HRH 2 - Kapitola 5: Bitva mimo Randel 3/3

Té noci v zasedací místnosti hradu Georga Carmina naléhalo na George více než tucet šlechticů, aby jim odpověděl.

„Vévodo Carmine! Co to mělo být?! Jak může být armáda tak nemotivovaná?!“ dožadoval se zkorumpovaný šlechtic.

„Vskutku,“ řekl rozzlobeně další. „To se vám nepodobá, ten, kterého se kdysi báli jako divokého boha bojiště.”

„Byli jsme jediní, kdo ten boj bral vážně!“ zvolal jiný šlechtic.

Všichni tito muži uprchli, jakmile je Souma obvinil z korupce. Shromáždili se jako můry k plameni pod praporem George, který dal jasně najevo svůj nesouhlas s králem.

Když zpronevěřili víc, než mohli kdy splatit, a teď se dokonce vzbouřili proti králi, neměli už kam jít. Kdyby prohráli válku se Soumou, byl by to jejich konec. Proto utratili své osobní jmění za žoldnéře Zemu a vyzvali Zakázanou armádu.

Nebyli však spokojeni s tím, jak Georg bojoval.

Armáda byla v dnešní bitvě příliš pasivní. Pochopili, že morálka vojáků bude v boji s královými silami nízká, ale Georg neprojevil žádný úmysl ani povzbudit vojáky. Tento postoj se nepodobal Georgu Carminovi známému svými neutuchajícími urážkami a rozzlobil šlechtice.

„Armáda je plná bezpáteřných zbabělců!“ Odplivl si jeden ze šlechticů. „Uvědomte si, že bitva s králem už začala!”

„Ukažte nám sílu, která proslavila jméno George Carmina po celém království!”

„Přece nám nechcete říct, že se teď bojíte!“ křičel další.

„Oh...?“ Georg se na šlechtice zamračil. To samo o sobě stačilo, aby z nich vyrazilo boj, přimělo je zmlknout a ustoupit od něj o krok. „Kdo naznačujete, že se bojím?”

Rozhostilo se ticho.

Jen těmito slovy, Georg převzal kontrolu nad místností.

Když pohlédl na všechny šlechtice, kteří tváří v tvář zuřivé generálově intenzitě oněměli, Georg promluvil klidným, vyrovnaným tónem.

„Chápe někdo z vás situaci? Nepřítel má jen deset, možná dvacet tisíc vojáků. Bylo překvapením, že tu pevnost postavili přes noc, ale když se k nim pomalu přiblížíme, budou to oni, kdo bude zahnán do kouta. Kde je potřeba bezohledně útočit?”

„Já – jestli je to tak... jestli jich je jen deset tisíc, neměli bychom zatlačit do útoku a porazit je jedním vrzem?“ Jeden ze šlechticů sebral odvahu promluvit, ale Georg si jen posměšně odfrkl.

„Zkusili jste to a byli jste vyhnáni, že?“ zeptal se. „A co víc, dokonce jste ze zbrojnice vytáhl tři kanóny a pak se vám je při vašem omylu podařilo zničit.

„Urgh... Nemůžu se za to dostatečně omluvit.“ Šlechtic, který promluvil, se pod Georgovým pohledem scvrkl.

Rozmístění kanónů bylo vlastně rozhodnutí, které učinila zkorumpovaná šlechta sama, frustrovaná tím, že nemůže dobýt pevnost. Použili své tituly k zastrašení osoby, která měla na starosti zbrojnici, a donutili ho, aby jim zbraně půjčil. V důsledku toho zbytečně přišli o tři děla. Armáda se teď na šlechtické jednotky dívala s opovržením.

Georg pokračoval, „Ještě jedna věc se mě týkala. V té pevnosti jsem necítil Soumu.

„Nenechal válku na svých vazalech, zatímco se bude třást v královském hlavním městě?“ zeptal se jeden ze zkorumpovaných šlechticů.

„Myslíš, že by to ten král dokázal?“ zeptal se Georg. „I když ho nevidíme, rozhodně tam někde je a něco dělá. Proto ho musíme vylákat ven.”

„Jinými slovy, chcete použít vojáky v pevnosti jako návnadu?“ zeptal se jeden šlechtic.

Georg na šlechticův návrh přikývl. „Právě teď se nedá zjistit, kde Souma je nebo co chystá, ale pokud opustí jednotky, které vyslal na smrt, vojáci i lidé ho opustí. Nakonec nemá jinou možnost než se objevit na tomto bojišti. Až to udělá, musíme ho prostě rozdrtit spolu s vojáky v pevnosti.“ usmál se.

Georg byl zvířecí muž se lví hlavou. Když se zazubil, odhalilo mu to tesáky.

Když je šlechtici uviděli, přeběhl jim mráz po zádech. Věděli, že když nic jiného, nikdy si z tohoto muže nesmí udělat svého nepřítele.

Georg vstal ze sedadla. „Nicméně všichni musíte být z dnešního útoku unavení.

Tohle není bitva, která skončí zítra nebo pozítří. My z armády útok zvládneme sami, takže si všichni zítra odpočinete.”

„A – ano, pane!“

Po obdržení těchto Georgových slov uznání šlechtici sklonili hlavy a odešli ze zasedací místnosti.

Jakmile se tak stalo, vešel dovnitř jediný muž, jako by s nimi obchodoval. „Promiňte, vévodo Carmine.”

„...Beowulfe,“ řekl Georg.

