HRH 3 - Bonus: V uprchlickém táboře

V uprchlickém táboře

Za hradbami, které obklopovaly Parnam, hlavní město Elfriedenského království, bylo místo, kde bylo postaveno mnoho chatrčí. V tomto chudinském městě žili uprchlíci, kteří byli vysídleni rozšířením panství Pána démonů. Tito uprchlíci, kteří sem přišli za vlády bývalého krále, Alberta, žili tím, že pomáhali a podporovali jeden druhého. Otázka uprchlíků, kteří uprchli z panství Pána démonů, byla zdrojem potíží pro všechny postižené národy. Řešilo se to různými způsoby, od jejich odvodu do armád a postavení na frontové linii až po jejich upracování na kost jako levného zdroje pracovní síly.

V takové situaci průměrný, ale laskavý Albert mlčky toleroval existenci tohoto uprchlického tábora. Zatímco jeho nástupce, král Souma, nebyl schopen jim aktivně pomoci se integrovat, nařídil svému ministrovi pro potravinovou krizi, Ponchovi, poskytnout potravinovou podporu.

Dokud byl Poncho v Amidonském knížectví, poskytoval obyvatelům Van nouzovou potravinovou pomoc a tady v Elfriedenském království udělal totéž.

A tak, Poncho měl na sobě šátek a zástěru podobnou šatům, které se říkalo kappogi (Soumův nápad), jako nějaká stará dáma z bufetu, a ujal se vedení při podávání jídel uprchlíkům.

„Podáváme tu jídlo, ano,“ zavolal Poncho, který stál před válcovým hrncem s naběračkou v ruce. „Tentokrát máme mystickou vlčí polévku miso a vepřovou polévku s liliovými kořenovými knedlíčky z knížectví Amidonia. Všichni se prosím seřaďte a netlačte a nestrkejte, ano.”

„Konec řády je tady,“ dodala Tomoe. „Je toho spousta, takže není třeba spěchat.”

Ponchovi pomáhala Tomoe, která, přestože byla sama uprchlíkem, byla nyní adoptivní sestrou krále Soumy. Kromě Tomoe tu bylo mnoho dalších mystických vlků, kteří pomáhali podávat potraviny. Zatímco oni získali právo žít v hlavním městě výměnou za své dovednosti při výrobě sójové omáčky a miso, mystičtí vlci kdysi žili v uprchlickém táboře. Díky tomu měli pocit kamarádství se svými kolegy uprchlíky a peníze, které vydělali výrobou misa a sójové omáčky značky Kikkoro, šly na jejich podporu.

V tom okamžiku, když podávali jídlo, přišla k Ponchovi a Tomoe mladá dívka. „Děkuji vám za vaši tvrdou práci, Poncho, Tomoe.”

Dívce bylo kolem sedmnácti a měla na sobě oblečení v hliněných barvách, které připomínalo oděv domorodých Američanů. Jako by chtěla reprezentovat svou bujnost, byla to krásná, zdravá, atletická dívka s opálenou pletí a svalnatýma rukama a nohama. Když si všimli té dívky, Poncho i Tomoe se usmáli.

„P-proč, madam Komain. Dlouho jsme se neviděli, ano.”

„Dobrý den, Komain,“ řekla Tomoe.

Jmenovala se Komain. Byla mladší sestrou vůdce, který držel všechny v tomto uprchlickém táboře pohromadě. Když si Poncho sundal šátek a začal se jí opakovaně klanět, Komain zpanikařila.

„P-Poncho, nesklánějte hlavu před někým, jako jsem já. To vy nás podporujete. Bolí mě u srdce, když vás tak vidím.”

„Ach!... Omlouvám se, ano.” I když to řekl, Poncho před ní dál skláněl hlavu. Byl to výplod jeho bázlivé osobnosti, takže i kdyby ho na to upozornila, nejspíš to nebylo něco, co by mohl napravit. Komain to chápala, takže se mohla jen rozpúačitě usmát.

„Myslím, že by jste se mohl dovolit chovat se trochu sebedůležitěji, víte?“ zeptala se Komain.

„Urkh. Asi máte pravdu. Kdyby tu byla madam Serina, řekla by, „Jako člověk, který stojí nad ostatními, prosím, buď na sebe více hrdý“, a rozčílila by se na mě. Ahaha...”

Poncho se ustaraně usmál. Od té doby, co byla okouzlena jídlem, které dělal, hlavní služebná, Serina se neustále zapojovala do Ponchova podnikání. Souma si toho všiml a formálně jí nařizoval, aby mu pomáhala stále častěji. Ale dnes měla na hradě nějakou jinou práci, takže Serina nebyla přítomna.

