Maria na mě vrhla pohled, který jako by vyžadoval odpovědi. „A tak... tak jste znovu obsadili Van.”
„Ano,“ přikývl jsem. „Koneckonců to byla žádost od lidí z Van.”
Mějte na paměti, že jsem použil Kagetoru a jeho Černé Kočky k podnícení povstání ve Van. Leželi v úkrytu poblíž Van, spojovali se s obchodníkyve městě, sledovali, jak se věci vyvíjejí, a čekali na nejlepší načasování, aby mohli Van znovu obsadit. Důvod, proč k opětovnému obsazení došlo tak rychle, když poslové přišli splnit slib věrnosti, spočíval v tom, že tyto síly již byly rozmístěny poblíž hranic.
„Deklarace lidstva zakazuje jakoukoli změnu hranic zemí vyvolanou použitím síly,“ řekla Maria. „Lidé z Van povstali a násilně obsadili město. Pokud se tím změní hranice Amidonie, poruší to Deklaraci lidstva. Je-li tomu tak, jako hlava smlouvy, bude muset Říše znovu jednat jako prostředník mezi oběma národy. Jsem si jistá, že i s královstvím budeme muset zacházet tvrdě.”
„Můžeš to udělat?“ zeptal jsem se.
„Deklarace lidstva také uznává právo na sebeurčení pro všechny národy,“ řekl jsem. „Pokud si lidé z Van přejí patřit Elfriedenu místo Amidonii, nemusí to Říše jako hlavní signatář Deklarace lidstva přijmout a podpořit je?”
Maria to musela vědět. Proto nebyla schopná nic říct.
Trochu jsem si povzdechl a pak jsem Marii jasně řekl, „Proto království nepodepsalo Deklaraci lidstva.”
Tři hlavní články Deklarace lidstva byly:
Zaprvé, získání území silou mezi národy lidstva by bylo považováno za nepřípustné.
Zadruhé by bylo respektováno právo všech národů na rovnost a sebeurčení.
Za třetí, země vzdálené od panství Pána démonů poskytnou podporu těm národům, které s ním sousedí a fungují jako obranná zeď.
Ideologicky to byla úžasná věc. Nicméně v těchto třech článcích byl rozpor, kterého si Říše nevšimla.
Byla pravda, že pokud by tyto tři články byly přísně prosazovány, zabránilo by to vnějším konfliktům. Tento text by však učinil vnitřní otázky, které vyvstaly, neřešitelnými.
Abych použil tento případ s Van jako příkladem, pokud by bylo přijato právo lidu na sebeurčení, signatáři Deklarace lidstva by museli přijmout to, co lidé z Van udělali.
Pokud to ovšem znamenalo, že se hranice Amidonie změní, také to nemohli přijmout. Navíc logika, že pokud se Van osamostatní, přestane být signatářem Deklarace lidstva, neobstála. Kdyby Amidonie potlačila lid Van, který chce nezávislost, byla by odsouzena za to, že nerespektuje právo národů na sebeurčení.
Jinými slovy, signatáři Deklarace lidstva by byli donuceni ke stavu nečinnosti.
Někteří z vás se možná diví, jak si toho Říše mohla nevšimnout. Nicméně to byla věc, která nikoho nenapadne, dokud se to skutečně nestane. Koneckonců, lidé na Zemi ve 20. století si toho také nevšimli.
„Slyšela jsi ten příběh, který jsem vyprávěl Jeanne?“ zeptal jsem se.
„...Ano,“ řekla Maria. „Byl to příběh o lidech, kteří se báli, že se zapletou do boje mezi dvěma bohy a zavedli nějaká pravidla, aby se vyhnuli válce, že?”
V příběhu, který jsem vyprávěl, byli dva bohové, bůh východu, který řekl „Svět by měl být rovný,” a bůh Západu, který řekl, „Svět by měl být svobodný“. Byla to éra, kdy následovníci těchto dvou bohů zírali dýkami jeden na druhého. Země, které se nacházely blízko hranic mezi těmito dvěma bohy, spolupracovaly se zeměmi na východě a západě, aby stanovily nějaká pravidla, aby se vyhnuly válce mezi nimi.
