IwS 4 - Kapitola IV: Vévodství Brunhild 4/4

„Opravdu to trvalo jen tři dny...“

„Ano, pane! To je síla mé dílny, pane!“ Rosetta pyšně nafoukla hruď. Ne že by bylo opravdu co nafukovat.

Podíval jsem se na monitor v dílně. Ukazoval můj zbrusu nový, bílý hrad. I když byl na hrad poměrně malý, byl stále podstatně větší než moje sídlo v Belfastu.

Opotřebované tkaniny a látky zřejmě nemohly mít obnovenou celistvost, ani kdybychom je recyklovali, a tak jsem nakonec koupil většinu těch věcí zbrusu nových. Mohl jsem jít ven a sklízet z kokonů bource morušového, ale bylo jednodušší to prostě koupit. Vyrábět věci ze surovin byla stejně osina v zadku. Raději utratím peníze než čas a úsilí.

Když se to tak vezme, nasekal jsem spoustu dubu a hinoki na dřevo. To bylo rychlejší a snazší než nakupovat.

Takže s trochou dřiny byl hrad konečně postaven.

Spustili jsme padací most přes náš rozlehlý příkop a postupovali k vnitřním stěnám. Voda v příkopu byla křišťálově čistá a pocházela z nedaleké řeky. Čistič vody byl podobný tomu, který se používal v Babylonské vzdušné zahradě.

Bylo také možné manipulovat s tokem vody pomocí stavidel umístěných proti proudu i po proudu. To by se hodilo při bleskových povodních nebo silném dešti.

Minuli jsme hradní zdi přes pevnou hradní bránu. Dali jsme si záležet, abychom obdivovali obranné budovy v okolí. Byla tam stanice pro strážné a také dobře postavené věže pro muže, kteří měli být umístěni uvnitř. Byla tam i cesta, která vedla k plně vybavenému cvičišti vzadu.

Pokračovali jsme k pěknému mramorovému schodišti, které ústilo do nádherné zahrady s vodní fontánou uprostřed.

Prošli jsme zahradou, až jsme konečně narazili na dvojité dveře do interiéru hradu. Otevřeli jsme velké dveře a vešli dovnitř. To, co nás přivítalo, byla nádherná chodba s vysokým stropem. Uprostřed místnosti, těsně nad rozlehlým schodištěm, visel krásný lustr. Schodiště se oddělilo vpravo a vlevo a vedlo ke dvěma dalším vchodům. Schody byly také pokryty krásným červeným kobercem.

To hladce zakřivené schodiště mi opravdu připomínalo královský hrad v Belfastu. To ale nemělo být nic překvapivého. Tohle místo koneckonců používalo Belfastský hrad jako základ.

„Ach, jak úžasné. Na tomhle místě je prostě něco uklidňujícího.“ Zdálo se, že Yumina cítí totéž. Pravděpodobně proto, že to místo bylo založeno na místě, které většinu svého života nazývala domovem.

Vyšli jsme do druhého patra a došli k obrovským dveřím, které vedly do rozlehlé místnosti. Na stropě bylo připevněno obrovské světlíkové okno, které jako by zaostřovalo světlo jediným paprskem na mimořádně krásnou vyvýšenou židli. Je tohle královská audienční místnost?

„N-není to trochu příliš extravagantní?“

Kdo tam má sedět, já?

„Tohle je určitě místnost, kde budeš přijímat návštěvníky z jiných národů a tak dále. Pokud to není trochu křiklavé, může se na tebe shlížet svrchu. Velkolepost mého drahého Touyi musí zářit neustále!“ Pochopil jsem, o co Lu jde, ale stejně mi to připadalo trapné. Po troše nátlaku mě nakonec všechny přesvědčily, abych si zkusil sednout na židli. Cítil jsem se nesmírně nesvůj. Ale všechny říkaly věci jako „Páni!“ - a „Neuvěřitelné!“ aniž by braly v úvahu mé pocity.

Kdo vůbec pošle zástupce do země, která v sobě nic nemá? Nemáme ani žádné vazaly. Tahle místnost bude asi nějakou dobu nevyužitá.

Když jsme opustili ten pokoj, všichni se rozprchli, aby se podle libosti rozhlédli po hradě. Pokusil jsem se také rozhlédnout, ale nebyl jsem schopen vidět každou specializovanou místnost najednou. Ty, na které jsem se podíval, zahrnovaly taneční sál, jídelnu, knihovnu, hudební sál, tréninkový sál a pěkné nádvoří.

