IwS 5 - Kapitola II: Moře Stromů a zasněžené hory 5/7

Začala výstavba brunhildských poboček Zanacova obchodu s oděvy a hostince Stříbrného Měsíce, takže nákupní čtvrť začala vypadat čím dál víc jako nákupní čtvrť. Materiály se krátily, ale věděl jsem, že najdeme způsob, jak to pokrýt.  

Naštěstí nedostatek občanů znamenal, že se nebylo čeho obávat, pokud jde o zásobování potravinami. V lese se sbíraly jedlé rostliny jako bobule a horské yamy, ale i divoká zvířata jako kanci a králíci. V řece byla také spousta ryb. Přesně jak říkali králové Belfastu a Regulusu, tato země se zdála být poměrně úrodná. I když hádám, že to byl důvod, proč to místo mělo monstrózní problém.

Dá se říct, že to místo bylo z větší části vhodné pro založení nového národa. Tsubaki najednou přišla s nějakou novou informací.

„Můj pane, dostala jsem zprávu, že něco podobného těm transportérům, které jste zmínil, bylo nalezeno v království Elfrau, které leží severně od říše do mrazivé tundry na východě.“ To bylo zajímavé. Znělo to, jako by ta informace přišla od obchodníka z Elfrau. Zdálo se, že v jeskyni ukryté ledem je ukryt záhadný válcovitý objekt, stejně jako v troskách pouště. I když tvar byl tentokrát jiný.

Kdyby ten doktor byl důsledný, bylo by jednoduché hledat je pomocí pátrací magie. Chci říct, snažil jsem se použít vyhledávací klíčové slovo „transportér.” Vzhledem k tomu, že vnější vzhled se pokaždé měnil, tyto věci by byly vždy uznány pouze jako staré ruiny. Začínal jsem si myslet, že mě doktor prostě nenávidí.

No, nebylo to tak, že by ta věc v jeskyni byla zaručeně jedním z těch teleportérů.

Přesto muselo být těžké si toho všimnout. Ninjové jsou opravdu skvělí. Shromažďování informací bylo pravděpodobně jejich specialitou.

„Teď můžteš získat další panenku do své sbírky, pane.”

„...Je to depresivní pomyšlení, že bych mohl mít víc takových jako ty.“ Při Cescině výroku jsem ironicky odsekl.

Vždycky jsem si to myslel, ale měl jsem pocit, že její osobnost je kusem doktorovy osobnosti. Koneckonců, někteří z těch, jako je Rosetta, měli dost umělé postoje. Cesca naopak ráda dělala sprosté vtipy.

Prozatím mi Tsubaki ukázala polohu objektu na mapě… Bylo to dost daleko. Bylo to skoro až na severu. Tam nahoře byla asi zima.

„Rosetto, Cesco, jděte napřed s Babylonem. Když se ochladí, běžte do domu na zahradě, dobře?”

„Nemusíte se bát. Babylon nasazuje bariéru, která udržuje mírnou teplotu, takže teplo a zima nejsou problém.“ Přemýšlel jsem o tom, a když jsme byli v poušti, taky nebylo tak horko. Zdálo se, že Babylon má víceúčelovou klimatizaci. To se určitě hodilo.

Možná to byla životně důležitá funkce pro rostliny v zahradě. Mohla by tam být semena citlivá na teplo nebo chlad.

Poté, co jsem poslal Cescu a Rosettu, předal jsem zprávu o transportéru Leen, která skákala radostí. Nepotřeboval jsem jí to říkat přímo, ale kdybych to neudělal, později by se to určitě ukázalo jako děsivé.

Všichni se vrátili do svých pokojů, aby se připravili na výlet do extrémně studené oblasti. Byl jsem v pohodě, když jsem měl kabát. Koneckonců, můj kabát byl prodchnutý anti-chladnými, anti-tepelnými, anti-ostřími, anti-pěstmi a anti-kouzelnými vlastnostmi. Ani v poušti nebylo takové vedro, tak jsem si říkal, že budu asi v pořádku.

Tentokrát jsme s sebou vzali Kohaku, ale Kokuyou a Sango požádali o domácí službu.

„Jsme slabí na zimu. Ne že bychom úplně zmrzli, ale raději bychom nešli.”

Chápu. Je to pochopitelné, protože jsou had a želva. Chudáci. Ještě že lidé nejsou tak křehcí.

