsíc uvidí, jak jeho kulinářská síla exponenciálně i zuřivě roste.

Když jsme se rozloučili, vrátili jsme se do královského hlavního města. Před domem stálo několik kočárů. Zdálo se, že už sem stěhují náš nábytek. Yumina byla venku a řídila dělníky, kteří nosili věci do domu. Když si všimla, že jsme zpátky, běžela nás přivítat.

„Touyo, jdeš právě včas. Je tu muž, který hledá zaměstnání jako pomocný personál, můžeš se s ním setkat?“

„Hm? Právě teď?“ Starší muž ve formálním černém obleku kráčel mým směrem. Měl bílé vlasy a silný knír. Hm... neznám ho odněkud? No jasně, to je ten chlápek, co mi předložil klíč na podnose, když mi byl udělen dům.

„Rád vás poznávám, i když už jsme se jednou setkali. Jmenuji se Laim.“ „Rád vás poznávám.“ Muž, který si říkal Laim, se přede mnou uklonil. Ten chlap musí být, co... šedesátník? Navzdory jeho vzhledu byly jeho manýry překvapivě čilé.

„Starý Laim sloužil mému otci osobně mnoho let. Byl by z něj skvělý komorník, nemyslíš?“

„Cože?!“ Ten chlap se staral o samotného krále?! Navíjeli jsme absurdně prvotřídní osobu!

„Jak jsme vůbec sehnali někoho, jako je on?“

„Ah, od té doby jsem tu starou roli předal svému synovi. Shodou okolností mi princezna krátce nato podala pozvánku. Myslel jsem, že by bylo něco jako čest sloužit muži, který zachránil život mému mladšímu bratrovi.“

„Mladší bratr?“

„Ano, jmenuje se Leim. Slouží ctihodnému vévodovi Ortlindovi a jeho rodině.“

„Ach! Leim, komorník, který byl se Sue!“ Není divu, že mi připadal povědomý, vypadali skoro stejně. Oba bratři tedy sloužili králi a vévodovi, kteří byli shodou okolností také bratry. Služebnické bratrské duo, eh...?

„No, co ty na to? Najmeme ho?“

„No, není to tak, že by se mi ten nápad nelíbil nebo tak něco, ale... je to opravdu v pořádku? Nejsou lepší místa pro práci?“

„Vůbec ne. Od teď budu pracovat. Děkuji za pochopení.“ Laim mírně sklonil hlavu. Nebyl důvod odmítnout jeho laskavou nabídku. Rozhodli jsme se pověřit ho dalšími zaměstnanci a vedením domácnosti. V podstatě jsme na něj přenesli všechny manažerské povinnosti

„Tak tedy, chtěl bych vás o něco požádat, pane.“

„Není třeba mi říkat pane!"

„Naopak. Jsem zde nyní zaměstnancem, takže je velmi důležité, abychom zajistili, kdo je pánem domu a kdo je pokorným sluhou. Takže, když je to řečeno a uděláno, pane, existuje několik schopných pracovníků, které bych zde rád uvedl do práce. Chtěl byste se s nimi setkat?“ Chtěl jsem, aby to “pane“ už skončilo, ale zdálo se to marné. Byl neochvějný, takže se s tím nedalo bojovat. To je pro vás profesionální komorník.

Laim opustil zámek stejně rychle jako vánek. Vypadalo to, jako by pro mě chtěl shromáždit potenciální pracovníky. Určitě pracoval rychle ...

„Najali jsme báječného komorníka.“ Elze odnesla zavazadla do sídla. Linze a Yae ji krátce nato následovaly a Yumina se vrátila k diktování, jaký nábytek má být kde umístěn.

Šel jsem nahoru do svého pokoje, abych složil zavazadla, a pak jsem se vrátil dolů, abych pomohl ostatním.

Můj pokoj byl nejprostornějším pokojem ve druhém patře, alespoň prozatím. Upřímně to bylo kvůli tomu, že v něm byla pouze skříň a postel. Na té mé posteli jsem ani neměl ložní prádlo. Přesto měl ten den přijít nábytek, takže můj pokoj bude mít brzy komodu se zásuvkami, psací stůl, židle a police na vystavené knihy. Samozřejmě bych do toho všeho zahrnul i ložní prádlo.

Když o tom tak přemýšlím, nemohl bych si prostě vyrobit vlastní židle a věci svým kouzlem [Modeling]? Pravděpodobně by mi to ušetřilo tunu výdajů... Počkej, ne, kdybych to udělal, všichni by chtěli, abych pro ně vyráběl nábytek. Rozhodně jsem nechtěl ten problém navíc. Byla by to opravdová bolest... Rozhodl jsem se, že je všechno v pořádku.