Není to tu trochu velké? Myslel jsem, že plán je udělat to malé a zvládnutelné...

Když se všichni rozhlédli, sešli jsme se, abychom si odpočinuli ve velké místnosti s balkonem připevněným k vnější straně.

„Tady je to rozhodně prostorné. Uklidit to bude docela výkon, bude...“

„Ne, budeme v pořádku. Celý hrad je okouzlen [ochranou], takže špína a opotřebení to neovlivní. No, prach se bude stále hromadit, asi...“ Jak jsem odpověděl Yae, podíval jsem se na balkon a uviděl Yuminu a Lu, jak si spolu vesele povídají a dívají se do krajiny. Ah, mládí... Taková energická doba. Počkat, to zním jako stařec.

Lapis, Cecile, Renne a Cesca vešly do místnosti s čajem a koláči. Laim je poslušně následoval.

„Ach, pane. Tohle je nádherný hrad. Nemyslel jsem si, že budu znovu sloužit na hradě pouhý rok po opětovném vstupu do služby.“

„Aha, omlouvám se, Laime. Přestal jsi pracovat na hradě, nakonec ses stal naším komorníkem, a pak jsem šel a udělal tohle...“

„Nic si z toho nedělejte, pane. Mládež dnes rozhodně vypadá horkokrevněji. Jsem si jistý, že s přibývajícími dny to bude ještě víc vzrušující.“ Laim se při řeči lehce zasmál. No, kdyby mu nevadilo zase pracovat na hradě, tak by mi to taky nevadilo.

„Mistře, je tu zahrada s fontánou, ale ráda bych dostala povolení ji restrukturalizovat.“ Cesca mě podivně požádala, když mi nalévala čaj. Spravovala vzdušnou zahradu Babylonu, takže bylo samozřejmé, že zahradničení je její specialitou. Julio měl na starosti nádvoří, tak jsem se rozhodl nechat Cescu, ať si dělá, co chce, s celkovou zahradou.

„Mimochodem, kde najdu tu zlobivou školicí místnost?“

„Dost!“

Tahle holka opravdu neví, kdy přestat! Když jsem zvedal šálek čaje, Renne mi přinesla výběr koláčů.

Renne se pomalu stávala velmi zdatnou služkou. Pomáhala mnohem víc, než když začínala. Někdy to pokazila, ale o nic nešlo. Kromě toho se zdálo, že si Renne téměř každý den vesele vyměňuje dopisy s babičkou v říši. Dobře využívala zrcadlo brány.

„Hej, paneee. Není pro nás trochu nepohodlné žít zdeee? Bude pro nás těžké jít si něco koupit, víš?“ Cecile promluvila svým obvyklým měkkým, protáhlým tónem. Měla pravdu. V této zemi nebylo nic než tento hrad, takže se tu vůbec nedalo nakupovat.

„No, současný plán, alespoň prozatím, je spojit hrad s naším belfastským domovem [bránou]. Není to dokonalé, ale mělo by to pomoci.“ Měl jsem v úmyslu vytvořit zvláštní [bránu], kterou by mohli používat jen jistí lidé. Kombinací [Search] a [Gate] by mělo být dost jednoduché vytvořit portál, který se otvírá jen pro určité lidi. Koneckonců je lepší být v bezpečí než litovat.

„Požádám Toma a Hucka, aby pokračovali v práci strážců brány v sídle. Tak, pokud se tam něco stane, mohou nás o tom kontaktovat. A co se týče strážného tady... mám prostě zavolat Kerbera a nechat ho žít v zahradě?“

„Je to rozhodně ten nejsilnější hlídací pes, jakého si můžeme přát.“ Elze se uchechtla. Hádův pes byl teď mým hlídacím psem. Byl jsem si docela jistý, že s tím svým silným nosem dokáže vyčenichat každého vetřelce.

Mělo by být fajn povolat ještěří muže a vlkodlaky, aby hlídali hrad, že? Počkat, ne... když zajdu tak daleko, lidé by si mohli začít myslet, že je to nějaké monstrózní území nebo tak něco...

„Hm...? Co je to...? Je to štěně? Ne, počkat, to je... medvěd? To je vycpaný medvěd...?“ Lu, která byla venku na balkoně, náhle promluvila. Vycpaný medvěd? To není možné...

