HRH 6 - Kapitola 7: Bouře 5/8

„Tak proč přesně tu věc nosíš, Soumo?“ zeptala se Liscia a znechuceně na mě zírala, zatímco jsme se připravovali na cestu do mraku. 

Byl jsem oblečený do roly-poly kigurumi kostýmu. V rukou držel naginatu, přes rameno šňůru modlitebních korálků, přes tvář hedvábnou pokrývku, z níž vykukovaly dvě rozkošné žaludovité oči. Byla to jedna z panenek Malého Musashiba (Velkého), kterou jsem nenosil od té doby, co jsem pil s Juno a její družinou. Tenhle malý Musashibo byl pro všechny případy jedním z vybavení, které jsem si s sebou přivezl z království.

„Říkal jsem ti, že se hodlám udržet v bezpečí, jak jen to bude možné, ne?“ Otevřel jsem doširoka hlavu a otočil se k Liscii.

Ten, co jsem nosil předtím, byl typ, do kterého se vstupuje z díry vzadu, ale na tomhle se hlava otevřela nahoru jako víko vařiče na rýži. Nasadit a odstartovat bylo výrazně snazší než ty předchozí. Ještě teď jsem pracoval na ještě jednodušších vylepšeních.

„I když to vypadá takhle, utratil jsem víc peněz, než bych měl, abych ho udělal z dobrých materiálů, takže je pevnější než průměrné brnění, víš? Je vysoce odolný proti ostří, neprůstřelný, odolný proti chladu, žáru a kyselinám. V tomhle se dá bojovat s příšerami z kobky. Moji živí poltrgeisti také pracují, takže je snadné se v tom pohybovat.”

„Přesto... Sigh. Cítím se hloupě, že si dělám starosti.“ Liscia se držela za hlavu.

Páni, tohle jsme už nějakou dobu nedělali. Když jsme se poprvé potkali, měl jsem pocit, že Liscia byla pořád vláčena vším, co jsem dělal, a neustále se držela za hlavu.

No... teď měla společnost...

„Něco je špatně,“ zamumlala Naden, když mě uviděla v mém kigurumi vybavení. „Snila jsem o tom, že budu mít rytířskou jízdu na zádech, tak proč musím nechat toho tajemného tvora (?) letět se mnou...?“ Držela se za hlavu.

„Ne, ne, nechci to slyšet od skutečného tajemného tvora, jako je ryuu.”

„Já poletím s tebou, když máš na sobě tu věc?! Není to trochu moc hloupé?!”

„…“

Dendera, dendera, ryuu letí mořem mraků. Na zádech má hluboce spokojený malý Musashibo.

...Jo. Jen si to představuju, cítil jsem, jak tajemná fantazie šílí.

„No, tohle je stav nouze,“ řekl jsem. „Jen měj strpení, prosím.”

„Urgh... dobře, chápu to.”

„Aisho, ty jsi taky připravená?“ volal jsem.

„Kdykoliv můžeme!” Se svým obvyklým velkým mečem přes rameno, na mě Aisha rázně kývla.

Protože bychom procházeli větrem a deštěm, Aisha měla na sobě pláštěnku odpuzující déšť, která zakrývala celé její tělo přes okraj jejího obvyklého lehkého vybavení.

Teď, když jsme měli připravené přípravy, byl čas jít. Setkat se s tím, kdo byl v těch hustých mracích.

 

A tak ryuu vletěl do bouře. Na zádech jel temný elf v pláštěnce a roly-poly záhadné stvoření (?).

Vítr nám hučel kolem uší.

Naden se tlačila kupředu, jako by o nic nešlo, ale vítr a tlukot do našich těl byl silný jako vždy.

„Aisho, jsi v pořádku?!“ volal jsem.

„Docela dobře! Třes tady nahoře není tak hrozný jako v gondole!”

Na rozdíl ode mě, Nadenina ochrana Aishu nepokrývala, takže prožívala plné následky větru, deště a gravitace. Proto Aisha seděla přede mnou, přivázaná provazem, přesně jako malý Musashibo. I když s tím, jak byl malý Musashibo stavěny, to vypadalo, jako by byla připoutaná k sedadlu první třídy.

„Přesto myslíte, že v té bouři najdeme toho, kdo tam je?“ zeptala se Aisha a chránila si rukama obličej před deštěm. „Déšť dělá viditelnost strašnou.”

