HRH 6 - Kapitola 4: Naden, která Naden nikdy neznala 2/4

 Lesy plné čerstvého porostu pokrývaly více než polovinu území Draculu. Za normálních okolností nebyly tyto lesy ani příliš tmavé, ani příliš jasné a vzhledem k nedostatku větru nedocházelo k šustění větví. Byly to tiché lesy, které nebyly příliš vlhké ani suché.

Teď se mezi mezerami v lesích rychle proplétal černý ryuu. Byla to samozřejmě Naden v její ryuu formě. Právě jsem jí jel na hlavě.

Částečně kvůli tomu, kde jsem seděl jsem si připadal jako protagonista toho anime, které jsem kdysi dávno sledoval. Zatímco měla své dva jelení parohy, jako by to byly rukojeti motocyklu, držel jsem se jako o život a snažil se nespadnout.

V tichém lese jsme očividně nebyli na svém místě.

„Naden.... Počkej, nejdeš trochu rychle...?“ zeptal jsem se nervózně.

„Dostáváš volnou jízdu, takže si nestěžuj.”

Ozval jsem se, protože jsem byl vyděšen větvemi, které mi šlehaly přes hlavu, ale nezdálo se, že by Naden chtěla zpomalit. S tvarem Nadenina těla to bylo jako na horské dráze, ale ty jste si mohli užít jen proto, že jste měli bezpečnostní pás. No, ne že bych byl pro jízdu na ječících strojích…

„Když o tom tak přemýšlím, Naden, co ti říkala Pai, než jsme šli ven?“ zeptal jsem se.

Než jsme opustili jeskyni, mluvily o něčem tlumeným hlasem. Kradmo se podívaly mým směrem, tak jsem přemýšlel, co se děje, ale ona otočila hlavu, aby se podívala jinam.

„N-nic!” Pak, s hlavou stále odvrácenou ode mě se zdálo, že Naden něco mumlá.  „Do háje, Pai... Kdo potřebuje tvoje, „Když se teď budeš hodně snažit, aby ses prodala, možná si tě Kazuma vybere na obřadu smlouvy?“ Nebuď takový šťoural.”

„Cože? Promiň?“ řekl jsem. „Tvůj hlas byl tak tichý, nerozuměl jsem tomu, co jsi říkala.”

„Říkala jsem ti, že to nic není!”

Takhle jsme chodili sem a tam, zatímco jsme se pohybovali lesem. Pak... o pár minut později...

Když jsme se dostali z lesa, seskočil jsem z hlavy Naden na travnatou louku.

Za normálních okolností by byla tak obrovská, že by se dala nazvat velkou planinou, ale když jsem se na ni díval, tak mi to tak nepřipadalo. To proto, že uprostřed té velké pláně rostl jediný mohutný strom, jehož kořeny křižovaly travnaté pole a jehož větve byly rozprostřeny, jako by chtěly pokrýt celou louku. Díky tomuto mohutnému stromu jsem neměl pocit, že stojím na velké planině.

Když jsem na strom vzhlédl zespodu, zvedal se k obloze jako vysoký hrad. Jeho listy však byly zlaté a zdály se být téměř oslepující v tom, jak zářily ve slunečním světle.

Obdivně jsem si proti své vůli povzdechl. „Je to... docela úžasné, co?”

„Jasně,“ hrdě vydechla Naden, která se v jistém okamžiku vrátila do lidské podoby. „Tohle je jedno z proslulých míst pohoří Hvězdná Dračí Hora, Velký Strom Ladon.”

„Radon? Atom? Nebo Obří monstrum z nebe?“ zeptal jsem se.

„O čem to mluvíš? Je to Ladon, jméno draka, o kterém se říká, že kdysi dávno chránil tento strom.”

„Hm ...”

Existoval drak jménem Ladon, co? Podle Naden existovala legenda, která říkala, že ve větvích tohoto stromu kdysi dávno žil zlatý drak jménem Ladon, a právě jeho vliv způsobil, že listy získaly svůj zlatý odstín.

Když o tom tak přemýšlím, v řecké mytologii střežil zlato také drak ...

Bylo to zlaté rouno a zlatá jablka, které chránil? Podle toho, jak se listy shlukovaly, to nevypadalo úplně jako zlaté rouno. Když byl tak mohutný, připomínal spíše zlatý mrak.

„Je to jako něco ze světa legend,“ zamumlal jsem.

„Heh heh! Je to úžasné, co?“ Naden se zdánlivým uspokojením přikývla a pak vzhlédla ke stromu. „Tento velký strom nikdy nezemřel, nikdy nespustil listí a stál tu od nepaměti. Je to jako symbol toho, jak je pohoří Hvězdná Dračí Hora věčné a nezničitelné.”