Vyběhl jsem na balkon a přenesl pohled na místo, kam se dívala Lu. Jistě, hradními branami se batolil malý vycpaný medvěd. Malý vycpaný medvěd doprovázený svým pánem, který se procházel s černým slunečníkem...

 

„Proboha, na chvíli odvrátím zrak a z tebe se stane velkovévoda nebo cokoli jiného ... To je docela o krok výš, že? Dost mě to překvapilo.“ Leen usrkávala čaj a komentovala mou situaci, když se uvelebila na pohovce. Paula stála opodál, prodírala se a třela si tlapy směrem ke mně. Naprogramování toho medvěda mě nikdy nepřestalo mást.

„Nemluvě o tom, že jste si nárokoval i princeznu říše Regulus.. Jak bezstarostný život teď žiješ.“ Jizlivá povaha její věty nezůstala bez povšimnutí. Nebylo to tak, že bych si někoho nárokoval, pokud vůbec něco, dostal jsem princeznu a zemi jako balík.

„No, nebudu tě nudit podrobnostmi, ale tady je to krátké a dlouhé. Počínaje dneškem, tu budu žít jako velvyslanec z Mismede. Jo, jo. Ráda vám posloužím, Vaše Vévodstvo.“

„Cože?! Moment, nesloužíš teď jako velvyslanec v Belfastu?“

„Tuto roli jsem už delegovala na jinou. Tohle místo je mnohem zajímavější.“

To myslíš vážně...? Není to tak, že by mi to vadilo, ale změnit své pracoviště z tak hloupého rozmaru není zrovna dobré... No, pokud to nebude vadit Bestii, myslím, že je to v pořádku.

„Je tu ještě poslední, osobní záležitost. Je tu pár mladých lidí, kteří se mě ptali, jestli by tu mohli pracovat... Mohl bys to dovolit?“

„Chtějí pracovat tady... v téhle zemi?“

„Správně, ano. Chtějí sloužit vévodství Brunhild.“

H-Hrmph... je pravda, že teď nemáme moc zaměstnanců, ale nechci zbytečně nikoho zaměstnávat. Nechci, aby se něco zkomplikovalo nebo aby špatní lidé skončili u mě. Oh, Yumina má alespoň své mystické oči. Myslím, že to můžu použít, abych zjistil, jestli má někdo špatné úmysly.

„No, Klidně se s nimi můžu setkat. Kde jsou?“

„Čekají na tebe před branami.“ Vzal jsem Yuminu a Leen s sebou na konec našeho padacího mostu. Byli tam tři mladí lidé. Dobře, řekl jsem mladí lidé, ale nebylo to tak, že bych byl starý nebo tak něco. Byli v mém věku, možná mladší. Když mě ti tři uviděli přicházet, sklonili se na kolena a s úctou sklonili hlavy.

Augh, vstaňte! To není pohodlné ani pro mě, ani pro vás!

Všichni tři jsou bestie... Je tam králík, lišák a vlčice... Myslím. Moment... ten králík, neznám ho odněkud...? Oh, vím!

„Promiň, ty jsi Lain, že?“

„Ahaha ... už je to docela nějaký čas, ale těší mě, že si mě pamatujete, sire Touyo.“ Malý, zrzavý chlapec se na mě zazubil.

Byl jedním z podřízených vlčí bestie Garma z výpravy do Mismede. Ale počkat, neměl by tedy sloužit Mismedskému království?

„Odešla jsem ze zaměstnání ve své zemi, a tak jsem se přišla zeptat, zda mohu místo toho sloužit vašemu národu.“

„Aha... Ale proč? Garm tě měl určitě rád, takže jsem si jistý, že jsi v té armádě byl na dobrém místě.“

„Sire Touyo, když jsem viděla, jak jste srazil černého draka, já, byla jsem dojata nade slova. Když jsem slyšela, že jste založil zemi, věděla jsem, že ti tu musím sloužit. Okamžitě jsem požádala lady Leen o vaše podrobnosti.“

Páni, mluv o obětavosti. Takovou oddanost si vůbec nezasloužím... Zatímco Lain mluvil, vlčice vedle něj se krátce zahihňala.

„Teď, Lain, uklidni se trochu. Vyděsíš sira Touyu!“

„A-Ah... Odpusťte mi můj přehnaně horlivý tón.“ Lain zrudl a zahanbeně sklonil hlavu. Stříbrovlasá vlčice se na mě úkosem podívala a sklonila hlavu.

