IwS 7 - Kapitola III: Prořezávání 4/11

První den jsme poměrně snadno vyhráli, zajistili si tři vítězství a postoupili do dalšího kola. Nikdo kromě Lu, Elze a Yae dokonce nemusel bojovat. Rozhodovalo se v pouhých třech zápasech. Byli jsme na horké vlně.

I když jsme asi měli jen štěstí. Naši soupeři nebyli nijak zvlášť nároční.

„Doufejme, že zítra udržíme toto tempo.“ Tiše jsem zamumlal, když jsem sledoval západ slunce a den, který odcházel vedle něj. Byli jsme v lese u řeky kousek od Důvodů Přání. Zápasy byly dokončeny, takže si každý připravoval svá jídla.

Dokonce i kmeny, které prohrály, si přišly uvařit jídlo. Myslel jsem, že se budou dívat na zbývající zápasy bez ohledu na vlastní prohry.

Klidně jsme se mohli vrátit domů a najíst se na hradě, ale kmen Rauli se vydal hledat kořist, aby nám uvařil, a tak jsme se rozhodli zůstat na tradiční kmenové kuchyni.

Vyndal jsem ze [skladu] BBQ, zapálil dřevěné uhlí a připravil ho na vaření. Pak jsem vytáhl sůl, pepř a také různé omáčky.

Po chvíli se vrátily kmenové ženy Rauli s hromadou toho, co vypadalo jako různí mrtví ptáci a králíci. Toto místo bylo v době prořezávání volným lovištěm. Po zbytek desetiletého období zde směl lovit pouze Soudní kmen. V důsledku toho bylo více než dost divoké zvěře. Během tří dnů prořezávání bylo uloveno a zabito obrovské množství zvířat, ale jejich počet se vždy dostatečně doplnil, než přišlo další. Přemýšlel jsem, jestli je to další část duchovního požehnání.

„Vařit venku obklopenI krásou přírody není občas tak špatné, že?“

„Mm, máš pravdu... Ah, Touyo... Tenhle hoří!“ Yumina mi pomáhala grilovat večeři. Oba jsme vypadali jako ženy z pohledu zvenčí, takže jsem doufal, že nikoho nenapadne nic divného na tom, jak jsme si blízcí.

Jíst samotné maso by nebylo moc dobré, a tak jsem ze [skladu] vyndal nějaké papriky, cibuli a dýně, abych je použil. Nakrájel jsem je, trochu ogriloval a napíchal na špíz spolu s masem. Na závěr jsem to celé naplácal do BBQ omáčky. Lahodné kombo, pokud to tak říkám.

„Je to pro mě poprvé... ale docela se mi to líbí.“ Lu se trochu usmála, když se opatrně zakousla do jídla. Moc mě to nepřekvapilo. Chráněná princezna z Regulusu by takový druh jídla dříve neměla. Byl jsem šťastný, že je šťastná.

No, mohla být šťastná a uvolněná, ale bylo mi víc než trochu nepříjemné být obklopen tolika dívkami. Určitě jsem byl víc než trochu mimo svou hloubku. Měl jsem však pocit, že bývalý král Lestie by byl v takové situaci o něco aktivnější než já.

Jak jsem tak přemýšlel, slyšel jsem za sebou hluk. Dva mohutní chlápci proti sobě bojovali. Zdálo se, že jsou uprostřed sporu. Bylo to trochu otravné, tak jsem si přál, aby šli jinam.

„Je tady spousta kmenů, takže to, že občas bojují, není moc překvapení.“ Pam se zakousla do pečeného masa, když mluvila. Během prořezávání jste zřejmě nesměli zasahovat do hádek, promluvit směly pouze kmeny zúčastněných lidí. Nezdálo se, že by oba rozhánění muži byli aktivními účastníky. Ne že by mi na tom záleželo.

„Hm... Vypadá to, že jsou tu nějací divní lidé. Počkejte, jsou to jen Rauli šílenci.“ Přišlo několik statných chlapů, kteří procházeli kolem dvou hádajících se mužů. Jejich těla byla něco jako obrácené trojúhelníky, protože jejich hrudník byl mimořádně široký a svalnatý. Měli také jizvy a tetování. Jejich hlavy byly oholené, kromě mohawků, které měli uprostřed. Rozhodně vypadali jako špatné zprávy.

„Co chceš, Balmový zmetku?“ Pam žvýkala maso a na muže mířila tichým pohledem. Evidentně byli z kmene Balm.