Pravda, hledat něco v tomhle dešti bude těžké.

...Vlastně, když už jsem ho měl na sobě, uvědomil jsem si, že tento kigurumi oblek mi zanechal opravdu úzké zorné pole. Možná si myslíte, že to mělo být zřejmé, ale protože moje schopnost, žijící poltergeisti, mě nechala dívat se na věci shora, nikdy předtím mi to nevadilo. Nicméně, v této bouři, jsem nemohl pořádně zprovoznit výhled nad hlavou.

Chci říct, ano, viděl jsem, ale bylo to jako dívat se na statiku ve staré televizi se špatným příjmem. Předtím jsem si toho nevšiml, protože jsem se nikdy nepokoušel pohybovat věcmi uvnitř bouře, ale měla moje schopnost i jiné slabiny, jako je tato?

Bez jiné možnosti jsem prudce otevřel hlavu malého Musashiba. Náhle mi do obličeje vrazil silný poryv větru, ale když nemohu využít své schopnosti, budu se muset spolehnout na vlastní oči. Jak Aisha řekla, viditelnost byla stále špatná, ale pro začátek možná nebylo třeba pátrat.

„Jestli jsou to oni, kdo způsobuje tu bouři, tak jsou určitě v jejím středu, Naden,“ řekl jsem.

„Já vím. Brzy budeme v centru bouře.”

 

 

Pak najednou zvuk větru a deště zeslábl. Že by bouře zeslábla?

Pocit kapek deště, které mi dopadaly do obličeje, byl pryč. Vítr byl stále silný, ale nedostatek deště mi to značně usnadnil. Přesto jsme tu byli obklopeni mraky.

Ne, kdybychom byli uvnitř mraku, připadali bychom si, jako bychom byli zahaleni mlhou. Kdybych jsem poznal, že nás obklopují mraky, znamenalo by to, že tohle místo je jediné místo bez mraků.

„Tohle je ...”

„Pane! Podívejte!“ volala Aisha.

Na Aishino naléhání jsem vzhlédl a tam ...

„Co je to za věc...?”

Vznášela se tam obrovská šedá masa. Byla to víceméně krychle, na každé straně asi deset metrů. Naden ve své současné podobě ryuu měřila kolem čtyřiceti metrů, takže bylo otázkou, zda by bylo možné, aby se kolem ní jednou omotala. Ta masivní kostka ignorovala gravitaci a vznášela se tam.

„To jste viděl, sire?”

„...Nejsem si jistý. Viděl jsem jen stín.”

„Ale to je rozhodně to, co je ve středu toho proudu!“ Naden se podívala na kostku.

To bylo... co způsobilo tu bouři? Kaede uvažovala, že je to démon, ale je ta věc vůbec živá? Ať už jsem to posuzoval podle měřítek tohoto světa, nebo podle měřítek mého bývalého, ta věc byla bizarní. Tehdy…

 

„Proč.... ty... neodpovíš...”

 

Zase jsem slyšel ten hlas. Znělo to rozbitě a bylo těžké to rozeznat, ale bylo to vysoké, jako ženský hlas, jen mi na tom něco nesedělo. Šlo to z té kostky?

„Aisho, Naden, rozuměly jste tomu jazyku?“ zeptal jsem se. „Říkalo to něco o odpovědi.”

„Opravdu, sire? Nic jsem neslyšela.”

„Poznala jsem, že to něco říká, ale to je všechno...”

Jak jsme očekávali, nerozuměly slovům, která slyšely. Opakoval jsem slova, která jsem slyšel v jejich prospěch.

 

„Tiamo... zničíš... mé děti... tak proč ...”

 

„Podíváme se... „Tiamo, zničíš, mé děti, tak proč,“ přeložil jsem to.

 

„Proč nechcete des... Už nemám... žádnou...”

 

„Proč nechcete des, nemám žádnou, zbylou.“

Naden i Aisha zasténaly.

„Tiama... To je lady Tiamat, že?“ zeptala se Naden. „Musí to tak být.”

„Určitě to zní, jako by to chtělo něco říct madam Tiamat,“ řekla Aisha.

Souhlasil jsem s nimi. Věděla madam Tiamat něco o této kostce? Když o tom tak přemýšlím, nepředpověděla madam Tiamat tuto bouři?

