O pár dní později — Lagunové Město.
Lagunové Město bylo centrálním městem vévodství Walter.
Nacházelo se na severovýchodě Friedonie, a jak by vás název vedl k domněnce, bylo to město postavené v laguně. Kvůli velkému horku a vlhkosti bylo postaveno podobně jako Benátky v Itálii a všude ve městě vedly kanály.
Když jsem se na tohle město podíval, připomnělo mi to jistou iyashikei mangu, kterou jsem kdysi dávno četl, ale bohužel tu nebyly žádné roztomilé dívky, které by působily jako gondoliérky. Místo toho jsem viděl statné muže, jak nakládají a vykládají náklad z malých člunů všude kolem.
Teď byla zima, takže muži byli nabalení, ale kdyby bylo léto, byli by nejspíš všichni prakticky nazí. (Třeba nenosit nic než bederní roušku.) Dokonce i pomyšlení na to bylo dusivé.
Byl jsem tam a pozoroval scenérii Lagunového Města z vnitřku kočáru s Junou.
„Narodila ses tady, Juno?“ zeptal jsem se.
„Ne, narodila jsem se kousek dál na severozápadě, v malém přístavním městečku u hranic s Unií východních států. Není tam tak živo jako tady, ale chytáme tam spoustu výborných ryb, víš?”
„Jo? Rád bych se tam jednou podíval.”
„Ano, doufám, že ano.”
Zatímco jsme si příjemně povídali, kočár dorazil do sídla Excel.
V Lagunovém Městě, baště námořnictva, byla základna, ale žádný hrad tam nebyl. To proto, že nepředpokládali, že město bude obleženo pozemními silami. Odráželo to skutečnost, že námořnictvo bylo schopno ukázat svou plnou sílu na moři, a kdyby byla tato země někdy napadena cizím nepřítelem, jednoduše by se nalodili na lodě a zlikvidovali nepřítele, město a všechno, pobřežním bombardováním.
Mořská hadí rasa milovala tuto zemi víc než kdokoliv jiný, a když ji nemohli mít oni, nemohl ji mít nikdo. Když přišlo na jejich city k této zemi, byli pěkně yandere.
Když jsme vyjeli na pozemek v našem kočáře, viděl jsem, že Excel stojí před zámkem a čeká na náš příchod. Modré vlasy jí zářily na slunci a zpoza nich vykukovala její krásná tvář.
Jako vždy, Excel byl tak krásná, že se to dalo poznat i z dálky. Opravdu bylo vidět, že je to Junina babička. (I když bylo jen málo lidí, kterým by slovo „babička“ vyhovovalo méně.) Modré oblečení, které měla na sobě abylo jako kimono zkřížené s šaty, jí slušelo.
Když jsem se podíval, Juna měla ve tváři zachmuřený výraz.
„Juno? Co se děje?“ zeptal jsem se.
„To kimono...”
„Kimono?”
„Je to babiččino oblíbené. Zdá se... že opatrnost může být skutečně na místě.”
„Hm... Technicky vzato, mým jediným cílem je prozkoumat vojenské zařízení...”
Když jsem to poplašeně řekl, Juna objala mou paži, pevně ji sevřela a pak se na mě podívala s vážným výrazem. „Pane, když stojíš před mořským hadem, nikdy neukazuj příležitost k útoku. Pokud ano ...”
„A když ano?“
„Zhltne tě.”
„...”
...Nevěděl jsem přesně, co
to má znamenat, ale v duchu jsem si poznamenal, abych byl opatrný.
◇ ◇ ◇
Když jsme vystoupili z kočáru, Excel se na nás usmála.
„Už je to dlouho, Vaše Veličenstvo. Vítejte v Lagunovém Městě.”
Věděl jsem, co Juna řekla, ale prozatím se mi nezdála jiná než obvykle. Snažil jsem se nedat svou ostražitost najevo a reagovat přátelským tónem. „Neviděli jsme se od chvíle, kdy jsem vás jmenoval nejvyšším velitelem sil národní obrany, že? Jsem rád, že se těšíte dobrému zdraví.”
„Hee hee! Oh, pane, vy milujete odsouvání hlavních povinností na tuto starou dámu. (Zdálo se, že jí nevadí, když si tak říká.) Ale děkuji. Doufám, že ses měla dobře, Juno.“
„Ráda tě zase vidím, Mořská princezno.” Juna se vedle mě půvabně uklonila.
Excel se v bývalém námořnictvu říkalo „Mořská princezna“. Bylo to asi podobné, jako byste ji pro ně oslovovali „madam“.
Ale Excel zavrtěla hlavou. „Juno, propustili tě z námořnictva. Vezmeš si Jeho Veličenstvo, i kdyby to měla být sekundární královna. Jediné pozice, které k sobě teď máme, jsou ty, které máme jako rodina.”