„Jmenuji se Norn. Před časem jste pracoval s mým velkým bráchou.“

„Tvým bráchou?“

„Norn je Garmova mladší sestra, sire Touyo. Lain pípl s krátkým vysvětlením.

Ah, to dává smysl.

Liščí chlapec byl jediný, kdo zůstal. Rychle sklonil hlavu. Rozhodně vypadal jako přehnaně vážný typ. Už jen od pohledu vypadal o jeden nebo dva roky starší než já. Zblízka to bylo jasnější. Byl taky opravdu vysoký. Zlatoblonďaté liščí uši mu cukaly a ocas poslušně vrtěl.

„Nikola Strand. Potěšení je na mé straně, můj pane.“ Při řeči stál v pozoru, jeho postoj byl pevný a vzpřímený.

Prosím, neříkej „můj pane“... Vím, že jsem hlavou tohoto vévodství, ale termín „vévoda“ je v tomto světě zjevně o něco pružnější. Můj titul se také liší od „vévody“ z titulu vévody Ortlinda. Tady je to asi něco, co se podobá „králi národa“. No, nemá smysl potit se s malými věcmi. A co je důležitější...

„Říkal jsi Strand? Jsi příbuzný Olgy Strand?“

„Olga je moje sestřenice z otcovy strany. Její otec, slavný kupec Olba Strand, je můj strýc.“

Aha, přesně jak jsem si myslel. Počkej, neznamená to, že všichni tihle lidé mají ke mně nějaký osobní vztah? Dobře, myslím, že to není nerozumné. Právě jsem založil tuto zemi, takže jen lidé, kteří jsou se mnou spřízněni, jakkoli vzdáleně, by se obtěžovali pro mě pracovat.

„Tihle tři jsou dost zruční jedinci, takže jsou více než způsobilí chránit tvůj hrad.“ Po vyslechnutí Leenina doporučení, jsem se podíval na Yuminu. Ohlédla se na mě a jen nepatrně přikývla a tiše se usmála. Zdálo se, že její mystické oči intuice na nich nezachytily nic špatného.

„Hm ... no, nic ještě není definitivní. Nemám ani formální rytířský řád, ani stálou armádu, takže si myslím, že vaše povinnosti budou prozatím spočívat pouze v drobných pracích... Pokud je to pro vás stále v pořádku, budu rád, že vás tady mám.“

„„„Děkuji za přijmutí!“““ Všichni tři ta slova jednohlasně vykřikli. Jejich odpověď mě potěšila.

Teď, prozatím... kde by měli spát? Asi bych jim měl rozdělit pokoje podle pohlaví. Myslím, že teď můžou bydlet na hradě... Rozhodl jsem se, že o tom budu přemýšlet později.

Pokud by se nakonec stali základem formálního rytířského řádu, pak bych jim pravděpodobně dal samostatnou budovu.

„Tak dobře, dva muži a jedna žena. Ještě nestačí nazvat rytířský řád, ale jsem si docela jistý, že se tam dostaneme... Uhh...?“ Jak jsem mluvil, vzduch kolem Lain ztěžkl. Norn se poněkud rozpačitě usmála a odvrátila oči, zatímco Nikola se jen díval na zem, jako by právě zaslechl něco hrozného.

Co se děje? Řekl jsem něco hloupého?

„Ty absolutní blbče. Lain je dívka, víš.“

„...Cože?“ Leen najednou ta slova vypustila a já si všiml, že si Paula přitiskla tlapy k obličeji, jako by chtěla říct, „Člověče, co to děláš?“ Ze všech pórů se mi začal řinout pot, když jsem začal svou chybu zpracovávat.

Počkej, vážně? Pomalu jsem otočil hlavu k Lain, která teď vypadal poněkud sklíčeně, králičí uši rezignovaně visely.

Ale... ty krátké vlasy... ten hezký, bezpohlavní obličej... Myslím, že vypadá trochu žensky, když se podívám dost zblízka... Bože, ach ne.

„...Je to žena.“

„Ale ne, Je mi to tak líto! Opravdu!!!“ Náhle jsem omluvně padl na kolena. To bylo bezprecedentní, aby se panovník poklonil před svým podřízeným, ale takhle začala moje země.