Ten muž se jmenoval Beowulf Gardner. Byl to zvířecí muž s vlčí tváří a na sobě měl černou vojenskou uniformu. V armádě byli on a Glaive Magna, kteří se nyní rozešli, dva nejbližší Georgovi Carminovi. Byl teď zástupcem velitele armády.

Georg se několika slovy zeptal Beowulfa „Přípravy jsou dokončeny, předpokládám?”

„Ano, pane! Všechno je bezchybné.”

„Dobře.”

Když mu Beowulf zasalutoval, Georg spokojeně přikývl a široce se usmál.

◇ ◇ ◇

Mezitím, někdy v té době, Halbert a Kaede seděli vedle sebe a jedli spolu.

Jedli Soumův vynález, „instantní gelin udon.”

Gelin udon byl nejprve vařený, pak silně kořeněný a vysušený. Když ho chtěli sníst, nalili na něj vařící vodu a počkali jednu minutu. (Vstřebával vodu rychleji než okamžitý ramen. Dokud měli hrnek a vařící vodu, mohl být sněden kdekoliv. Díky této vymoženosti si ho dobře vážili vojáci Zakázané armády, kteří ho dostávali jako součást svých přídělů.

„Moci jíst tohle i na poli... slurp... to je hezké, ne?“ okomentoval to Halbert.

„Jeho Veličenstvo si stěžovalo... slurp... „Chtěla jsem je usmažit, ale roztekli se, když jsem je dala do oleje! I když dávám přednost pikantní chuti smažených nudlí před nesmaženými, víš!“ řekla Kaede.

„Vlastně nechápu... slurp... proč by si na tom dával tak záležet,“ řekl Halbert.

Jakmile dojedli nad tímto druhem konverzace, Kaede se opřela Halbertovi o rameno. Vůně Kaedeniných vlasů tak blízko u něj přiměla Halberta zmateně mrkat.

„H-Hej, Kaede. Co to děláš?”

„Hee hee. Hale, jsem šťastná, víš.”

„Cože?! S čím?!“ zvolal.

„Mít tě po boku, takhle,“ zasmála se Kaede. „Jsem ráda, že jsi přišel do Zakázané armády. Kdybys byl ještě v armádě, mohli jsme být nepřátelé, víš. Nemohli bychom být spolu.“

„Jo, ale díky tomu, jsem obklopen 40 000 vojáky z armády,“ řekl.

Kaede se usmála, když viděla, jak si Halbert při těch slovech stydlivě tře kořen nosu.

„Všechno se rozhodne dnes a zítra, víš,“ řekla. „Pokud vydržíme tak dlouho ... “

„Tak co?“ zeptal se.

„Kdybychom se přes to dostali, doufám, že zbytek bude fungovat.”

„Neskonči to tím, v co doufáš!“ zvolal. „Jestli chceš říct tolik, tak mi řekni i zbytek!”

„Tak se ujisti, že mě ochráníš, ano? Hale.”

Když se ho jeho přítelkyně z dětství tak roztomile zeptala, Halbert se zuřivě poškrábal na hlavě. „Fu, fajn, chápu to! Ochráním tebe a všechno ostatní!”

„Spoléhám na tebe, víš, Hale,“ řekla.

V pevnosti uprostřed bojiště se oba uvelebili a usmáli se k sobě.

— 1. den, 10. měsíce, roku 1 546., kontinentálního kalendáře —

Noc se chýlila ke konci a armáda pokračovala v útoku.

Na rozdíl od předchozího dne však byly útoky ze všech stran jen sporadické.

Zatímco létaly šípy a magie, nebyly tam žádné jednotky, které by se snažily tlačit do útoku. Halbert byl trochu zmatený z úplné změny na tak pasivní způsob boje po předchozím dni.

„Nepřítel najednou přestal útočit,“ řekl.

„Nevidím tu ani žádné žoldnéře Zemu,“ Kaede si prohlížela nepřítele. „Změna rozmístění může znamenat, že to nepřítel změnil na boj v opotřebovací válce.”

Halbert točil rameny dokola. „V tom případě to možná trochu ulehčí situaci.”

„Člověk musí zůstat na bitevním poli vždy ostražitý, Hale,“ řekla. „Jinak zakopneš, víš.”

„...Já vím.”

A tak sporadické útoky armády pokračovaly. Pak, když bylo slunce za zenitem, se to stalo.

Voják na vyhlídkovém stanovišti hlasitě vykřikl: „Na obloze na východě bylo spatřeno několik jednotek wyvernů! To je letectvo!”

Když Halbert a Kaede vzhlédli k východní obloze, polekaní hlasem pozorovatele, spatřili několik stovek wyvernů, jak k nim letí ve formaci.

Halbert si Kaede nevědomky přitáhl k sobě.

Kaede si položila ruku na ruku, kterou jí Halbert položil kolem ramen, a řekla, „To je v pořádku, Hale,“ s jemným úsměvem. „Víš, vyhráli jsme sázku.”

Wyvernové prošli kolem pevnosti, kde byli Halbert a Kaede, a letěli k Randelu.

 

 

Elfriedenské lekce historických idiomů: číslo 2

„Randelská pevnost jedné noci“

Typ: Lstivý význam: Využít vše, co máte k dispozici, k dosažení cíle.

Původ: Když král Souma potlačoval Georgovu vzpouru, využil schopností Zakázané armády jako bojových inženýrů k oživení opuštěné pevnosti.

Synonymum: Třicet šest stratagemů, 14. stratagem, „Půjč si mrtvolu, abys vzkřísil duši.”