„Moř... Ne, rozumím. Babičko.”
Jo. Byla to dobrá scéna, která přenesla jejich rodinná pouta... nebo jsem si to aspoň myslel.
„Hee hee hee. Tak Juno, to znamená, že jsme si teď rovny.”
...Co to bylo? Představoval jsem si snad, že by tam zdůraznila slovo „rovny“?
A také, když uslyšela slovo „rovny“, zdálo se mi, že jsem si všiml, jak se na Junině spánku zvedá žíla. „...Hee hee hee. Cokoliv tím myslíš, babičko.”
„Víte, klíčem k tomu, aby vás život, který trvá příliš dlouho, neunavoval, je vždycky se o něco nebo někoho zajímat.”
„Opravdu teď?“ zeptala se Juna. „Mimochodem, zajímáš se o Jeho Výsost?”
„Koneckonců je to první hrdina, kterého máme od prvního krále. Připadá mi fascinující.”
Excel se usmívala. Ale cítil jsem za tím úsměvem zvláštní tlak. Juna odpovídala s podobným úsměvem.
Co to bylo za atmosféru? Opravdu jsem se odtamtud chtěl dostat.
„A-ale nevadí, když půjdeme dovnitř?“ navrhl jsem. „Tady přece není třeba stát.”
„Hee hee! Omlouvám se za to,“ řekla Excel. „Prosím, pojďte tudy.”
V každém případě s formalitami (?) z cesty, jsme byli vedeni do budovy.
Uvnitř to vypadalo jako nóbl zámeček v západním stylu. Vystavený nábytek nebyl přehnaně křiklavý, místo toho se rozplýval v uvolněné atmosféře. Dokonce i já, který v žádném případě nebyl umělecký, jsem dokázal ocenit dobrý estetický smysl Excel.
Nakonec nás zavedli do místnosti s nádobím, který ji identifikoval jako salón.
V salónu už byla jedna osoba, která stála v pozoru.
Ten vysoký muž, který měl na sobě uniformu poddůstojníka Friedonských národních námořních obranných sil, měl netopýří křídla a ještěrčí ocas. Muž mi zasalutoval a pak začal připravovat čaj.
Dokonce i když jsme se posadili a on všem rozdal čaj, ten muž dál stál za Excel a čekal na rozkazy.
Masíroval jsem si spánky. „Jestli tam bude jen tak stát, bude mi to vadit až moc na to nemyslet.”
„Řekla jsem mu, že se může chovat normálně,“ trpce se usmála Excel.
Muž stojící za ní byl Castor. Dříve byl jedním ze tří vévodů a generálem letectva. Byl také otcem Carli.
Protože byl shledán zodpovědným za vzdorování svému králi, byl zbaven funkce a nucen odejít do důchodu a přenechat rodinné vedení svému malému synovi Carlovi, zatímco on sám byl svěřen do péče Excel.
Mimochodem, ten, kdo vystupoval jako Carlův pobočník, byl na jeho vlastní žádost bývalý správce rodu Vargas a současný generál Národní protivzdušné obrany, Tolman.
Každopádně podle toho, co mi řekla Excel, pracovala tvrdě na Castorovi jako na řádném a řadovém vojáku Národních námořních obranných sil.
Možná, že to, že se stal poraženým generálem, ho zbavilo jeho tvrdohlavé pýchy a učinilo ho pokornějším. Nebo možná jen předstíral, že vystupuje jen jako řadový voják Národního obranného svazu námořnictva z tvrdohlavosti.
Pokud se s nimi setkal na ulicích, klaněl se dokonce i těm, kteří byli až donedávna hluboko pod ním, a když byl jeho den na úklidové službě, uklízel všechny záchody na lodi.
Myslel jsem si to i o Carle, ale příslušníci jeho pokrevní linie měli sklon být až příliš loajální k pozicím, v nichž se ocitli.
„… Tohle je rozkaz,“ řekl jsem. „Posaď se, Castore“
„Ano, pane! Promiňte, pane!“ Castor se konečně posadil.
Dobrý bože.
„Taky mě to trochu děsí, tak se vykašli se na tu přehnanou formalitu,“ dodal jsem. „Pokud nejsme na veřejnosti nebo nejsou kolem další podřízení, chci, abys mluvil normálně, když je to na osobní bázi. To je taky rozkaz.“
„Ano, pane …. ale.“
„Castore, vzdoruje poddůstojník rozkazům svého krále?“ dožadovala se Excel.
„... Rozumím.“ Castor se neochotně podvolil.
Tý jo! Teď si konečně můžeme v klidu popovídat, přemýšlel jsem.