Mohlo by to být tím, že ten objekt byl předtím v kontaktu s Tiamat? Zatímco jsem o tom přemýšlel, kvalita hlasu se náhle změnila.

 

„Ani po... pořád ty... neodpovíd...”

 

„Ani potom, pořád ty, neodpovídáš... hm.”

Hlas, který jsem slyšel, byl vyrovnaný, bez intonace. Ale podle volby slov jsem cítil něco jako hněv. Úplný obraz věcí nebyl jasný, ale měl jsem pocit, jako by ji tvrdě kritizoval.

„Mám pocit, že to chápu, ale nechápu,“ Aisha otočila hlavu na stranu. „Přála bych si, aby to zaznělo jasněji.”

Naden také přemýšlela. „Vy jste... asi lady Tiamat, že? Znamená to ...”

„Vydrž! Pořád něco říká.“ Přerušil jsem Naden a poslouchal.

 

„V tom případě...”

 

„V tom případě,“ opakoval jsem.

 

„Já... zničím... svět vašich dětí.”

 

„Cože?!”

„Páni, Soumo?! Co to řeklo?!“ Naden vykřikla, ale nedokázal jsem to okamžitě vyjádřit slovy.

Zničím svět vašich dětí?

Pokud měla Naden pravdu a “ty“ tady byla madam Tiamat, pak její děti byli Naden a draci a svět, ve kterém žili, byl Dracul. Měl ten hlas v úmyslu ho zničit? Bylo to jasné varování před destruktivními úmysly.

Není to... něco, co můžeme vyřešit dialogem...?

 

„Já... ničím. Abys mě... zničil...”

 

„Cože?!”

Já ničím. Abys mě zničila. Tak mi to znělo.

Ničí, aby byl zničen? Majitel tohoto hlasu nechtěl Dracul zničit, snažil se tím přimět madam Tiamat, aby ho zničila. Byl naštvaný, protože to madam Tiamat odmítla udělat? Jinými slovy, tuto bouři vyvolávala touha majitele hlasu být zničen.

„Soumo!“ zavolal Naden a vrátila mě k rozumu.

„Ah!”

„Dej se dohromady! Jsi tady jediný, kdo rozumí tomu, co ta věc říká, víš?!”

„Promiň. Vypadá to, že se ta věc snaží zničit Dracul, protože chce, aby ji madam Tiamat zničila.”

„Cože? Je to ten, kdo chce být zničen, ale ničí půdu někoho jiného? Přiznávám, že nerozumím touze být zničen, ale není cíl a metoda poněkud nesouvislá?“ Aisha se zatvářila zmateně.

Ani já jsem nechápal důvod.

„No, ať je to jak chce, ta věc přijela až k Draculu a doufala, že ji zničí. Ale zdá se, že madam Tiamat odmítla, možná z dobrého důvodu. To je zřejmě důvod, proč ta věc způsobila bouři. Zdá se, že si myslí, že když ohrozí děti madam Tiamat, tedy draky, madam Tiamat bude nucena ho zničit.”

„To je hodně “zdá se“ a “zjevně“, nemyslíš?”

„Hele, já si nemůžu pomoct. Pracuji s útržkovitými informacemi.”

Madam Tiamat pravděpodobně znala všechny podrobnosti, ale jak už Hakuya řekl, řekla mi, že jí chybí “autorita“, aby mi o tom řekla, takže tím to končí.

Mohl by důvod, proč se madam Tiamat rozhodla nezničit tuto věc, souviset i s touto “autoritní“ záležitostí?

 

„Já... ničím. Takže... ty... zničíš...”

 

Hlas znovu zopakoval tato slova. Pak z horní poloviny šedé krychle vylétlo asi dvacet malých kulovitých předmětů. Dobře, nazval jsem je malými, ale byly jen malé vzhledem ke krychli. Co se týče velikosti, měly pravděpodobně metr v průměru. Ty koule se nevznášely a gravitace je táhla dolů.

Když to viděla, Naden se zpanikařeným hlasem zeptala, „Hej, Soumo, to jsou...?”

„Jo. Mně taky připadají jako špatné zprávy.”

----------------------------------------------------------------------------------------------------
Krychle… co to asi bude? Že by ......