IwS 6 - Kapitola III: Pokud jste připraveni, není se čeho bát! 5/11

„Páni, úžasné! Vážně to letí?!“

„Hej, hej... Milorde! Je to nějaké kouzlo?! Je to?!“

„Ne, žádná magie. Je to jen základní dynamika, využití větru k letu.“ No, to, co jsem dělal, bylo něco jako magie, předpokládal jsem. Zatahal jsem za provázek v ruce, čímž jsem způsobil, že se drak plynule vznesl do vzduchu. Děti vzhlédly, zcela ohromeny, když plul ve větru.

Po chvíli jsem draka předal jednomu z dětí a rychle jsem udělal tunu navíc, abych zabránil tomu, aby jejich závistivé oči byly stále chtivější.

Všichni začali manipulovat se svými draky s překvapivou úrovní jemnosti. Ani jsem jim to moc ukazovat nemusel.

Jak si hráli, moje oči instinktivně prohledávaly okolí po obchodníkovi Olbovi, napůl jsem čekal, že se objeví jakoby odnikud a požádá o práva k produktu. Ale bohužel to neudělal. No, není to tak, že by pro něj bylo rozumné jen tak vyskočit ze vzduchu.

Posadil jsem se ve stínu stromu a vyhodil svého draka, přičemž jsem si dával pozor, aby se provázek nezamotal do žádné větve. Přestěhoval jsem se na odlehlé místo daleko od města, abych nerušil lidi svým hraním.

Člověče... je to klidné... Bylo by hezké, kdyby byl každý den tak klidný jako tento.

Rosetta a Monica tvrdě pracovaly na opravě mého zlomeného Rytíře Barona. Docela hrozivě odmítly můj nápad postavit pokaždé nového.

Zřejmě, pokud jste v bitvě nadále používali stejný Frame Gear, jeho doba odezvy a magická spřízněnost by se stala vyladěnější a citlivější. Usoudil jsem, že by mohl být dobrý nápad nashromáždit spoustu zkušeností a dat o manévrování v jednom rámu a pak je někdy v budoucnu přenést do jiného osobního rámce... Pokud se nám podaří vytvořit některý z nových typů.

Z hlediska hry by to bylo jako... vylepšit postavu v jedné hře a pak její statistiky použít v pokračování.

Neměli jsme mnoho opravárenského personálu, takže by to byl pravděpodobně nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Vyjádřil jsem své obavy ohledně personálních omezení Rosettě a ona mi řekla, že existují miniaturní opravárenští roboti, kteří byli navrženy tak, aby autonomně opravovali škody způsobené na Frame Gearech. Zřejmě jich bylo docela hodně a bleskově opravovali věci.

„Takoví roboti by vyřešili všechny naše problémy! Kde tedy jsou?"

„Sklad, pane!“

„Gah!“ Ta doktorka Babylon příliš střežila své věci... Bylo nepříjemné, že dala do skladu tolik důležitých věcí... opravdu nevypadala jako metodický typ.

Když jsem nepřítomně trucoval o tom rozčilujícím doktorovi, zaslechl jsem pár hlasů, které na mě volaly.

„Touyoooo!”

„T-Touyo...!”

„Hm? Yumina? A Lu taky?“ Zvedl jsem se ze země a oprášil se, ale okamžitě jsem zjistil, že jsem byl z obou stran napaden jejich objetím.

Obě byly oficiálně oznámeny jako moje snoubenky. Vzhledem k tomu, že náš vztah byl oficiálně zveřejněn, ty dvě měly tendenci mě bez výhrad objímat, kdykoli mohly. Při vší upřímnosti jsem se za to trochu styděl, ale také jsem neviděl potřebu kazit jejich zábavu.

„Já – zajímalo mě, kam jsi utekl... Ale pak jsem uviděla tu zvláštní věc a věděla jsem, že tu musíš být!“ Lu ukázala na draka, který se stále volně plavil po obloze. To mi dávalo dost smysl. Koneckonců, byl jsem známý jako člověk, který tu vyrábí neobvyklé věci.