Jedním z nich bylo: „Nedovolme, aby se hranice měnily vojenskou silou.”
Jedním z nich bylo: „Nechme lidi v každé zemi, ať se rozhodují sami za sebe.”
Jedním z nich bylo: „Zařiďme kulturní výměny mezi východem a západem a pokusme se spolu vyjít.”
„Slyšela jsem to od Jeanne,“ řekla Maria. „Opravdu se to podobá Deklaraci lidstva, že? Chci vědět, jak ten příběh skončí. Co se stalo se světem potom?”
„Byly tam problémy, ale nějaký čas to bylo celkem úspěšné,“ řekl jsem. „Nakonec se bůh východu rozpadl, a protože se rovnováha sil zhroutila, došlo ke zmírnění napětí, čímž se předešlo totální válce mezi oběma tábory.”
„A... nebylo to dobře?“ zeptala se Maria.
„Ano, bylo to, v tu chvíli,“ řekl jsem. „Nicméně později v jedné multietnické zemi začali jistí lidé ozbrojené povstání za nezávislost. Pokud by jejich nezávislost nebyla uznána, odporovalo by to principu sebeurčení. Pokud by však byla uznána jejich nezávislost, znamenalo by to přijmout změnu hranic vyvolanou vojenskou silou. Tento rozpor znehybnil země, které s těmito pravidly přišly.”
„Jako je Říše právě teď?“ zeptala se Maria.
Pevně jsem kývl na Mariinu otázku
Možná jste si to už uvědomili, ale tento příběh byl o historii Země.
Bůh východu, který říkal „Lidé by si měli být rovni“, byl socialismus.
Bůh západu, který řekl „Lidé by měli být svobodní“, byl kapitalismus.
Uctívači těchto dvou bohů se během studené války upřeně dívali jeden na druhého.
Země, které se zapojily do
rozhovorů, aby zabránily vypuknutí války, byly členy Komise pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (CSCE) v roce 1975, později Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (OBSE). Pravidla, pro která se rozhodli, se nazývala
Helsinské dohody.
Důvod, proč jsem si okamžitě všiml rozporu v Deklaraci lidstva, byl ten, že jsem byl obeznámen Helsinskými dohodami. Přece jen jsem studoval moderní historii na přijímací zkoušky na univerzitu.
Proto, i když jsem věděl, že Helsinské dohody účinně zabránily vypuknutí totální války mezi východem a západem během studené války, znemožnily každému pohyb během mezietnického konfliktu mezi Srby a Chorvaty v Jugoslávii.
„To je ta nástraha, o které jsi mluvil že je v Deklaraci lidstva?“ řekla Maria zklamaně.
„Ano,“ řekl jsem. „Pro multirasový stát, jako je ten náš, je to osudová nástraha. Proto království nemůže podepsat Deklaraci lidstva.”
Mohlo by to být kruté, ale kdybychom byli zemí jako Amidonia, s jednou podmnožinou ras silnějších než ostatní, nemusel by to být velký problém. Dokud bude nějaká rasa na nízké společenské pozici nebo její populace bude nízká, nebudou schopni získat hnutí za autonomii směřující dovnitř země. Ale v zemi, jako je ta naše, kde spolu pracovalo mnoho ras, to bylo nebezpečné.
Když se země spravovala dobře, nebyl to problém, ale kdyby to šlo z kopce, lidé by začali přemýšlet o rozdělení a nezávislosti. I kdyby to dnes šlo dobře, zítra to tak být nemusí. Jak řekl Machiavelli, člověk musí být připraven na osudy.
„Bolí to slyšet,“ řekla Maria. „Naše Říše je koneckonců také multirasový stát.”
Myslel jsem, že bude, jo. Říše teď ale měla vítr v zádech, takže to bude v pořádku.
V současné situaci, kdy ze severu pomalu zasahuje panství Pána démonů, nebylo bezpečnějšího místa než toho nejsilnějšího z národů lidstva. Žádná rasa v Říši nebude chtít změnit národ, ke kterému patří.
Pokud by však země byla špatně řízena nebo pokud by hrozba panství Pána démonů zmizela, co by se stalo s Říší, která prosazovala Deklaraci lidstva?
„Madam Marie...“ začal jsem.