Ušklíbli se na nás očima plnými sebespravedlnosti. Někteří z nich se na nás také hihňali a culili. Nikdy jsem nechtěl být jako tihle kluci.

„Docela nás překvapilo, že jste se tentokrát objevili. Nebyli při tom útoku před časem zabiti vaši nejlepší a nejchytřejší? Docela mizerné, že? Ale to jsou pro tebe ženy.“

„Ty zmetku... Nerespektuješ naše padlé?“ Pam a ostatní příslušnice kmene Rauli trochu snížily svůj postoj, aby jim usnadnil vyrazit do bitvy. Balmští domorodci také změnili své postoje, jako by očekávali útok. Mezi oběma stranami rychle vznikla napjatá atmosféra.

„Ne, nenerespektujeme je... Jen si myslím, že muži z našeho kmene by to monstrum zabili během pár vteřin.“

„Pfft. Tak jsi ignorant a hloupý. I kdyby se celý Balm kmen sešel, nic by tomu křišťálovému stvoření neudělali. Vyhladilo by to každého z vás.“

„Sakra jsi říkala??“ Teď na sebe jen křičeli. Plivání jedu bez jasného cíle. Celá situace mi připomínala konflikt koček se psy.

„Nebuď idiot! Pokud to dokázaly zabít ty ubohé mrchy Rauli, pak bychom to určitě dokázali.“

„No, je mi smutno, že musím říct, že to nebyl náš kmen, kdo to porazil. Tato čest patří zde Touyovi.“

„Hm?!“ H-Hej... Neukazuj! Celá skupina Balm otočila hlavu, aby se na mě podívala.

„Tato děvka?“ Přišel ke mně muž z kmene Balm. Zdálo se, že je vysoký asi sto devadesát centimetrů. Podíval se na mě, jako by mě rozebíral. Nakonec se usmál způsobem, který mě vyděsil.

„Ty jsi docela pěkná maličkost, že? Jsem trochu ohromen.“

„Hrubý!“

„Promiň?!“ nemohl jsem si pomoct, abych to neřekl. Nebyla to tak úplně moje chyba! Z mého pohledu mě prověřoval nějaký velký kus bifteku! Vyvolalo to ve mně naprosté děsy.

„Ty děvko!“ Rozzuřený muž se mě pokusil chytit za paži.

„Nesahej na mě!“

„Gaugh!“ Kopl jsem toho muže do břicha a odstřelil jsem ho o pár metrů. Nemohl jsem si dovolit jít s ním lehce. Bál jsem se o svou cudnost!

„Mrcho!“

„Dostaňte ji!“ Vyhýbal jsem se všem příslušníkům kmene Balm, kteří za mnou přišli, a jednoho po druhém je srážel zpět. Místo rukou jsem je kopl. Nechtěl jsem se dotknout ani jednoho z nich. Upřímně, trochu jsem pochopil, jaké to muselo být pro některé ženy v každodenním životě... Být okukovaný velkými strašidelnými chlapy nemůže být příjemným zážitkem ani pro jedno pohlaví.

„Vezmi tu děvku, vem ji!“

„Haaaaaaaaaah!!!“ Cestou ke mně se řítila svalová masa mužského masa. Bylo to děsivé!

„[Shield]!“

„Ghuawuh?!“ Zastavil jsem je všechny na cestě neviditelnou bariérou. Jeden po druhém padali na zem. Bylo to vážně nechutné.

„Kmen Balm opravdu není o čem psát domů, co? To vše bojovat proti jedné dívce?“

„Guh...“ Pam se provokativně smála padlým domorodcům. Opravdu jsem si přál, aby to nedělala. Neměl jsem chuť jít na druhý zápas.

Zbývající muži měli zahanbené rudé tváře. Z jejich pohledu si z nich jedna osamělá žena udělala úplný výsměch. Neexistoval způsob, jak by se kvůli tomu misogynní kmen nezlobil.

„Vezmi své padlé a vypadni odtud. Byla by bolest, kdybyste tu nechali ležet nepříjemný nepořádek.“ Naprosto jsem souhlasil s Pam. Kdyby to přetrvávalo, vyvinul bych si machofobii nebo tak něco.

„Guh... Tohle si budeme pamatovat!“ Balmští domorodci se rozběhli a táhli s sebou své poražené.

Byli nechutní. Jejich oči na mě vyvolávaly pocit, že jsem laciný kus masa. Nikdy jsem nechtěl být takovým mužem jako oni.

