Nakonec slunce zapadlo a na Lastu padla noc.
Možná měli ještěří muži špatné noční vidění, protože v noci neútočili. Na jejich místě byly chimérické příšery aktivnější, a zatímco se nikdo nepokusil překročit hradby, pochutnávaly si na mrtvolách vojáků a ještěřích mužů, kteří byli rozptýleni za hradbami.
Nemohli snížit své stráže, ale pro vojáky, kteří bojovali přes den, byla noc důležitou dobou odpočinku.
Julius, který celou dobu velel z vrcholu zdi, také šel na přestávku a posadil se s Jirukomou a Lauren kolem táborového ohně. Oba tvrdě bojovali na svých pozicích a na tvářích každého z nich byly vidět známky vyčerpání.
Julius položil Lauren otázku. „To je teď pět dní, ne? Kolik jsme jich ztratili?“
Lauren se kousla do rtu. „Dnes dalších sto... Pokud bychom měli sečíst všechny mrtvé a těžce zraněné, bylo by to kolem 600.“
To znamenalo, že téměř šestina ze zhruba 3 500 bránících se vojáků se stala nezpůsobilou k boji.
Jirukoma si povzdechl, když udržoval své kukri čepele. „Jsme na méně než 3 000 obráncích... Mezitím se zdá, že nepřítel neklesl z 5 000. I když jsem si jistý, že jsme jich dnes zabili slušný počet.“
Julius zkřížil ruce a vyplivl další slova. „Zdá se, že se jich ze severu hromadí stále více. Upřímně, trápí mě to.“
Hrůza démonické vlny spočívala v tom, že monstra budou doplněna, přičemž jedna skupina bude následovat druhou jako vlny. Bylo vyčerpávající pomyšlení, že bez ohledu na to, kolik jich porazí, počet nepřátel nikdy neklesne.
Byla pravda, že se jednalo o neinteligentní monstra, takže pokud jich bylo v oblasti příliš mnoho, ne všechny se mohly zúčastnit bitvy. To znamenalo, že projdou kolem tohoto města a přesunou se dále na jih. Jinými slovy, i když by se jejich počet nesnižoval, nikdy by se příliš nehromadily.
„Myslíte, že země na jihu jsou v pořádku?“ zamyslela se Lauren.
„Nejsme v pozici, abychom se starali o ostatní.“ Julius její obavy zcela odmítl. „Dokud tu vydržíme, bude počet monster jdoucích na jih nižší. Z pohledu zemí na jihu, i když je naše země nakonec zničena, jsem si jistý, že chtějí, abychom vydrželi co nejdéle a pobili co nejvíce monster.“
„I když mají své vlastní země a rodiny, na které mohou myslet, je to trochu bezcitné,“ připustila Lauren.
„Tak se věci mají. Pokud jste se nejprve nepostarali sami o sebe, nemůžete podat pomocnou ruku ostatním.“
„Předpokládám, že máte pravdu... omlouvám se, sire Juliusi, sire Jirukomo.“ Lauren se jim dvěma hluboce uklonila. „Je mi líto, že jsem cizince, jako jste vy, chytila do bitvy jako je tato. Dokonce mám sira Juliuse, který přebírá plné velení nad našimi silami... Cítím se pateticky.“
Ačkoli Lauren zatnula pěsti a sklonila hlavu s bolestivým výrazem ve tváři, Jirukoma se srdečně zasmál a objal Juliuse kolem ramen.
„Zvedněte hlavu, prosím, madam Lauren. Máme toto království rádi, víc než si myslíte. Správně, sire Juliusi?“
„Jdi ode mně pryč. Tohle je dusivé.“ Julius odstrčil ruku druhého muže a pak si hlasitě odkašlal. „No... nakonec jsem na útěk na jih neměl čas. Co se týče velení vojskům, nebyl nikdo schopnější než já, takže tohle byl nevyhnutelný výsledek. Přece jen bych raději nezemřel pod velením nějakého neschopného blázna.“
„Ha ha ha! Říkáš to, ale neměl jsi nejmenší úmysl uprchnout bez princezny Tiy.“
„...Moc mluvíš.“
Nešikovné zamračení na Juliusově tváři způsobilo, že Jirukoma a Lauren vybuchli smíchy.
Poblíž všech tří se přiblížily lehké kroky. Když všichni tři vzhlédli, drobná postava k nim přinášela něco velkého. Když se tato osoba přiblížila k táborovému ohni, Julius vytřeštil oči, když si uvědomil, kdo to je.
„Princezno, proč jsi opustila královské panství?“
Byla to princezna této země, Tia Lastania. Měla na sobě svůj obvyklý dirndl v tyrolském stylu se zástěrou přes vršek a v rukou v rukavicích držela hliněný hrnec.
Když Tia uviděla Juliuse, na tváři se jí rozlil úsměv.
„Pomáhala jsem dámám ve městě rozdávat jídlo,“ vysvětlila, když jim třem nabídla hrnec. „Lorde Juliusi, Lauren, sire Jirukomo. Je to chlebová kaše s dýní a mlékem. Je mi líto, že tohle je vše, co pro vás máme poté, co jste tak tvrdě bojovali…“
„N-Nebuďte směšná, princezno! Vděčně to přijímáme!“ vyhrkla Lauren.
Salutovala, když přijímala hrnec, a Jirukoma se se smíchem poplácal po břiše.
