HRH 3 - Přestávka 2: Co tehdy dělal černě oděný premiér

Přestávka 2: Co tehdy dělal černě oděný premiér

       

Toho dne, kdy Souma, prozatímní král Elfriedenu, přivítal nové kandidátky na královny, byli na jiných místech dva lidé, kteří vedli rozhovory nad vysílacím hlasovým klenotem.

Elfriedenský ministerský předseda Hakuya Kwonmin hovořil k obrazu mladší sestry císařovny Marie z Říše Gran Chaos, Jeanne Euphorii, promítnuté jednoduchým přijímačem na stole.

„Váš signál je jasný,“ řekl Hakuya. „Vypadá to, že jednoduchý přijímač, který jste nám poslali, je v dobrém funkčním stavu. Mockrát děkuji, madam Jeanne, že jste se vynasnažila, aby nám ho doručil griffon.”

„Moje sestra pochopila, jak důležitá bude horká linka, o jejímž zřízení mluvil sir Souma,“ řekla Jeanne. „S tím se království a Říše mohou podle potřeby koordinovat. Je přirozené, že si pospíšíme, aby věci byly na svém místě.”

Jeanne na obrazovce se široce usmála

Po konferenci s Amidonií, se Jeanne ohlásila své sestře, císařovně Maria o Soumových návrzích: Tajné spojenectví s Elfriedenským královstvím, zřízení horké linky mezi oběma zeměmi a výměna zplnomocněných velvyslanců z každé země, jakož i zřízení velvyslanectví pro jejich umístění.

Hakuya předpokládal, že Maria tyto myšlenky neodmítne, a jak očekával, Maria je všechny s radostí schválila. Vlastně se při tom dokonce válela v posteli a smála se.

„Takovou jsem sestru ještě neviděla,“ řekla Jeanne. „Musela mít velkou radost.”

„Potěšena ...?“ Zeptal se Hakuya.

„Najít někoho, kdo sdílí její hodnoty... člověka, který jí rozumí, chcete-li,“ řekla Jeanne. „Uvnitř Říše jich moc není. Tedy lidé, kteří jsou schopni porozumět mé sestře.”

„Aha.”

Geograficky byli na západě a na východě, ideologicky to byli idealisté a realisté, a přesto si Maria a Souma, kteří vypadali jako polární protiklady, rozuměli.

To by mohlo být zajímavé, pomyslel si Hakuya.

„S takovou odpovědí, chci zařídit, aby moje sestra a sir Souma mohli mluvit ve vysílání co nejdříve,“ řekla Jeanne.

„Oba jsou momentálně velmi zaneprázdnění lidé a je těžké, aby se jejich rozvrhy shodly,“ řekl Hakuya. „Až se to nakonec uklidní, domluvme jim čas na rozhovor.“

„Ano, rozhodně.”

Potom si chvíli povídali (včetně vylévání frustrace ze svých vůdců) a pak Jeanne řekla, „Mimochodem, už nějakou dobu mě něco trápí. Vidím tam za tebou mnoho knih, sire Hakuyo. Kde jsi teď?”

„...Ach, to jsou knihy, které máme zapůjčené od Amidonie jako zástavu proti válečným reparacím,“ odpověděl. „Je jich spousta, z nichž chci mít kopie, než je budu muset vrátit. Ještě před chvílí jsem pracoval na jejich kategorizaci.”

„Třídí je sám premiér?“ zeptala se Jeanne překvapeně.

„Samozřejmě, mám lidi, kteří mi pomáhají, ale je to něco jako můj koníček.“ řekl Hakuya. „Vlastně rád třídím knihy. Rozdělím je do kategorií, seřadím je podle pořadí, někdy listuji nějakou, která upoutá mou pozornost, a pak získávám potěšení z pohledu na dobře uspořádanou knihovnu, když je má práce dokončena. Knihy jsou lidská moudrost. Pokrok země. Když pomyslím na ně naaranžované přede mnou na poličce, k dispozici pro mě číst, kdy se mi zachce...”