„Takže to byl kmen Balm? Nebyli tak tvrdí.“

„Nikdo z nich nebyl šampionem jejich kmene. Podle měřítek Balm byli tito chlapi mírní. Byli také nezletilí. Bratři, kteří neprošli obřady průchodu.“ Pam odpověděla na Elzein dotaz. Nemohl jsem však uvěřit tomu, co jsem slyšel. Z toho, co jsem pochopil, jste v Moři Stromů byli považováni za dospělého, když vám bylo patnáct. Díky tomu byli tihle svalnatí šílenci ještě mladší než já...! Myslel jsem, že jsou to strašidelní staří kluci.

Prostě neexistuje... Neexistuje žádný způsob, jak jsou ve stejném věku jako středoškoláci... Dostávají nějaký intenzivní trénink nebo tak něco? Dobrý smutek... Najednou jsem už neměl takový hlad

Po skončení grilování nastal čas na odpočinek. Kmenové ženy spaly na směny, některé fungovaly jako střídavé hlídky.

Zdánlivě to bylo dávat pozor na příšery, které číhají v lese, ale hrozba útoku jiných kmenů byla také velmi reálná. Ne každý kmen byl nepřátelský, ale určitě jsme byli ve společnosti některých násilnických typů.

Byl jsem trochu v pokušení vymrštit [bránu] a dostat se ven, ale odejít poté, co jsem o tom slyšel, by mi zanechalo pachuť v ústech.

Postavil jsem kolem nás bariéru pomocí [štítu] a rozhodl jsem se připojit ke strážní směně. Bariéra byla koneckonců přinejlepším dočasným opatřením. Pět šampionů nemuselo mít noční hlídku. Následující den potřebovaly všechny své síly na zápasy. Bylo jim dovoleno spát celou noc. To, že by se Sue připojila ke hlídce, by také bylo zbytečné, takže jsme ji také nechali spát.

Byl jsem tam jen já a pár příslušnic kmene Rauli. Obklopovali jsme plápolající oheň a dávali pozor na okolí.

Linze a Yumina měly předchozí směnu, takže spaly tvrdě ve spacácích poblíž.

Najednou jsem ucítil něco zvláštního. Co... To je...

Vstal jsem a šel hlouběji mezi stromy. Kmenové ženy Rauli na mě krátce obrátily oči, ale pak se vrátily k tomu, co dělaly. Pravděpodobně předpokládaly, že si dělám pauzu v koupelně nebo tak něco.

Šel jsem hlouběji a hlouběji a přítomnost, kterou jsem cítil, sílila, jak jsem kráčel dál. Byla to jedna, kterou jsem poznal. Taková, kterou jsem cítil v Ramisshy.

Došel jsem na mýtinu hluboko v lese.

Bylo to tady. Právě tady. Našel jsem místo.

„Slyšíš mě?“ Všechny stromy v okolí náhle strhl vítr. Měsíční světlo na mě svítilo a osvětlovalo mýtinu.

Uprostřed měsíčního svitu se mi začala odhalovat zelená záře.

„Pojmenuj se.“ Zelené světlo postupně měnilo svou podobu. Po čase nabralo podobu mladé dívky s oslnivými smaragdovými vlasy. Měla na sobě jednodílné šaty a její tělo vyzařovalo slabé zelené světlo. Její oči zářily jako vzácný nefrit.

„Ty jsi... duch?“

„Jsem. Jsem strom, který vládne Moři Stromů. Jsem vtělený Strom Přání.“

„Přesně jak jsem si myslel. Cítil jsem něco podobného, co jsem cítil v Ramisshi. I když se tehdejší přítomnost zdála... špinavější. Toxičtější.“ Cítil jsem slabou přítomnost ze samotného Stromu Přání, ale z této dívky to bylo mnohem jasnější. Kdyby se plně neprojevila, pravděpodobně bych si jí vůbec nevšiml.

„Ty jsi ten...? Bojoval jsi s duchem temnoty? Pak jsi to ty, kdo ho zachránil?“

„Zachránil? Jen jsem přiběhl a vymítal ho, opravdu.“

„Duchové jsou nesmrtelné bytosti, dítě. Jak se svět otáčí, my se také měníme. Duch temnoty se jednoho dne vrátí a bude chodit po zemi. Ještě důležitější než to... Co jsi? Proč nosíš tak hubenou kůži? Co je to... vůně? Ten pocit? Z tvého těla uniká síla, která přesahuje dokonce i moji.“ Hm... Cítí božskou sílu nebo co? Myslím, že jsem předtím sesílal spoustu kouzel... Možná, že mi trochu unikla síla, když jsem to dělal. Rozpustil jsem svůj [přelud] a odhalil svou pravou podobu.