...Byl jsem příliš naivní. Podcenil jsem extrémní zimu. Jak to, že byla taková zima? Vyprchal snad protichladný atribut kabátu?! Jakmile jsem vkročil na zasněžené území Elfrau, začal jsem se třást. Kolik stupňů pod nulou to bylo? Všichni ostatní se mezitím klidně rozhlédli. Co to mělo znamenat?!

„J-Jak to, že jste všechny v pořádku? N-Není vám zima?”

„Používám magii tepla. Všichni kromě tebe máme pokojovou teplotu.“ Leen prozradila trik svého malého žertu. Bylo to tak nespravedlivé. Proč by mě vyčlenila?

„Neříkal jsi náhodou, že jsi dokonale chráněn před zimou?”

Já vím! Omlouvám se, že jsem se přecenil! Tak na mě taky vlož svou magii, prosím!

„Vystup, ohni! Útulný plášť rozptýlení: oteplení [Warming]!“ Leenino magické světlo obklopilo mé tělo. Chlad se okamžitě uklidnil.

Otestoval jsem magii, tím že jsem sebral sníh. Nebyla tam taková zima, ale ani rychle neroztál. Zdálo se, že magie nezvyšuje tělesnou teplotu, ale možná místo toho působí spíš jako obranná bariéra proti chladu.

Teď, když jsem už nebyl rozptylován zimou, začal jsem se rozhlížet. U borovic v úbočí hory byla ukryta velká ledová díra. Jeskyně pokrytá ledem pokračovala nekonečně hluboko pod zem. Starobylé ruiny, které jsme hledali, byly zřejmě tam vzadu.

Vstoupili jsme do jeskyně. Navzdory účinkům [oteplení], bych skoro přísahal, že mi přeběhl mráz po zádech. Osvětlili jsme jeskyni [světelnou koulí] a pomalu jsme se dostali hlouběji.

„Dávejte si pozor, kam šlapete...”

„Jen klid....” Ve chvíli, kdy jsem všem připomněl, aby byli opatrní, jsem uklouzl a spadl na led. Bolelo to jako čert. Myslím, že by se to dalo považovat za boží trest. Možná jsem svým nepřátelům dal uklouznout už mockrát.

„Co to děláš, Touyo?”

„Jsi v pořádku, Touya-dono?“ Elze a Yae natáhly ruce a pomohly mě vytáhnout. Kdybych tak měl boty, které by nikdy neklouzaly. Kdybych udělal opak magie uklouznutí, nechalo by mě to stát na ledu bez uklouznutí? Navzdory kluzké podložce, Paula spěšně sestoupila do ledové díry. Cestou zakopávala a skácela se, takže jsem se nemohl ubránit myšlence, o co se to vlastně pokouší.

Poté jsme jeskyni věnovali ještě větší pozornost. Málem jsme uklouzli znovu a znovu, ale nakonec jsme se dostali bezpečně na dno, aniž bychom se zřítili.

„...Jasně, že je hluboká.“ Linze zamumlala, když vzhlédla. Uvnitř ledové díry byla vysoká a široká jeskyně s ledovými stalagmity a stalaktity, které se lepily na podlahu a strop. Jeskyně byla tak temná, že jsme nemohli říct, kde co je. Kohaku šel v čele vedle světelné koule. Dal jsem tygra dopředu, aby před sebou zachytil nějaký pach nebo zvuk.

„Můj pane.... Něco je před námi. Věřím, že jsou to ruiny, ale vypadá to, že budou nějaké potíže...”

Huh? Už jsi ho našel? Kohaku byl ve tmě docela užitečný. Překvapilo mě, že velká kočka má tak ostré smysly ... Ale jaké potíže tím myslel? Po troše opatrné chůze, jsem přesně zjistil, o čem Kohaku mluvil. Černý válcovitý objekt byl pokryt obrovským množstvím ledu. Vypadalo to jako stěna z permafrostu. Ledová stěna uvnitř jeskyně a uvnitř ledu byl černý válcovitý artefakt.

„Je to zmrzlé na kost.... Můžeme do toho vůbec udělat díru...?“ Zkusil jsem vystřelit jednu z kulek Brunhildu do ledu, ale ta se prostě odrazila. Typický. Došlo mi, že bude těžké tenhle led s dívkami rozbít.