„Věčný a nezničitelný...”

„Je to ztělesnění dračí pýchy. Tak krásný strom nenajdeš na celém světě.” řekla Naden s důvěrou.

Pravděpodobně neexistoval žádný člověk, který by nedokázal nepoznat krásu tohoto stromu. Tak krásný, elegantní a působivý ten strom byl. Kdyby tu stál celou věčnost, pochopil jsem, proč by na to draci byli hrdí. Ale...

„Říkat tomu číslo jedna by mohlo být trochu moc,“ řekl jsem.

„Co?“ Z mé reakce se Naden rozšířily oči.

„Uznávám, že je to neuvěřitelný pohled, ale mám rád i švestkové a třešňové květy.”

„Švestkové? Třešňové?”

„V mé zemi to byly stromy s krásnými květy. Švestky rozkvétaly, když nesly tíhu sněhu, a třešně kvetly naplno a pak padaly. Každý měl svůj půvab a byly docela krásné.”

„Ale květy padají, ne? Rozkvétají jen krátce. Velký Strom Ladon nikdy nevyschne,“ trvala na tom Naden.

Rozpačitě jsem se usmál a rozpřáhl ruce. „Mít věci, které se dlouho drží, je samozřejmě důležité. Jako přírodní scenérie, tradice, kulturní dědictví a tak dále. Ale v mé zemi existovalo stejné, nebo možná ještě větší uznání pro věci, které jdou dál.”

Přikrčil jsem se a utrhl jeden z bavlněných květů podobných pampeliškám, které rostly všude kolem. Když jsem s ním zatřásl, semena odnesl vítr. Věčné jaro Draculu pomohlo propůjčit scéně klidnou, vzdušnou atmosféru. Usmál jsem se na Naden.

„Nemyslíš, že je to svým způsobem hezké?”

„Ale ať je to sebehezčí, v mžiku je po všem, ne?“ protestovala Naden.

„Právě proto se můžeme těšit na další, nemyslíš?“ Posadil jsem se do trávy a pak si lehl na záda. „Není to o to cennější, že to člověk nemůže vidět, kdykoliv se mu zachce? I kdyby to skončilo, můžeš dychtivě čekat na den, kdy se to zase vrátí.”

„...Já to opravdu nechápu.”

Hm... Draci byli dlouho živoucí rasa, takže možná mono no aware, japonské ocenění nestálosti věcí, bylo pro ně trochu těžké pochopit.

„Je to rozdíl hodnot, víš,“ řekl jsem. „Existuje víc způsobů, jak se na věci dívat. S draky je to stejné, že? Pro uctívače Matky Drak jsou draci posvátná stvoření. Pro rytíře Nothungu jste jejich partneři a druhové ve zbrani. Pro pravoslavný papežský stát Lunaria se příliš nelišíte od monster. V mé bývalé zemi by ryuu jako ty byl uctíván jako bůh, který ovládá počasí.”

„Já... bůh?“ Naden to na okamžik zarazilo, ale pak se rozesmála. „Pft... Ahahahahaha!”

Naden se chytila za boky a uchechtla se. Zatímco jsem se na ni díval a přemýšlel, co jsem řekl tak vtipného, Naden se na mě vesele usmála, zatímco si otírala koutky očí.

„Ahaha... Je to všechno tak hloupé. Když si pomyslím, že se mi tady vysmívají tím, že mě nazývají červem, ale ve tvé zemi bych se stala bohem. Takže tohle jsi myslel tím rozdílem v hodnotách, co?”

Jakmile se dobře a srdečně zasmála, Naden nasadila prázdný výraz a zamumlala, „Byli by v pořádku... s drakem, který neumí létat?”

...Co? Neuměla létat?

„Huh? Ty neumíš létat, Naden?“ zeptal jsem se.

„Jak bych mohla? Nemám žádná křídla.”

„Ne, ne, je naprosto přirozené, že ryuu nemá křídla.”

„Huh?”

„Huh?”

Podívali jsme se jeden na druhého. Cože? V našem rozhovoru bylo něco, co nebylo v pořádku...

„Ne, ne, nemám křídla, takže je jasné, že neumím létat.”

„Existuje nějaká spojitost mezi tím, že ryuu nemá křídla, a tím, že neumí létat?“ zeptal jsem se.

„Huh?”

„Huh?”

Bylo tam něco divného. Jako by v našem chápání byla nějaká nesrovnalost.

„Kazumo, co jsi –“

Naden zrovna něco říkala, když se to stalo. S velkým poryvem větru sestoupili z oblohy tři draci, červený, modrý a zelený, a přistáli před námi.

◇ ◇ ◇

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Ladon…....... zlaté rouno…. pecké pověsti …..