„Víš, Touyo... není dobré, že nás opouštíš a jdeš si hrát s dětmi. Neměl bys trávit trochu víc času se svými ženami?”

„Chci říct, technicky vzato ještě nejste moje ženy, ale, ehm...”

„Ale brzy budeme, a-ano? To je sen... být šťastně vdaná s tebou, Touyo... V láskyplném, monogamním manželství. Ah... no, ne monogamní. Pointa stále platí.” To se stalo. Monogamie a polygamie se koneckonců v tomto světě příliš nelišily. Ve chvíli, kdy jsem na Lu vrhl trpký úsměv, projel kolem těžký náraz dusajících kopyt. Kolem nás vysokou rychlostí projížděla obchodní karavana.

Celá řada vozů nás minula, když jsme je sledovali klusat na cestě do Belfastu.

Obchodníci seděli na vozech a všichni zírali na draky, když projížděli kolem. To mi rozhodně nesedělo. Byl jsem si více než jistý, že alespoň jeden z těch chamtivých typů se pokusí tuto myšlenku zanedlouho napodobit.

„Je to kupecká karavana z Regulusu. Hoh, dokonce mají za sebou ozbrojený doprovod.“

„Určitě jich je hodně... Zajímalo by mě, jestli nesou něco důležitého.“ Vzhledem k množství stráží pravděpodobně převáželi luxusní zboží nebo výtvarné umění. Toto velké zabezpečení bylo u běžného zboží přehnané. Rozhodně to nebyl problém, který jsem zvažoval, protože jsem měl [bránu]. Určitě bych dokázal vydělat spoustu peněz, kdybych si otevřel expresní [Gate] doručovací službu nebo tak něco. Ale mohl bych doručovat pouze na místa, která jsem navštívil.

Bylo by lepší, kdyby měli dodávkové vozy nebo tak něco, jsou užitečné na všechno možné. Oh, vlastně... nákladní vlak by mohl být ještě lepší...

„…Vlak.“

„Touyo?” Vlak... vlak! Nezměnila by nějaká železnice všechno k lepšímu? Rosetta by mohla udělat základní parní vlak, kdybych se zeptal... I když... hm. Možná, že předbíhám. Bylo by moudré zavést do takového světa vlaky? Lidé neznalí železnic by si nakonec mohli hrát na kolejích… Loupežníci a gangy vykrádající vlaky by se mohli objevit... Kameny a trosky by se mohly dostat na koleje a způsobit vykolejení…

Bah, přemýšlet o těchto problémech je problém. Není to jako bych je dokázal vyřešit. Kdykoli přemýšlím o novém konceptu, myslím, že musím zvážit i související bezpečnostní rizika. Ale předpokládám, že je to ode mě trochu humorné, protože jsem světu lehkomyslně představil Frame Gears.

Hmph... Plán vlaku je asi mrtvý dřív, než vůbec ožil. Ah dobře...

„Ow, ow, ow!!”

„...Co si myslíš, že děláš? Proč sníš, místo abys nám věnoval pozornost?!“ Zatímco jsem byl v říši snů o zdraví a bezpečnosti, Yumina využila příležitosti a brutálně mě štípla do tváře. Naprosto nežádoucí, pokud jste se mě zeptali.

《Můj pane, jste k dispozici? 》

《Hm? Kohaku? 》Když jsem si třel zranění, telepatická zpráva se mi přenesla přímo do mozku. Yumina viděla, jak jsem se zastavil a nafoukla tváře. Vypadala trochu otráveně, pravděpodobně proto, že si myslela, že jsem zase snil.

„Co se děje? Děje se něco?“ Slyšitelně jsem odpověděl, abych těm dvěma ukázal, že je jen neignoruji.