„Koneckonců máme hlad z boje. Jsem si jistý, že v tuto chvíli bude cokoli uspokojivé.“
„To je neslušný způsob, jak to říct...“ Julius podrážděně zavrtěl hlavou, ale jeho výraz se oproti dřívějšku mírně zjemnil.
Potom si všichni tři sedli kolem Tiina hrnce s chlebovou kaší, aby jedli.
Tia se chytře posadila do polohy, kde se její rameno dotýkala Juliusova. To vyvolalo na Laurenině tváři ironický úsměv, ale náhle se vrátila k vážnějšímu výrazu a zeptala se Juliuse.
„Nakonec, je naše jediná možnost schovat se tady?“
„Teď, když jsme obklíčeni, je útěk nemožný,“ odpověděl Julius klidným tónem mezi doušky kaše. „Kdyby byl nepřítel vnímavý, mohli bychom vyjednávat, ale oni nemají nic jiného než jíst kořist před sebou. Jen se opakovaně pokoušejí spěchat po stěnách. Proto je stěží dokážeme odrazit. Ale...jestli je tohle bitva o vyčerpání, bude to těžké.“
„Lorde Juliusi...“ Tia ho chytila za rukáv a oči se jí zachvěly nejistotou.
Julius položil svou vlastní ruku na její a řekl, „Ať je to jakkoli, musíme zatím vydržet, ať to stojí cokoliv. Budeme držet město a čekat, až odněkud přijdou posily. To je vše, co teď můžeme udělat.“
„Přijdou posily...opravdu?“ zeptala se Tia váhavě. „Otec říkal, že požádal Království Dračích Rytířů Nothung a Unii Východních Národů, aby poslali pomoc.“
Julius zavrtěl hlavou. „Mohou přijít, ale protože jsou démonickou vlnou zasaženy i ostatní země unie a Království Dračích Rytířů, jejich příjezd bude zpožděn. Všichni přece musí upřednostňovat své vlastní země.“
„Oh...“ Tie poklesla ramena.
Jirukoma se kvůli ní cítil špatně a zeptal se Juliuse, „Poslal jsi žádost o posily s využitím vlastních konexí, že? Máme nějakou naději, že se ukážou?“
„Vážně?!“ Tiina tvář vystřelila vzhůru a podívala se na Juliuse.
Julius se nedokázal podívat do jejích prosebných očí a odvrátil se, když odpověděl. „Dávám nám kurz padesát na padesát. Nakonec jde o to, jestli ten muž pošle vojáky nebo ne.“
Juliusovy konexe. To znamenalo spolehnout se na jeho malou sestřičku Rorou, která byla nyní kandidátkou na třetí primární královnu prozatímního krále Soumy Kazuyy z Friedonského království. Znamenalo to, že se Roroa přimluví u Soumy, aby vyslal vojsko.
Pro Juliuse to byli oba lidé, ke kterým se choval nepřátelsky, ale nemohl si v žádném případě dovolit, aby se na to teď upnul. Aby uchránil drahou dívku, která stála po jeho boku, byl Julius připraven sklonit hlavu před těmi, s nimiž byl v rozporu.
Když ho však Jirukoma slyšel říkat, že šance jsou padesát na padesát, tázavě naklonil hlavu na stranu. „Je to opravdu padesát na padesát? Chápu, že Souma má dvě možnosti, poslat vojáky, nebo ne, ale není otázka, jestli tvá sestra žádost předá nebo ne?“
„Ne, Roroa to určitě předá.“
„Zníš jistě.“
„Moje sestra kalkuluje, ale jakmile se do toho zapletou emoce, je nerozhodná. Pokud k ní přijde pro pomoc bratr, kterého vyhnala, nebude se moci sama rozhodnout, co bude dělat. Rozhodnutí nechá na Soumovi.“
„Takže proto je to rozhodnutí krále Soumy, co...“ Jirukoma pokrčil rameny a dal najevo náznak podráždění. Pokud Julius požádal svou sestru o pomoc, protože znal její osobnost, byl to úskočný chlapík.
Julius se sám sobě posměšně zasmál, než se podíval na Tiu. „Princezno. Takový jsem já. V případě potřeby využiji i vlastní rodinu. V žilách mi stále koluje krev jedovatého hada knížecího rodu Amidonia. Tak...“
„Ale děláš to pro nás, ne?“ Tia přerušila Juliusova sebeodmítavá slova. Objala jeho levou ruku svou a věnovala mu vřelý úsměv. „To je v pořádku, když jsi jedovatý had. Když vidím, jak děláš cokoliv, abys nás bránil, lorde Juliusi...jsi tak spolehlivý a milý. Pokud přijdou posily a ty se budeš cítit špatně za to, čemu jsi svou sestru vystavil, skloním hlavu vedle tebe. Protože chci, aby tvoje sestra pochopila, že jsi to udělal pro nás.“
„Princezno...“
Když se ho dotkl Tiin úsměv, Julius cítil, jak se v něm staré posedlosti rozplývají.
Julius přirozeně položil pravou ruku na Tiiny ruce, které měla omotané kolem levé ruky.
Seděli spolu mlčky.
Jirukoma a Lauren vycítili atmosféru mezi těmi dvěma a
tiše zmizeli.
Žádné komentáře:
Okomentovat