Hm ... které kouzlo by bylo nejlepší pro vyložení nábytku? Měl jsem pocit, že ponesu těžké věci. Koneckonců jsem byl jediný muž v domě. Rozhodně jsem musel alespoň jednou za čas ukázat svou spolehlivou stránku.

Když jsem byl hluboce zamyšlený, Elze kráčela kolem a už na sebe vrhla [Boost]. Dívka posunula nábytek úžasnou rychlostí.  H-Huh? Potřebujete vůbec moji pomoc? Hmph, nenechám se porazit! Najednou se z toho stala otázka mužské pýchy. Vrhl jsem na sebe [Boost] a začal nosit nábytek stejně rychle jako Elze.

Když jsme odnesli všechen nábytek dovnitř, sešli jsme se na terase na přestávku na čaj.

Úspěšně jsme dokončili umisťování nábytku do ložnic a vybavili jsme všechny ostatní velké pokoje jako kuchyň, obývací pokoj a apartmá pro hosty. Jediné, co zbývalo, bylo uspořádat si oblečení a různé knihy.

Elze a já jsme trochu soutěžili, abychom zjistili, kdo unese nejvíce pomocí kouzla [Boost], ale vítězství připadlo Elze. [Boost] samo o sobě je nulové kouzlo, které zesiluje fyzické schopnosti člověka, ale jako základ používá fyzickou sílu sesilatele.

...Bylo dost trapné prohrát v souboji fyzické síly s dívkou, tak jsem si řekl, že bych měl asi víc trénovat. To je ono, počínaje zítřkem, si půjdu ven zaběhat.

Nemohu se rovnat Elze ve fyzické síle, nemohu se rovnat Linze v magických znalostech a trpělivosti, nemohu držet se šermem Yae, a Yumininy lukostřelecké schopnosti spolu s jejími obecnými manýry zcela předčí moje... Je to vlastně depresivní.

„Věci se konečně usadí...“

„Pořád ještě zbývá koupit různé drobné věci do domácnosti.“

„Můžeme si je prostě koupit tak, jak je budeme potřebovat, a budou se jevit dostatečně přirozeně.“

„Správně. Tak to tu pro dnešek dokončíme,“ řekla Yumina. Byla pravda, že nám chyběly běžné potřeby pro domácnost. Denní potřeby jako stolní nádobí a čisticí prostředky. A taky vana, když o tom tak přemýšlím. Máme teď nějaké osobní čisticí prostředky? To si nemyslím... Taky bychom potřebovali popelnici. Zbývalo nám koupit víc, než jsem si původně myslel.

Každý řekl, co si myslel, že dům potřebuje, a sestavili jsme seznam. Všichni jsme se rozhodli, že půjdeme ven a koupíme je později. Poté, co všichni skončili s vyjádřením svého názoru, Laim vyšel z přední brány se skupinou mužů a žen v závěsu.

„Zdravím vás, pane. To jsou jedinci, o kterých jsem se již zmínil. Všichni mají můj osobní souhlas a byli důkladně prošetřeni. Jsou to nejlepší zaměstnanci, jaké můžete získat.“ ... Prostě jsem si nemohl zvyknout na to “pane“. Přála bych si, aby mi už říkal jinak. Když používá termín jako “pane“, cítím se z toho starý. Měl jsem pocit, že by mi to mohlo vyhovovat po dalších deseti letech, ale rozhodně ne teď.

„Zdravím, jsem z cechu služek. Jmenuji se Lapis. Je mi potěšením, že vás poznávám."

„Ahoj, já jsem také z cechu služek. Jmenuji se Cecile. Bude to potěšení u vás pracovat.“ Přede mnou stály dvě dívky a skláněly hlavy. Měly na sobě stereotypní uniformy pro služebné. Lapis působila důstojně a držela své tmavě černé vlasy v mikádo střihu. Naproti tomu Cecile měla světle hnědé vlasy a na tváři sladký úsměv. Obě vypadaly tak na dvacet let. Obě dívky měly na sobě stereotypní francouzské šaty pro služebné, doplněné nařasenými pokrývkami hlavy.

Počkat, je tu cech služek? Na druhou stranu by bylo docela snadné spáchat zločin jako služka. Krádež by v tomto oboru byla pravděpodobně jednoduchá. Mít formální systém, kde všechny služebné podléhají přísným prověrkám a řádnému vzdělání, mi dávalo smysl. Navíc, registrované služebné by byly také věcí veřejné evidence.

Laim mě informoval, že obě dívky budou pověřeny úklidem domu a také mu v případě potřeby pomohou se správou domácnosti.

„Jsem Julio, váš zahradník! Tohle je Crea, je to moje žena.“

„Já jsem Crea. Budu se starat o vaření.“ Další, kdo se představil, byl manželský pár, kterému podle mě bylo něco přes dvacet.

