IwS 5 - Mezipříběh I: Přerušené rande 1/4

Mezipříběh I: Přerušené rande

„Gratuluju!“

„Gratuluju, vy dva! Přeji vám všechno nejlepší!”

„Radši bys neměl svou novou ženu rozplakat, Lyone!”

„Kéž jste vy dva požehnáni štěstím!“ Vzduchem se neslo oslavné tleskání. Uprostřed všeho hluku stál Lyon, belfastský rytíř. Trochu v rozpacích se šťastně rozzářil, když stál vedle své bývalé snoubenky. Vskutku, nyní byla jeho ženou. Jeho žena byla Olga, liščí dívka.

Lyon měl na sobě nádherný sněhobílý smoking, zatímco Olga měla čistě bílé svatební šaty.

Obě jejich výbavy jsem navrhl s pomocí odkazů, které jsem našel na internetu. Pak jsem požádal Zanaca, obchodníka s oděvy, aby je ušil. Oba měli skvělé postavy, takže šaty pěkně vyplnili. Upřímně jsem trochu žárlil.

Svatba se konala v domě Lyonových rodičů... jinými slovy, vila generála Leona. Přesněji řečeno na nádvoří panství Blitzových.

Rodiny nevěsty a ženicha, všichni Lyonovi rytířští kolegové a jejich přátelé z Mismede se shromáždili, aby je viděli oddávat.

Otevřel jsem portál, aby pozval hosty z Mismede. No, myslím, že by se to dalo nazvat úspěchem.

Nový domov novomanželů byl v docházkové vzdálenosti od místa svatby. Byl to pěkný dům, ale trochu malý na takovouhle velkolepou oslavu. Proto se svatba konala ve vile ženichových rodičů.

Večírek se konal formou bufetu na nádvoří. Na jejich svatbu jsem nepřišel jako vévoda z Brunhildu, ale jako přítel páru.

Se mnou byla Yumina, Elze, Linze, Yae a Lu. Lu vlastně neznala ani nevěstu, ani ženicha, ale nechtěl jsem, aby se cítila odstrčená, a tak jsem ji vzal s sebou.

Všichni hosté si přátelsky povídali. Jeden z nich se odtrhl od davu a zamířil ke mně.

„Vaše Výsosti, pokorně vám děkuji za všechno, co jste udělal pro nevěstu a ženicha.”

„To nestojí za řeč. Kromě toho, dnes tu nejsem jako vévoda, ale jako jejich přítel.”

Ten muž v šedém obleku, který se mi klaněl, byl kupec Olba. Byl to otec Olgy. Jeho postava byla statná jako vždy a liščí uši a ocas sebou lehce škubaly.

Moji pozornost však upoutaly dvě ženy stojící za Olbou. Obě to byly lišky a vypadaly na něco přes třicet. I když měla zlaté vlasy místo stříbrných, jedna z dam se Olze podobala. Možná byla...?

Když jsem na ně přesunul svůj pohled, Olba jim pokynul, aby šly blíž.

„Ah, dovolte, abych vám představil svou rodinu. Ariso, Irmo, tohle je velkovévoda z Brunhildu.”

„Jsem manželka Olby Strand, Arisa Strand. Je mi potěšením se s vámi seznámit, Vaše Výsosti.”

„Podobně, jsem jeho žena, Irma Strand. Moc vám děkuji za všechno, co jste pro naši dceru udělal.”

Takže to byly Olbovy manželky. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že má dvě!

„Irma je matkou Olgy a Army. Arisa je matkou mého nejstaršího syna, Ikuso.“ Takže zlatovlasá Irma byla matkou Olgy a Army. Není divu, že vypadají tak podobně.

 

Zatímco Arisa byla matkou staršího bratra Olgy. Říkal, že starší bratr zřejmě studoval obchod v Roadmare a na svatbu to nestihl.

„Takže jste měl dvě manželky, co?”

„Hahaha. Řekl bych, že to není moc, opravdu. Mnoho mých obchodních známých má až pět žen a osm milenek, víte.“ Polygamie se zdála být v Mismede naprosto v pořádku. I když se zdálo, že manželky jsou řazeny v hierarchii.