„Serina? To je vaše žena?“ Komain, která Serinu neznala, naklonila hlavu na stranu a zeptala se.

Poncho spěšně zavrtěl hlavou. „N-Ne, to není moje žena! Zatímco já na ni spoléhám, ona je jako kolegyně. Kvůli tomu, jak vypadám, jsem stále svobodný, ano.”

Poncho odpověděl pokorně, ale Tomoe zmateně naklonila hlavu na stranu. Byl vztah Poncha a Seriny opravdu jen vztahem spolupracovníků? Dokonce i očím desetileté Tomoe připadali oba dva velmi blízcí.

Komain také reagovala překvapeně. „Je to tak? No, jste hit u žen z uprchlického tábora, víte?”

„P-prosím, neškádlete mě takovými vtipy, ano.”

Poncho si zřejmě myslel, že žertuje, ale Komain mluvila pravdu. Nejrychlejší cesta k srdci člověka vede přes jeho žaludek. V království, knížectví a dokonce i tady v uprchlickém táboře žilo mnoho žen, které milovaly Poncha za vynikající jídla, která připravoval. Nicméně, vzhledem k jeho nedostatku sebevědomí, si to Poncho vůbec neuvědomoval. Byl zabedněný, ale Komain se jeho pokora a nedostatek arogance zdály sympatické.

„Všichni jsme vám a králi Soumovi vděční, víte?“ řekla Komain. „Podporujete nás, když nemáme kam jít a nemáme se kam vrátit, a za to vám upřímně děkujeme.”

„Aha! Není zač, ano.“ Poncho se plaše zasmál v reakci na dívčina upřímná slova díků.

Komain se usmála. „No, obejdu to a dám všem vědět, že rozdáváte jídlo!”

Pak, s těmito slovy, odběhla s pocitem naléhavosti. Způsob, jakým se předtím, než zmizela z dohledu, jednou otočila a zamávala Tomoe a Ponchovi, byl nezapomenutelný.

Poncho ji vyprovodil s úsměvem, ale úsměv teď zmizel a nahradil ho zádumčivý pohled. Když si toho Tomoe všimla, zeptala se ho, „Co se děje, Poncho. Vypadáš depresivně.”

Poncho se prudce vzpamatoval. „Aha! Ne... Přemýšlel jsem o tom, co se stane s Komain a ostatními odsud.”

„Odsud dál ...?” zeptala se Tomoe.

Poncho přikývl s vážným výrazem ve tváři. „Právě teď jim nabízíme podporu, ale nemůžeme takhle uprchlíky nechat věčně. Laskavost sama o sobě k vládnutí zemi nestačí. Nakonec Jeho Veličenstvo, předseda vlády nebo někdo jiný se pokusí vyřešit základní problém. Komain a ostatní mohou být nuceni učinit těžké rozhodnutí. Až ten čas přijde, bojím se, že jí to zatemní úsměv, ano.”

Laskavost sama o sobě k vládnutí zemi nestačí.

Tato Ponchova slova se těžce rozléhala v Tomoeině mladém srdci. Ale...

„Bude to v pořádku,“ usmála se Tomoe na Poncha.

„Madam Tomoe?“ zeptal se.

„Velký bratr Souma je opravdu laskavý,“ řekla sebejistě. „Není plný sebe, i když je král, a pořád se stará o mě, bývalého uprchlíka. Můj učitel... Hakuya je taky velmi vřelý člověk, i když na to nevypadá, víš? Jsem jeho student číslo jedna a říkám to, takže musím mít pravdu.“ Tomoe sepjala ruce za zády a pohlédla k hradu. „Jestli ti dva mají něco v plánu, rozhodně to nebude tak kruté. Jsem si jistá, že na něco přijdou.”

Byla to neopodstatněná sebedůvěra, ale Tomoe o tom ani v nejmenším nepochybovala. Lidé, které milovala, by nikdy neopustili lidi ve smutku, tomu věřila.

Poncho řekl, „Jsem si jistý, že máte pravdu,“ a přikývl. „Rád bych věřil Jeho Veličenstvu a všem ostatním, ano.”

„Dobře!“ vykřikla Tomoe.

„A teď se pořádně snažme rozdávat jídlo, ano!” Poncho souhlasil.

Když to řekl, Poncho si vyhrnul rukávy a zvedl naběračku vysoko.