Duo tvořil uvolněný mladý muž se zlatoblonďatými vlasy a neméně klidná mladá žena s načervenalými vlasy. Oba vypadali, že jsou si osobnostně dost podobní. Oba vypadali docela uvolněně.

Julio byl zřejmě synem jednoho z Leimových přátel. Měl být pověřen aranžováním květin, pěstováním zeleniny a všeobecnými zahradnickými povinnostmi. Crea, jeho žena, měla být naší osobní kuchařkou.

Zdá se, že už nějakou dobu pracovala jako kuchařka pro aristokratickou elitu království. Rozhodl jsem se, že jí ukážu recepty, které jsem vytiskl pro Micah, až budu mít čas.

„Jmenuji se Thomas. Až donedávna jsem byl těžkým pěšákem.“

„Můžete mi říkat Huck. Většinu života jsem strávil ve službě v lehké kavalerii.“ Těžký gardista a lehký gardista, co...

Jejich postavy také odpovídaly jejich titulům. Oběma bylo něco přes padesát. Laim po nich sáhl, protože nedávno odešli z královské armády. Zdálo se, že se budou střídat mezi strážní službou a všeobecnou ostrahou sídla. Brána musela být obsazena i v noci. Budou střídat směny nebo tak něco?

Stačili by dva chlapi? Myslel jsem, že bych si měl najmout i pár dalších. Došlo mi, že to je oblast pro Laimovy odborné znalosti.

Kromě toho, Thomas a Huck... vážně se jmenovali Tom a Huck? Vsadil bych se, že v dětství nadělali až tunu neplechy.

Připadali mi v pořádku, tak jsem vzal Laimovu nabídku a najal je.

„Thomas a Huck žijí v hlavním městě, takže nepotřebují žádné zvláštní opatření... Ale ostatní a já bychom raději bydleli na pozemcích. Je to vůči vám fér, pane?“ Přijal jsem Laimovy podmínky, protože mi připadaly v pořádku. Stejně jsme měli hodně pokojů, takže to nebyl problém.

Cítil jsem, že Julio a Crea si zaslouží trochu vlastního prostoru, protože jsou manželé, a tak jsem požádal, aby jejich pokoj byl dál od všech ostatních, aby mohli strávit nějaký čas spolu. To znamená, že jsme všichni ve stejné budově a tak, cítil jsem, že jim vlastně není věnováno mnoho “samotného času“. Raději bych, aby si šťastný pár užil svůj společný čas.

Každému z nových zaměstnanců jsem dal nějaké peníze a řekl jim, aby si šli koupit nějaké potřebné zboží. Dal jsem oddělenou sumu Lapis a Cree a dal jsem jim konkrétní instrukce. Lapis měla nakoupit všeobecné zboží z předchozího seznamu a Crea měla nakoupit jídlo a nádobí do kuchyně.

Všichni nakonec šli nakupovat, s výjimkou Laima, který řekl, že chce sídlo důkladně prohlédnout. Řekl, že chce znát své nové pracoviště až do poslední štěrbiny. Opravdu bych před ním smekl klobouk, kdybych ho měl na sobě.

„Zdá se, že věci konečně utichají...“ Ještě jsem nebyl zvyklý na svůj nový domov a už jsme měli na soupisce sedm sluhů. Peníze, které jsem dostal od krále, by měly prozatím stačit… Začínal jsem se trochu obávat o svou finanční situaci. Ale abych byl upřímný, tak jako tak nemělo by smysl se tím trápit.

„Bude to v pořádku, pokud necháme všechno v dobrých starých Laimových rukou. Existuje dobrý důvod, proč ho můj otec od mládí zaměstnával.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsme nakonec najali králova starého komorníka.“

„Jsem si jistá, že od Touyi očekává velké věci.“ Yumina upíjela čaj, když mluvila věcně. Nenuť mě cítit další tlak...

„...Nevěřím, že bychom to všechno zvládli sami, takže jsem velmi vděčná, že máme ve svých službách tak schopného komorníka.“ Linze zamumlala, když ze stolu vzala sušenku a dala ji Kohaku, který jí ležel natažený na klíně. Nemýlila se. Určitě nám v budoucnu hodně pomůže.

Hm? Slyšel jsem právě zvuk kočáru, který se valil k přední bráně? Už se Lapis a ostatní vrátili? Bylo tam opravdu tolik zavazadel, že potřebovali kočár?

Když jsem o tom přemýšlel, Laim najednou vyšel zevnitř sídla.

„Pane, máme návštěvu. Je to dobrý vévoda Ortlinde a jeho dcera, mladá lady Sue.“

„Hm? Sue a vévoda jsou tady?!“ Ach, moje sídlo už má své první návštěvníky... Přemýšlel jsem, co je sem přivedlo.

 

◇　◇　◇