„Vím, co chceš říct. Nicméně, nemůžu teď spustit vlajku.“ Maria se usmála se silnou vůlí v očích. „I když je cesta trnitá, chci, aby Říše byla světlem naděje pro všechny lidi žijící dnes. Je nad slunce jasné, že lidstvo se musí sjednotit, aby čelilo panství Pána démonů. I kdyby to bylo jen na čas, Říše zvedne vlajku, aby sjednotila srdce lidí.”
„...Mám pocit, že chápu, proč tě nazývají svatou,“ konečně jsem řekl. Její ideály mi připadaly naivní, ale mluvila způsobem, který k ní přitahoval lidi.
Třebaže by se jednou mohla dostat do čelní srážky s realitou, stále se držela svých ideálů a plně to akceptovala. Bylo těžké ji sledovat, ale přesto jsem chtěl. To byl druh kouzla, které měla.
Jsem si jistý, že Jeanne nemá konce starostí... Vzpomněl jsem si na mladší sestru a generálku, která se na věci dívala realističtěji. Kdyby mi Hakuya mohl v tu chvíli číst myšlenky, možná by řekl „Vy máte co říkat,“ s pulzující žílou na spánku.
Maria zavrtěla hlavou, jako by si chtěla vyčistit hlavu. „Chápu, co se stalo ohledně vašeho znovuobsazení Van. Myslím, že technicky se to stalo způsobem, který vás nechává bez chyb. I kdybyste se pohybovali v zákulisí.”
Zdálo se, že Maria si je vědoma toho, že Černé Kočky byly zapleteny do povstání Van. Důvod, proč na mě tady netlačila, byl pravděpodobně ten, že se její vlastní národ zabýval podobnými tajnými činnostmi. Chci říct, Amidonie koneckonců také.
Maria si povzdechla. „Nicméně, Soumo, já to nechápu.”
„Co nechápeš?“ zeptal jsem se.
„Proč království pohltilo celou Amidonii?“ Maria se na mě podívala zkoumavýma očima.
...No, očividně, čekal jsem, že bude chtít v tomto bodě pokračovat. Protože, právě teď, Elfrieden neměl pod svou vládou jen Van, ale celou Amidonii. Nicméně to nebylo nic, po čem bych kdy toužil.
„Mám samozřejmě v úmyslu poskytnout úplné vysvětlení, ale dovol mi nejprve říci jednu věc,“ řekl jsem. „Nebyli jsme za tím hnací silou. Když už, tak jsme neochotný účastník.”
„...Co se proboha stalo?“ zeptala se Maria.
Povzdechl jsem si. „Na
samém konci nás přelstila jedna malá holčička.”
◇ ◇ ◇
Pokud by jste se zeptali, co jí dovolilo nás přelstít, musel bych přiznat, že to bylo proto, že jsme se na věci dívali příliš úzce. Oči Elfriedenského království byly upřeny výhradně na Van.
S výzvou o pomoc od občanů Van a okolí, abychom poskytli spravedlivý důvod, jsme plánovali znovu obsadit Van způsobem, který by porušoval Deklaraci lidstva. To byl plánovaný běh událostí.
Pro začátek, i když jsme měli dostat těžké reparace v důsledku předchozích bojů, nedokázal jsem si představit, že by knížectví Amidonia, jemuž vládne Julius, mělo finanční sílu je zaplatit.
Byrokraté, kteří spravovali finance Amidonie, zjevně zmizeli před vypuknutím nepřátelských akcí a znovu se neobjevili ani po Juliusově návratu k moci. Nemyslel jsem si, že lidé, kteří staví armádu na první místo, jako Julius a ti, kterými se obklopil, budou schopni postavit Amidonii na nohy.
Navíc s Gaiusovou náhlou smrtí nedopadlo předání moci dobře. I kdybychom se do toho nepletli, bylo jasné, že země by se řítila do bouřlivých časů.
Různí páni nebrali Juliuse vážně a chovali se stále vzpurně, a kdyby zvýšil daně, aby zaplatil reparace, nespokojenost lidí by nutně explodovala. Kdyby vypukla občanská válka, nebyl by schopen zaplatit reparace.
Proto jsem se přesunul
abych mohl znovu obsadit Van.