Když viděla, jak se Hakuya stal výmluvný o knihách, Jeanne doširoka otevřela oči.

Zmínili-li jste jméno Hakuya, chloubu království, premiéra v černém plášti, byl známý jako jeden z géniů objevených Soumou, muž, který využil své lsti k tomu, aby oklamal Gaiuse VIII. z knížectví Amidonia.

Když se s ním sama setkala, Jeanne na něj měla dojem chytrého jedince. Když však Hakuya mluvil o knihách, měl oči jako malý chlapec. Tato mezera způsobila, že se Jeanne rozbušilo srdce.

„...Chápu to tak, že máš rád knihy?“ zeptala se Jeanne.

Hakuya se vrátil k rozumu. Rychle se mu vrátil obvyklý chytrý výraz, ale špičky uší měl trochu červené. „...Promiňte. Když přijde na knihy, můžu se nechat unést...”

„Hee hee. Mám pocit, že jsem v tobě viděla nečekanou stránku…”

„Je to tak nečekané?“ otázal se Hakuya. „Osobně myslím, že bych byl lepší knihovník než předseda vlády.”

Důvod, proč Hakuya přijal audienci u Soumy, byl ten, že jeho strýc řekl, „Ve tvém věku bys měl přestat sedět a nedělat nic jiného než číst knihy. Udělej něco užitečného pro společnost!” a zadal ho do sekce Dar moudrosti akce Máte-li dar, aniž by požádal o svolení.

Tu soutěž vyhrál, a když měl audienci u Soumy, mladý král ho okouzlil. Přemýšlením o tom, že možná Souma mohl postavit tuto zemi, která byla na pokraji zhroucení na nohy, Hakuya přestal být knihomolem a dobrovolně se přihlásil do jeho služeb, ale zjistil, že se v určitém okamžiku stal ministerským předsedou.

Pravdou bylo, že Hakuya sice chtěl Soumovu vládu podpořit, ale měl v úmyslu to udělat jako poradce Soumy a tehdejšího premiéra Marxe. Nicméně, Marx odešel a doporučil ho jako lepšího ministerského předsedu, než byl on sám. Díky tomu, Hakuya nemohl číst knihy, které chtěl, a jeho dny se staly velmi rušnými.

„Hmm... Takže kdybychom ti zařídili místo vrchního knihovníka císařského archivu, přijel bys do naší země?“ zeptala se Jeanne. „Dokážu si představit, že naše archivy mají rozsáhlejší sbírku knih než ty královské.”

„Ahh. To je lákavý návrh, ano.”

„Ale můžeš to udělat?" zeptala se Jeanne.

„Kdybyste se mě zeptala, než jsem dobrovolně nabídl své služby, jsem si jist, že bych po té nabídce bez váhání skočil,“ řekl.

V současné době si Hakuya myslel, že tyhle rušné dny nejsou tak špatné. Bývaly doby, kdy pro Hakuyu byla historie věcí, která se dala najít v knihách. Nicméně teď cítil, že je to věc, kterou oni sami vytvoří. Když sloužil pod Soumou, tím, kdo se snažil posunout tuto zemi kupředu, měl pocit, že on sám je jednou z postav v historii. Nebyl to špatný pocit.

„Ale teď, si přeji postoupit do nové éry po boku Jeho Veličenstva a ostatních,“ pokračoval. „Pak, jakmile vychovám svého nástupce, doufám, že se stanu historikem a zaznamenám, co se v těchto časech stalo.”

„Pohodlný důchod, co...“ řekla Jeanne. „To je možná luxus v době, ve které žijeme.”

S největší pravděpodobností měla pravdu. Doba byla příliš těžká na to, aby umožnila snadný odchod do důchodu.

Hrozba panství Pána démonů pomalu pronikala ze severu a různé země uzavíraly spojenectví, aby prosadily své vlastní cíle nebo se postavily proti sobě. Aby se Hakuya mohl v klidu vyspat, muselo by se to všechno vyřešit. Pokud šlo o to, zda je to možné, i přes všechnu Hakuyovu moudrost na to nedokázal najít odpověď.

