DM 10 - Kapitola 270: Extra: Šťastné děti

Kapitola 270: Extra: Šťastné děti

Lehce šťouchnu klackem do tří hrudek v temnotě postranní uličky. Zcela lehce.

Vzhledem k tomu, že se dvě z nich pohnuly, zatímco odpovídaly tlumeným hlasem, jsou stále naživu. Problém je poslední.

Poslal jsem pohled na svého kamaráda, jestli by se se mnou mohl vyměnit, ale on trhne bradou, aby mě pobídl, abych pokračoval v práci, nevypadá to, že by mi pomohl. Vzhledem k tomu, že mám dluhy za jídlo, nedá se nic dělat.

Je v pořádku, když zemřete, ale prosím, už se nerozkládejte.

Hůlkou zvednu spratkovi obličej.

Ústa se mírně pohnula, ale pro spratka asi není žádná naděje.

„Co ty na to?“

„Žije.“

Moje další hlídka bude za 10 dní, tou dobou už by byl v rozkladu. Nejsem démon, takže ho nemůžu zabít ani tady a teď. Možná bych měl požádat šéfa, aby mě poslal na tři dny do jiné skupiny.

„Pojďme pryč, je to tu depresivní.“

„Máš pravdu.“

Když jsem tomu spratkovi strhl klacek z brady a otočil se, někdo tam byl.

Jeho oči se třpytí ze tmy.

Oči plné vitality, které se očividně liší od těch neživých, které ten spratek právě má.

„Co to děláš? Šikanuješ malé děti nodesu?“

„N, ne.“

Nechtěně jsem se zakoktal.

Divné, pořád žertuju s darebáky, v pohodě.

„Jsme strážní sbor místokrále.“

„Strá-žníci? Policisté nanodesu! Úžasný nodesu!“

„Ano, je to tak. Jsme úžasní.“

Nevím, co je to sakra policista, ale vhodně odpovím, abych ho přiměl k tomu, aby se vyškrábal.

I kdyby tenhle člověk dal těm spratkům jídlo, pravděpodobně by umírali rychleji.

„Jsou ty děti nemocné nanodesu?“

Ten, kdo se vynořil ze tmy, je psí holčička. Nosí tak draze vypadající oblečení, i když je to jen poločlověk. Musí to být otrokyně nějakého zvráceného šlechtice. Rád bych nechal svou dceru nosit něco takového alespoň jednou.

„Umírají hlady. Pravděpodobně přežijí, pokud si je koupí bohatý obchodník nebo šlechtic jako ty.“

„Hlad je bolestivý nodesu! Hlad je smutný nodesu!“

Psí holčička, která se náhle objevila, vytáhne z tašky jakousi flétnu a vší silou na ni fouká. Nechtěně jsem si zakryl uši, ale nevycházel z toho žádný zvuk.

„Mistře! Pochi je tady, nanodesu!“

Psí holčička, která dohrála na flétnu, začne hlasitě volat svého pána.

Zatraceně hlasitý hlas.

„Je to hrozné nanodesu! Prosím, pomozte nodesu!“

Dává si ruce podél obličeje a zvyšuje hlas až na hranici možností.

Oj, oj, jsi v pořádku? Něco není v pořádku s hlavou toho spratka?

„Oj, jdeme.“

„Máš pravdu.“

Kolega naklání hlavu, jako by si na něco vzpomněl, ale já se nechci zaplést do problémů.

Poryv větru, který náhle zavál, rozčeřil písek v postranní uličce.

Tsk, nemůžu dýchat. V puse mám písek.

„Pochi, co se děje? Šikanovali tě tihle kluci?“

„Já-to není to nodesu! Tito lidé jsou policisté-san nanodesu. Není to tak, že nodesu, pojď sem rychle nanodesu. Žaludky jsou prázdné, zemřou!“

T, tenhle chlápek, kdy se sakra objevil.

„Oj, kde jste přišel...“

Au~.

Vypadá to, že mě kolega zezadu udeřil holí. Nemůžu mluvit z nadměrné bolesti.

„Je mi líto, chevaliere Pendragon-sama. Můj kolega je hrubý.“

„Ne, prosím, omluvte mě taky.“

Není třeba být tak servilní jen proto, že je to nějaký ušlechtilý mladý pán, že?

Šlechtic je veden za ruku psí holčičky k umírajícím spratkům. Když to zjistím, stěžuji si kamarádovi.

„Co to sakra je, člověče.“

„To je moje řádka. Copak nevíš, kdo to je?“

Vždycky si ze mě dělá srandu, fuhne, to je Pendragon správně. Pendragon?

Nemůže být?

„Neříkej mi, pán služebné, která porazila krále ztracených loupežníků?“

„Co je to za způsob, jak si to zapamatovat - no dobře. To je ten muž. Mimochodem, je také oblíbencem markýzy a je dost schopný na to, aby porazil démona nižší třídy v nějaké vzdálené zemi. Jeho služebná stačila na to, aby se vypořádala s něčím, jako je král ztracených loupežníků.“

Fu, byl jsem blízko tomu, abych přišel o krk ve více než jednom významu.

„Chevalier-sama, co to děláte? Pro jistotu je eutanazie v zákonech království zakázána.“

„Mýlíte se. Dávám jim jen výživné kouzelné lektvary.“

Vyživovací? Spíše kouzelné lektvary? Dává těm umírajícím spratkům kouzelný lektvar v hodnotě několika stříbrných mincí? S takovým množstvím se dá žít půl roku! Koníčkem těchto šlechticů.... Bože.

„Pohybují se nodesu!“

„Jo, po tomhle je svěřme slečně Miteruně. Mám v plánu si ty děti vzít, je na to nějaký postup?“

Hračky pro zvráceného šlechtice, co. Je to žalostné, ale pořád je to 100krát lepší než tady umřít.

„Ne, nahlásíme to našemu nadřízenému, takže si je teď můžete vzít. Jestli chcete, chtěl byste naši pomoc?“

Oy oy, pal-chan? Co to sakra říkáš?

„Ne, to je v pořádku. Pochi, Tamo, odneste je tam opatrně.“

„Ano, nanodesu!“

„Aye~“

Naštěstí to šlechti odmítl a já nemusím dělat otravné věci.

Co?! Odkdy se tento kočičí spratek objevil?

Kolega mě poplácává po rameni, jako by mě utěšoval.

Nevím, co to děláš, ale štve mě to, nesympatizuj se mnou!

Od toho dne už nikdy neuvidím umírající spratky v postranní uličce. Zmizeli i staří lidé, kteří vypadali, že zemřou, když se potulovali po parku poblíž břečťanové vily. Nevím, jestli někdo sbíral mrtvoly, nebo umírajících ubývalo.

Jedno můžu říct, cítím se lépe, že práce sbírání mrtvol zmizela.

◇

O půl měsíce později přišly na mé stanoviště tři neznámé holčičky a poděkovaly mi.

Neznám žádnou malou holčičku s tak pěkným oblečením?

Můj kamarád a já jíme vaření, které zbylo po malých holčičkách.

Ano, dobré jídlo není hřích.