I kdyby ty reparace nezaplatil, nemuselo by to být tak výhodné, ale pořád jsem si dokázal udržet zdání vítěze. Koneckonců jsem zrušil Carminovo a Vargasovo vévodství a zajistil jsem domácímu publiku dostatečnou odměnu. Pokud jde o žádost lidu Van, byla to vlastně metoda, která mi byla otevřená, když Říše přišla žádat o jeho navrácení. Mohl jsem dosadit prozatímního lorda z Van a pak je nechat požádat o začlenění do Elfriedenského království.
I tak jsem se rozhodl na nějaký čas vrátit město, než jsem udělal takový tah, abych nechal Říši zaujmout pozici, kterou zprostředkovali.
Kdybych tehdy využil díry v Deklaraci lidstva a donutil je uznat naši svrchovanost nad Van, házelo by to Říši bláto do tváře. Proto jsem souhlasil s jeho vrácením, aby Říše vypadala dobře. Kdybychom to udělali tímto způsobem, i kdybychom se znovu zmocnili města, nijak by to neotřáslo autoritou Říše.
Takže v tomto směru, zatímco oči království byly upřeny pouze na Van, stalo se mimo něj něco nečekaného.
Znovuokupační síly z království se začaly formovat, aby bránily město před silami knížectví, které by se bezpochyby vracely přímo s Juliusem v čele, ale... nakonec, Julius se nikdy nevrátil do Van. Když jednotky pod vedením Juliuse ukončily nepokoje a pokusily se vrátit do nově obsazeného Van, přišla nová zpráva. Vlastně několik zpráv.
Ve stejné době, kdy Elfriedenské království vyslalo své jednotky, vypukly nepokoje na mnoha místech, začínaje Van, a všechny najednou. Každá z nich byla jiná.
Jedna říkala, že lidé, kteří byli utlačováni svým pánem, se vzbouřili, vyhladili pánovu rodinu a obsadili jejich město.
Jedna řekla, že významný šlechtic, který shlížel na Juliusovy schopnosti, zahájil vzpouru, aby ho nahradil.
Jedna z nich řekla, že šlechtic, kterého Juliusovo potlačování lidí na severozápadě bolelo, si vzal za úkol ukrýt ty, kteří utekli, a zaujal postoj proti Juliusovi.
Jedna z nich řekla, že Rorooini stoupenci, rozčilení, že Julius ignoroval existenci své mladší sestry, když usedl na trůn, pozvedli vojáky, aby mu vzdorovali…
Seznam pokračoval a existovalo tolik důvodů jako povstání.
Mezi povstáními dokonce existovala města, která viděla vysílání hlasového klenotu, jež pocházelo z Elfriedenského království a žádala, aby byla připojena jako Van. Kupodivu, i když se jejich důvody lišily, dělali to všichni najednou, jako by se na tom předem spikli.
Než jsme se dozvěděli, co
se stalo, deska Go, která byla knížectvím Amidonia, přetékala černými kameny
vzpoury a bílé kameny, které byly silami knížectví pod vedením Juliuse, byly
dány do stavu „damezumari,” nedostatku svobod.
Bez možnosti rozeznat přítele od nepřítele byly síly knížectví pod vedením Juliuse, přestože byly uvnitř své vlastní země, obklopeny nepřáteli ze všech stran. Jakmile se ocitli v této situaci, boj proti silám království a zároveň potlačení povstání se stal nemožným.
Síly knížectví pod Juliusovým vedením spatřily nával dezercí a kroky povstaleckých sil se přibližovaly.
Nakonec se síly knížectví rozprchly a Julius uprchl se skrovnou družinou hledat azyl v Říši. Tudíž, na čas, se Amidonie stala zlomenou a bez vůdce.
Z pohledu království jsme byli schopni znovu obsadit Van a nepřátelský stát se rozpadl. Byl to nečekaný zvrat událostí, ale lepší výsledek jsme si přát nemohli.
...Alespoň doteď.
Toto štěpení však netrvalo dlouho. Ne, nemohlo to vydržet.
Protože cizí nepřítel napadl
Amidonii.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Šťastný nový rok 😀
ďakujem.
OdpovědětVymazat