„Dobrá tedy, budu se těšit na náš další rozhovor, sire Hakuyo,“ řekla.

„Ano. Promluvme si někdy znovu, madam Jeanne.”

Přenos se vypnul na straně Jeanne.

Whew… Hakuya vydechl a vstal. Natáhl ruku k hromadě Amidonských knih.

Těmto vzácným knihám nikdo nevěnoval pozornost, když byli v Amidonii, a nyní je zoufale potřebovaly opravit. Kdyby je Hakuya nevzal do opatrovnictví, některé z těchto knih by mohly být navždy ztraceny.

S povzdechem, Hakuya natáhl ruku a zvedl jednu knihu. Hned jak to udělal...

„Předsedo vlády.”

V jednom rohu místnosti klečel muž v černých šatech. Obličej měl omotaný černou látkou a vypadal, jako by se rozplýval v temnotě uzavřeného, spoře osvětleného pokoje.

Hakuya se muže zeptal, „Jak jdou přípravy?”

„Postupují rychle. Nicméně…“ Zdálo se, že muž zaváhal.

Hakuya svraštil čelo. „Stalo se něco?”

„Jde o to, že.... Mám pocit, že všechno jde až moc dobře,“ řekl muž. „Skoro jako by tu byla ve hře vůle jiného herce...”

„Aha...”

Hakuya muže propustil a pak listoval knihou, kterou vzal do ruky.

Když si vzal knihy z Amidonského archivu jako zástavu proti válečným reparacím, Hakuya měl jisté očekávání. Očekával, že budou existovat rodinné rejstříky a materiály týkající se práv a vlastnictví. Takové spisy koneckonců bývaly v archivech v hlavním městě státu. Mít ty knihy v ruce znamenalo uchopit srdce samotného národa.

Když Soumovi radil, aby si vzal knihy do zástavy, bylo to proto, že Amidonská královská rodina byla více nakloněna vojenským záležitostem, a doufal, že si neuvědomí jejich důležitost. Na rozdíl od Hakuyova očekávání však ve sbírce, kterou zabavil, byla pouze jedna kniha této povahy.

Ta kniha, ta, kterou teď Hakuya držel, byla o nedávné genealogii královské rodiny Amidonie. Když jí listoval, zůstal mezi poslední stranou a obálkou složený kus papíru.

Když Hakuya rozložil kus papíru, uviděl, že je na něm kresba malého zvířete s černými kruhy kolem očí, které drží jedno z víček a vyplazuje na něj jazyk.

Když to viděl, Hakuya několikrát zamrkal a pak se sám pro sebe zasmál. „Aha. Někdo takový by musel být v Amidonii, ano.”

„Co se děje, pane učiteli?“ ozval se náhle hlas.

Hakuya se otočil a uviděl Tomoe, jak se na něj nechápavě dívá. Styděl se, že byl přistižen se staženou ostražitostí, a hlasitě si odkašlal, aby to zamaskoval.

„Ale, sestřičko, promiň, že jsem si tě tam nevšiml.”

„Ne, právě jsem přišla,“ řekla Tomoe. „Přišla jsem, protože to vypadalo, že jste s mluvením skončil. Vypadalo to, že se bavíte, že? Na co jste se díval?”

„Oh, tohle?“ Hakuya ukázal Tomoe obrázek s nakresleným zvířátkem.

Tomoe si přidržela kus papíru před obličejem, pak ho držela v dálce, pak ho zvedla ke stropu, aby se na něj podívala, a nakonec naklonila hlavu na stranu. „Bylo to zvíře to, co vám připadalo tak legrační? Přiznávám, že je to roztomilé.”

„Je to kresba zvířete jménem bronzový mýval.” Hakuya si vzal ten kus papíru zpět, poplácal Tomoe po hlavě a řekl, „Obvykle se říká, že si s lidmi zahrávají.”

---------------------------------