„Leen... Dokážeš to roztavit magií?”

„Hmm... Pokusím se, ale...“ Z Leenina prstu vychrlil plamen jako plamenomet, ale nestačil aby rozpustit led. Proč?

„Asi to nebude fungovat. Tohle není obyčejný led. Je magický.”

„Magický?”

„Led, který přirozeně akumuluje magii. Nedá se zlomit bez nesmírné síly a ani magie ho nedokáže snadno roztavit.“ No, to byla otrava. Přemýšlel jsem, že bych použil [gravitaci], abych to rozbil, ale mohlo to rozbít i ten artefakt uvnitř. Nemohl jsem použít [bránu] abych přesunout jen led, protože byl přilepený i na jiných místech.

Takže možná by jeho roztavení bylo opravdu tou nejlepší možností? Ne, ale jeho roztavení žárem by mohlo způsobit zhroucení samotné jeskyně. Hlavní otázkou mezi námi bylo, co dál.

„Hmm, to neexistuje žádný dobrý způsob?“ Snažil jsem se položit ruku na ledovou stěnu. Byla ledová. A to i se zmírňujícími účinky [oteplení]. Normálně by to asi stačilo, aby mi zmrzla kůže.

„Člověče, a je to přímo tady.”

„Mohli bychom se k němu snadno dostat, kdybychom dokázali vykopat tunel...”

„Tunel...? Ah!“ Slovo, které zamumlala Yumina, vyvolalo záblesk inspirace. Zaostřil jsem magickou sílu do dlaně. To byla koneckonců vždycky možnost.

„[Modeling]!“ Led se přede mnou zkroutil a propadl. Rozprostřel se kolem boků a vytvořil tunel.

Když jsme ho nedokázali roztavit nebo rozbít, stačilo ho jen přetvořit. Koneckonců, naším cílem nebylo odstranit led. Byl to ten samý trik, kterým jsem osvobodil starý chlapy v Eashenu.

Přetvářel jsem stále víc a víc magie. Nakonec se z ledu objevil válcovitý objekt.

„Tak a teď to vezmeme zpátky do Babylonu a zjistíme, jestli se to může teleportovat...”

„Určitě je velký.“ Lu měla pravdu. Válcový artefakt měl asi šest nebo sedm metrů v průměru a měřil tři metry. Bylo to skoro jako obrovská plechovka od tuňáka.

Pokusil jsem se objekt obkroužit přetvořením ledu pomocí [modelování], ale nenašel jsem vchod nebo tak něco. Nebylo tam nic, co by vypadalo jako dveře, a na rozdíl od pouštního artefaktu to nevypadalo, že by existoval způsob, jak do něj vklouznout, když se ho dotknu.

Říkal jsem si, co by to mohlo být.... Vzhledem k tomu, že mi ten tvar připomínal plechovku od tuňáka, a vzpomněl jsem si, jak se otevíraly konzervy s tuňákem. Je to nahoře, že? Přeměnil jsem led do tvaru schodů a opatrně se vydal na vrchol, aby všichni počkali dole.

Na vrcholku artefaktu nebylo nic kromě jediné dutiny uprostřed, která měla průměr asi jeden metr. To je všechno? Opatrně jsem natáhl nohu, abych to zkontroloval, a opravdu mi proklouzla. Takže to byl opravdu vchod. Ta tajemná zeď, kterou jsem mohl projít jen já, uživatel všech šesti živlů.

„Našel jsem vchod. Jdu na to. Všichni buďte v pohotovosti. Pokud se něco stane, kontaktujte mě přes Kohaku.“ Poučil jsem všechny dole, než jsem opatrně skočil vrškem dovnitř. Prorazil jsem strop a přistál uvnitř. Tam jsem našel slabé, bledé světlo a kouzelný kruh se šesti kamennými pilíři. Zdálo se, že je to skutečně pozůstatek Babylonu.

Nalil jsem magii každého ze šesti prvků do každého ze šesti kamenných pilířů. Po nalití všech šesti prvků začal kruh vyzařovat slabé světlo. Nakonec jsem vstoupil do středu a vylil trochu nulové magie. Pohltilo mě oslnivé světlo a já v mžiku zmizel.

◇ ◇ ◇

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak další barvitý charakter je na cestě😆