„Každopádně už je to nějaká doba, Castore,“ řekl jsem. „Jak se k tobě chová život u námořnictva?“
„Docela dobře, pane. Už jsem si zvykl... Zvykl jsem si na vůni moře. Taky, um...“
„Hm? Co se děje?“
„Jak se daří Carle?“ Zdálo se, že má starost o svou dceru, která byla nyní mou otrokyní. No, přece jen to byl její otec.
„Klid. Carla je... Uhh, vycházíme spolu dobře.“
„Co to bylo za pauzu?! Za co bylo to „Uhh“?!“
„Ne, jsem si jistý, že se jí daří skvěle a tak, to jen...“
Pokud si vzpomenu, tak
právě teď na hradě, Carla by byla...
◇ ◇ ◇
Mezitím ve studiu na hradě Parnam...
„Bwahahaha! Silvane, dnes s tebou končím! Chyť ho. Volám příšeru Dialgon!“
„Dialgooon!“ (Moltov převzal hraní na monstra od Aishy.)
„Proklínám tě, slečno Dran
a Dialgone! Budu chránit mír v této zemi!“
◇ ◇ ◇
„... Jo. Daří se jí (pravděpodobně) dobře. Fyzicky je sama o sobě obrazem zdraví. Vím, že je to otrokyně patřící královskému rodu, ale nevztáhl jsem na ni ruku nebo něco podobného.“
A teď, pokud jde o to, že je psychicky v pořádku, nebyl jsem si tak jistý. Chci říct, Serina si s ní vždycky hrála...
„Nic jste jí neudělal …. Když to slyším, spíš se bojím.“
„Hm? Proč z toho vypadáš tak deprimovaně?“ zeptal jsem se.
„Protože kdybyste na ni vztáhl ruku, řekl bych, že tak bude Carla ve větším bezpečí“ Castor si trochu povzdechl. „Slyšel jsem od vévodkyně Excel. Jste typ člověka, který si váží své rodiny a udělal byste cokoliv, abyste je ochránil. Za tu dobu, co mě tu nechali, jsem slyšel zvěsti o tom, co děláte a.... Zastávám stejný názor. Proto si myslím, že kdyby Carla otěhotněla a vy byste ji poznal jako rodinu, nic by ji nemohlo učinit bezpečnější.“
Ne proto, aby se mohl stát příbuzným královského rodu, ale proto, aby jeho dcera byla v bezpečí. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak složité jsou otcovy pocity.
Ale…
„Nemám vůbec v úmyslu brát si Carlu za královnu.“
Mlčel.
„Přesto, Liscia by byla naštvaná, kdyby se Carle něco stalo,“ řekl jsem. „Raději bych Lisciu neviděl smutnou. Mohu ti zaručit, že jí neudělám nic špatného.“
„Nebudete …? To se mi ulevilo. Prosím, žádám vás, abyste se dobře postarala o mou dceru.“ Castor hluboce sklonil hlavu.
Jsem si jistý, že na samém konci nasadil ten formálnější tón, protože to byla upřímná, srdečná prosba. S tím, jak se k němu Excel chovala, mu možná pomohlo, že trochu vyrostl jako lidská bytost. (No, vlastně jako dragonewt.)
Podíval jsem se na Excel. „Takže, Excel, myslíte, že toho chlapa můžeme využít?“
„Hee hee! Připravila jsem ho dobře. Jak byste čekali od muže, který kdysi vedl armádu, učí se rychle. Jak se věci mají... Řekla bych, že je to možné.“
„Chápu …. Tak tedy pojďme.“
Po ukončení té výměny, které jsme rozuměli jen my dva, Excel a já jsme se zvedli na nohy. Když nás najednou viděli vstát, Juna a Castor vykulili oči.
„Ehm, pane? Kam to jedeme?“ Juna se mě zeptala s prázdným pohledem.
Rozpačitě jsem se usmál. „Už jsi zapomněla? Náš dnešní plán je prozkoumat vojenské zařízení, vzpomínáš?“
„No, když už o tom mluvíš …. Přesně tak.“ Juna zrudla rozpaky.
Její mysl se musela soustředit na to, aby zůstala na stráži před Excel. Když byla v rozpacích, chovala se skutečně na svůj věk. Bylo to opravdu roztomilé. Přál jsem si, abych ji mohl sledovat navždy, ale měl jsem královské věci, které bylo potřeba skutečně udělat.
„Tak a teď první věc na pořadu dne ...“ Obrátil jsem se k Castorovi, který vypadal, že vůbec netuší, co se děje. „Prozatím dejme Castorovi pásku přes oči.“
Díky
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazat´dakujem.
OdpovědětVymazat