„Jsem Mochizuki Touya. Jsem velkovévoda Brunhildu, vévodství na sever od této oblasti. Momentálně jsem vystaven jistým... zvláštním okolnostem, ale pro všechny účely jsem člověk.“

„Co to má znamenat...?“ Duch stromu vypadal zmateně. Opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo jasné, že mé vysvětlení věcí nebylo příliš uspokojivé... ale netušil jsem, jestli by mi uvěřila, kdybych jí řekl o bohu.

Ani jsem neměl pocit, že by ta situace byla dost důležitá, abych sem zavolal všemohoucího boha... Ale byla tu ještě jedna možnost, i když byla trochu nešikovná.

Otevřel jsem [bránu] a hodil ji před sebe. Zdálo se, že když se portál otevřel, spala ve své posteli.

„O-Owie! C-Co se to tady děje, Touyo?! To bolí, víš?!“ Karen, má drahá sestra, se rozhlédla kolem sebe s napůl přivřenýma očima. Měla na sobě růžové pyžamo pokryté růžovými srdíčky... Bylo to trochu zvláštní.

Trochu jsem přemýšlel o tom, jak jsem se ke Karen choval, a uvědomil jsem si, že jsem nebyl zrovna jemný. Ale když jsem se na ni podíval, opravdu jsem nezískal dojem boha. Byla lehkomyslná, ráda hrála žerty, byla strašně sobecká a kradla mi svačiny!

I tak jsem ji nemohl nenávidět. Svým způsobem jsem se opravdu cítil jako člen její rodiny. Taky se ke mně chovala jako k bratříčkovi...takže jsem byl spokojený.

„Hej, Karen. Dokážeš udělat to fwoosh, které dělá starý muž bůh?“

„Huh? Nevím o ničem fwoosh, víš? Měl jsi na mysli božské uvolnění?“

„Jo, to zní správně.“ Z těla mé sestry náhle vyšlo světlo a oslepilo všechno v okolí. Nebylo to zdaleka tak silné jako u boha všemohoucího, ale rozhodně to bylo úžasné. I když byla tak trochu popletená, byla zjevně součástí božského panteonu.

„Hmmm... Myslíš snad něco neslušného?“

„A-Ah, omlouvám se! O-Odhpusťh mi! N-Nhechmhe jít!!!“ Okamžitě mě začala štípat do tváří. Bolelo to jako čert.

Když jsem si třel svou ubohou tvář, duch stromu se posunul na plně plazivou úklonu.

Zdálo se, že božská aura byla dokonce účinná proti bytostem jako ona. Bohové měli nakonec neuvěřitelnou moc. I kdyby ten bůh byla... Karen.

„Poznám, když si myslíš ošklivé věci, víš?“

„Agh, omlouvhám se! Odphusť mi!“

...Opravdu, bohové byli děsiví.

„Pak... Lord Touya je lady Karen...“

„Bratříček na tomto světě, ano. Je to také jednotlivec, kterému všemohoucí světový bůh udělil moc, víš?“

To nebyla úplná pravda. Není to tak, že by mi byla dána moc z nějakého zvláštního důvodu, byl to jednoduchý případ náhody. Chyba na straně starého muže, opravdu.

Ale přesto se zdálo, že duch stromu je spokojený, takže to bylo tak.

„Proč je takový muž přítomen na Prořezávání?“

„Jsem tady, abych fandil členům své rodiny, někteří z nich se účastní. Ah, správně... Nemanipulujte hru v můj prospěch nebo tak něco.“

„C-chápu...“ No, kmen Jaja byl skupina, která měla na starosti vyhlášení vítěze, takže s tím pravděpodobně neměla nic společného.

Přesto byla tato situace zajímavá. Zdálo se, že zatímco Karen dokázala zcela potlačit své božství... já jsem takového výkonu nebyl schopen. Tak mě na začátku zachytil duch stromu. Prozatím to nebylo škodlivé, tak jsem se rozhodl nedělat si starosti. Pravděpodobně to byla síla, kterou bych se časem naučil. Božská síla nebyla něco, co by se dalo jen naučit a předat, byla to vrozená věc.