Zdálo se, že mnohoženství je přijatelné i v Belfastu, pokud máte hodnost barona nebo vyšší. Milenky se samozřejmě nepočítaly, takže i když jste byli obyčejní lidé, mohli jste si jich nechat spoustu, dokud jste měli prostředky na jejich podporu. Což znamenalo, že jste museli být v podstatě bohatý obchodník.

Mimochodem, i když Lyonův otec byl baron, protože byl druhým synem, titul zdědit nemohl. Takže Olga bude jeho jediná žena.

Stále si mohl udržet milenky, ale jak ho znám, pochybuji, že by to udělal. Do Olgu byl až po uši.

„Když o tom teď přemýšlím, kdybyste jim oběma nepomohl, nemuselo se to nikdy stát. Máte mé díky, že jste nám dal vazby i na tak vlivnou rodinu.“ Olba mluvil vážně a díval se, jak jeho dcera a zeť vesele baví dav přátel. Za Olgou stála její mladší sestra, Arma nesoucí košík s květinami. Arma vypadala také šťastně.

„Oh ano, málem bych zapomněl. Pro jejich svatební dar jsem postavil v jejich domě horký pramen. Až obřad skončí, měl bys to zkusit. Čerpá vodu ze zdroje v Belfastu a dělá zázraky s vyčerpáním.”

„Hoho... říkáte horký pramen?“

„No tohle, to je úžasné!”

„Pojďme se cestou zpátky trochu namočit, drahé!”

Olbovy manželky vypadaly, že se na pramen těší víc než on. Ani bohatá rodina neměla mnoho příležitostí vychutnat si horké prameny. Pro někoho z Mismede to platilo dvojnásob.

Protože byl Olba otec nevěsty, musel ještě obejít okolí a formálně pozdravit všechny ostatní hosty. Po několika minutách hovoru se rozloučil a začal obcházet nádvoří.

„Vypadal opravdu šťastně.”

„Je to svatba jeho dcery, proč by neměl být šťastný?”

Když jsem odpovídal Yumině, přemýšlel jsem, jak by to mohlo být jinak, kdyby rodiče Olgy byli méně ochotní ji nechat jít.

Rád bych si myslel, že bych se nestal otcem, který mluví o tom, že by nikdy nikomu nedovolili mít jeho dceru, ale kdo ví. Nebyl jsem si jistý, že bych nebyl příliš dotěrný.

Vypadá to, že tentokrát přijdou rodiče ženicha.

„Hej, sire Tou... omlouvám se, teď je to Vaše Výsosti, že? Každopádně vám děkuji za všechno, co jste udělal pro našeho hloupého syna.” Lyonův otec, generál Leon přede mnou pokorně sklonil hlavu.

„Oh prosím, nedělejte to. Jsem tu jako přítel, můžete se mnou mluvit jako vždycky.”

„Je to tak? Tak tu nabídku přijmu, ale jen pro dnešek. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostaneš do královského postavení. Ale kdyby sis vzal princeznu, mohl ses stát i králem Belfastu. Předpokládám, že bez ohledu na tvé rozhodnutí bylo vždy možné, že budeš vůdce.”

Je pravda, že to byla vždycky možnost, ale situace se teď hodně změnila.

Musel jsem řídit svou vlastní zemi, a i když se to ještě nezveřejnilo, byl jsem zasnoubený s Yuminou.

A protože se zdálo, že se Belfastská královna nějakou dobu skrývala před zraky veřejnosti, bylo dost možné, že se brzy narodí řádný nástupce.

Kdyby se narodil syn, nepotřebovali by mě. Ale kdyby to nové dítě byla holčička, každý kluk, kterého Yumina porodí, by se stal dědicem Belfastu. Což by z každého syna narozeného z ostatních čtyř dívek udělalo dědice Brunhildu.

Byla tam hora problémů, na které jsem stále potřeboval myslet. Ještě jsem se ani neoženil. Opravdu bych se neměl bát o děti.