《Pane! Tady Rosetta, pane! Všichni jsme z Orichalcumu venku, pane! Částka, kterou jsi dostal na výrobu Frame Gearu, je úplně vyschlá, pane! 》Slyšel jsem Rosettin hlas přes Kohakuovo telepatické spojení. Potřebovala víc Orichalcumu. Zdálo se, že částka, kterou pro mě Olba dostal, je už vyčerpaná.

To mě rozčilovalo, teď jsem potřeboval najít jiný zdroj.

„Mám to. Tak já to vyřeším.”

《Mockrát děkuji, pane!》

„Stalo se něco, Touyo?“ Lu ke mně najednou přišla a ptala se, co se stalo.

„Rosetta mě požádala o další Orichalcum. Nejsem si úplně jistý, kde nějaké sehnat, ačkoli...”

„Pravděpodobně bychom nějaké našli na rudném trhu, ale.... To by asi nestačilo, že?”

„Orichalcum je velmi vzácný kov, jak to je... Získat ve velkém bude určitě drahé.” Ne že by peníze byly příliš velký problém. Behemotská jatka, která jsem si nedávno dopřál, mi nakonec zaplatila pořádnou sumu. V ideálním případě bych si ale takovou hotovost rád schoval pro nouzové situace. No, zbylo nám trochu mithrilu, možná bychom mohli... oh... oho...

„Neví někdo z vás, jestli existuje orichalcum golem?“ Myslet na mithril mi připomnělo mithrilové golemy, takže neuškodilo se zeptat.

„Orichalcum golem? Nemůžu říct, že jsem někdy o něčem takovém slyšela…“

„Já taky ne. I kdyby něco takového existovalo, asi by to nebyla procházka růžovou zahradou...” Hmph... Hádám, že když se tu producíruje orichalcum golem, když potřebuju, bylo by to až moc příhodné, co? Jen pro jistotu jsem nastartoval mapu a zkusil si je vyhledat. Nikdy předtím jsem orichalcum golema neviděl, ale bylo snadné si takového tvora představit. Jen velké skalnaté monstrum, pokryté lesklým orichalcumem. Něco takového bych určitě poznal, takže by bylo snadné to prohledat.

„Hledat. Orichalcum golem.”

„Hledám... Hledání dokončeno. Zobrazuji výsledky.“ Na mapu padalo několik špendlíků, jeden po druhém.

„...Takže existují.”

„...Předpokládám, že ano.“ Všichni jsme byli na krátký okamžik zaskočeni. Svět byl přece jen větší, než kdokoli z nás tušil. V tomto světě bylo mnoho míst, která lidstvo ještě nenavštívilo. Hluboké a rozlehlé kaňony, široká táhnoucí se údolí, obrovské vrcholy... Bylo docela možné, že žili na místech, kterých se lidské ruce nikdy nedotkly.

„Dobrá, myslím, že jednoho zabiju.”

„Ah... mohli bychom jít taky, pak...?”

„Ne, jdu na vlastní pěst. Je to místo, kde jsem nikdy předtím nebyl, takže budu používat [let] abych se tam dostal.“ Ve chvíli, kdy jsem se zmínil o svém letovém kouzlu, přestaly protestovat. Opravdu se jim to nelíbilo. Poslal jsem ty dvě zpátky na hrad Brunhild [bránou], a pak znovu nažhavil svou mapu.

„Hm... Asi nejblíž byl... v Eashenu.“ Golemové se nacházeli v horách kousek západně od Oeda. Eashen v mnoha ohledech připomínal Japonsko, a tak mě napadlo, jestli má taky vlastní verzi Mt. Fuji.

Letět tam z Oeda vypadá, že bude docela jednoduché. Dobře, jdeme na to.

Když jsem odlétal, snil jsem o tom, že použiju obrovské množství orichalcumu k polepení Frame Gearu v pozlaceném brnění. Dělat zlatého rytíře by bylo na můj vkus trochu moc křiklavé, i když...

◇ ◇ ◇