„Otče! Nemůžeš mluvit tak ledabyle s vládcem země...“ Zaslechl jsem za generálem vyčítavý hlas. Otočil jsem se a uviděl vysokého muže, kterému bylo přes dvacet a měl stejný knír jako Leon. Cítil jsem se jako jediný bez doteku na světě. Ale pokud nazval Leona svým otcem, pak musel být....

„Oh ano, setkáváte se s ním poprvé, sire Touyo. Tady Shyon, Lyonův starší bratr. Je členem první divize armády. I když je s mečem zručnější, je to ubohý chlapík, který nechal mladšího bratra, aby se oženil před ním.”

„Dáš už s tím pokoj?! ...Je mi potěšením se s vámi seznámit, Vaše Výsosti, velkovévodo z Brunhildu. Jmenuji se Shyon Blitz, voják první armádní divize. Moc vám děkuji, že jste přišli na svatební obřad mého malého bratra.”

Shyon se pak uklonil Yumině, která byla technicky vzato jeho šéfkou, Lu, princezně z Regulusu, a dokonce i Elze a ostatním. Bylo zřejmé, že sdílí bratrův přímočarý postoj. Nebo spíš to oba zdědili po svém otci.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak budou vypadat moje vnoučata. Když budu mít vnuka, budu ho sám trénovat. Představte si, co by někdo s krví šelem dokázal s mojí technikou ohnivé pěsti. Stal by se určitě nejlepším bojovým umělcem v Belfastu!“ Hej starče, zkroť to, než se změníš z dotírajícího rodiče na dotírajícího prarodiče. Zajímalo mě, jestli bude rodina nakonec v pořádku.

I když byla pravda, že jejich děti budou mít v sobě šelmí krev, a proto budou silnější než normální lidé… Měl jsem pocit, že i kdyby jejich první dítě byla holka, generál Leon se stále bude snažit učit jí jeho bojová umění.

„Ach ano, nezaložil jste rytířský řád i v Brunhildu? Až budete mít příště příležitost, proč neuděláme společný trénink s našimi a vašimi rytíři? Jsem si jistý, že to bude dobrá praxe pro obě strany.”

„Jo, to zní jako dobrý nápad. Moje jednotky jsou stále nové v tom, že jsou rytíři, takže zatím nejsou moc dobré v koordinaci svých pohybů. I když bych řekl, že jejich individuální přednosti jsou dost vysoké.”

„Hmm, je pravda, že jen síla nestačí. Koordinace mezi jednotkami však není něco, co by se dalo zfalšovat za den. Budete potřebovat hodně tréninku na to ... Zkoušeli jste skupinové cvičení?”

„Na tom něco je... Možná bych měl pořádat větší předstírané bitvy. Možná budou muset bojovat s velkými skupinami banditů nebo podobně, takže...”

„Hej, vy dva. Myslíte, že byste mohli mluvit o politice někdy jindy? Uvědomujete si, že je to svatba, že?”

Yumina přerušila náš rozhovor. Vypadala, že nás má dost. I když její rozmrzelost byla rozhodně oprávněná. Asi jsme neměli mluvit o boji a smrti během svatby. Zkazilo to náladu ...

„T-tak jako tak, o podrobnostech se s vámi spojím později.”

„V-Výborně. To se zdá moudré. Tak tedy, Vaše Výsosti. Dovolíme si odejít.”

Generál Leon a Shyon od nás neohrabaně pospíchali a přešli k rytířskému stolu.

„Být nadšený ze své práce je dobrá věc, ale mohl bys na ni zapomenout, dokud jsme tady?”

„Promiňte, konverzace se tak nějak ubírala tímto směrem. Navíc jeho nápad byl zajímavý, takže...” Být plísněn Lu, ze všech lidí, nemohl jsem si pomoci, ale nechal jsem si neochotným úsměvem zakrýt tvář.

„Abych byla upřímná, myslela jsem, že je to docela dobrý návrh. Společný trénink zní, jako by to byla bomba.”

„Abych řekla pravdu, taky jsem si myslela to samé, i já.“ Elze a Yae vyslovovaly své názory neomaleně s neochotnými úsměvy, zatímco si vyměňovaly pohledy. No, tyhle dvě byly přesně ten typ lidí, opravdu.

„Touyo, neměl by ses připravovat na svůj projev? Je to naplánované na hodně brzy, že?“ Linze mi připomněla mou další roli. Skoro jsem na to úplně zapomněl. Vzhledem k tomu, že jsem byl velkovévodou celé země, i když byla malá, udělalo to ze mě technicky nejdůležitější přítomnou osobu. Kvůli tomu jsem byl požádán, abych pronesl projev pro čerstvě sezdaný pár.

Vzhledem k tomu, že jsem dosud poněkud neznal zvyky tohoto světa, požádal jsem Kousaku, aby připravil standardní slavnostní řeč na svatbu na papír, ale...

Když jsem zkontroloval vnitřní kapsu kabátu, jediné, co tam bylo, byl můj starý dobrý spolehlivý smartphone.

Hledal jsem v ostatních kapsách papír obsahující řeč, ale bohužel... Dokonce i po kontrole vnější kapsy mého kabátu, kapsy v mých kalhotách a vnitřku mého kouzla [skladu], papír obsahující řeč nebyl nikde k nalezení...

Eh? Huh? Co to...?

„...Co se děje?”

„...Myslím, že jsem ztratil papír se svým projevem...”

„Cože?!“ Všechny dívky jednohlasně zaječely.

Eh? Huh? Neupustil jsem ho náhodou někde?! Vydrž, moment! Bez toho scénáře jsem v pěkným průseru! Pamatuju si z něj jen kousky a to mi tady sotva pomůže!

„Touyo, ségra říká, že jsou všichni na místě, a všichni čekají, až se postavíš na pódium a proneseš řeč!“ Arma ke mně přistoupila a přivítala mě úsměvem jasným jako slunce. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo odpovědět strnulým, nuceným úsměvem a odpovědět „Já, budu, tam, správně. ”

„Touyo, nezapomeň! Jediné, co musíš udělat, je pogratulovat jim! Dej jim slova, která oslavují tuto příležitost! To je vše, co od tebe chtějí!”

„J-Jo, máš pravdu.“

„Absolutně nemůžeš říct nic o tom, že se od sebe oddělí, strž rostoucí mezi lidmi, nebo jak všechny věci nakonec skončí. Nezmiňuj se o ničem takovém, co by mohlo přivolat neštěstí! Rozumíš tomu, co říkám, že?!”

„Huh? Ah, Chápu to. Jo, máš pravdu. Tuto radu si budu pamatovat.”

To je špatné. Velmi špatné. Tímto tempem budu pravděpodobně tápat ve svých slovech a říkat věci, které bych asi opravdu neměl... I když zároveň, nemůžu se prostě postavit a říct: „Gratuluji nevěstě a ženichovi! Lyone, Olgo, přeji vám štěstí v novém manželském životě!” protože to mi připadá příliš neosobní ...

Není to tak, že bych mohl jen tak mlčet. To by bylo příliš neslušné! Jaká byla běžná praxe pro svatební oslavu? Mám začít zpívat jako něčí strejda, který se objevil odnikud, ale všichni ho stejně milují? Ne, ne, ne. Odmítnuto. Styděl bych se něco takového udělat. Co ještě...?

„No jo.” V tu chvíli jsem měl záblesk geniality. V mém starém světě existovalo něco zvláštního jako standardní tradice pro svatby. Normálně bych takové věci sám nedokázal, ale naštěstí pro mě mi tady pomáhala magie.

„Promiň, Armo. Můžeš je požádat, aby počkali ještě deset minut? Potřebuji čas na určité přípravy, víš.”

„Eh? Umm, no, dobře. Požádám je, aby ještě chvíli počkali.“ Arma v mžiku odešla a zamířila zpátky k ostatním.

Dobře, je čas vypravit tuhle show na cestu.

Začal jsem pátrat po jistých lidech, o kterých jsem si byl jistý, že budou při této příležitosti v davu.