Jeden z vojáků přiběhl ve spěchu, poklekl, jako by klopýtl a upadl. Když se podívali zblízka, měl na ruce šrámy, jako by ho někdo drásal.
„M-Mám hlášení, kapitáne!“
„Kde jsi vzal ty rány?“ plakala Lauren.
Voják držel hlavu skloněnou a rychle podal hlášení. „Ještěří muži se vrhli na severní stěnu a místy prorazili! Více než deset z nich zamířilo k hradu a nyní bojují se strážemi!“
Než mohl voják dokončit hlášení, Julius se dal do pohybu.
„Juliusi!“ vykřikl Jirukoma.
Ignoroval svého spolubojovníka, nasedl na koně a hnal se střemhlav směrem k hradu. Když slyšel, že je hrad pod útokem, nemohl klidně sedět.
Princezna Tia…
Královský pár a princezna Tia byli na hradě. Princezna, dívka, která osvobodila Juliusovo zatvrzelé srdce.
Julius se řítil po dlážděné cestě a došel k hradu, aby viděl ještěří muže, kteří se kolem hradu plazili jako gekoni.
„Zatraceně! Haaaaaa!“ vykřikl.
Rozhodl se ignorovat ještěří muže před hradem a vřítil se do budovy stále na koni. Nedaleko uvnitř našel tři ještěří muže, kteří si pochutnávali na tělech těch, kteří museli být strážci. Proběhl kolem nich, rozzlobeně se rozmáchl a odřízl jim hlavy od těl.
S námahou se uklidnil a pomyslel si, Pokud se jim podařilo dostat se dovnitř hradu, princezna Tia a její rodina prchají hlouběji a hlouběji dovnitř. Uvnitř hradu byli také uprchlíci. V tom případě zamíří do...velké síně!
Pokud někdo potřeboval místo hluboko uvnitř, kam by se vešlo mnoho lidí, velká síň byla asi jediná, která by byla vhodná.
Když Julius došel k tomuto závěru, rozběhl se chodbami s vysokými stropy. Cestou narazil na jednoho ještěřího muže, ale v klidu ho odpálil svým mečem. Pak si všiml tří ještěřích mužů shromážděných kolem dveří do velké síně. Klepali na dveře a snažili se dostat dovnitř.
„Pohni se!“ Julius sesedl z koně a položil ruce na zem.
V příštím okamžiku podlahou chodby vybuchly hroty země, nabodly tři ještěří muže najednou. Byla to stejná magie zemského typu, kterou kdysi používal jeho otec Gaius.
Ještěří muži vydali tlumený výkřik, pak se už nepohnuli.
Julius se na ně ani nepodíval, když spěchal ke dveřím velké síně. Pokusil se vypáčit dveře, ale... nemohl.
Julius přitiskl své tělo ke dveřím, zaklepal na ně a zavolal na druhou stranu. „Princezno Tio, jsi v pořádku? To jsem já! Julius!“
„Lord Julius?“
Zevnitř uslyšel hlas mladé dívky. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že je to Tia, se Juliusovi tak ulevilo, že se pod ním málem podlomily nohy.
Stále však zbývalo poměrně mnoho ještěřích mužů, takže se Julius otočil zády ke dveřím a zůstal ve střehu.
S největší pravděpodobností byla uvnitř postavena barikáda. Chvíli uvnitř slyšel pohyb, ale nakonec se dveře otevřely a Tia vyběhla ven, aby ho objala.
„Lorde Juliusi!“ plakala.
„Princezno Tio... Díky bohu, že jsi v bezpečí.“ Julius ji jemně objal za záda.
Za dveřmi viděl Tiiny rodiče a uprchlíky. Některým se ulevilo, když uviděli Juliuse, zatímco jiní byli vyděšení a nebyli schopni pochopit situaci. Jejich odpovědi se velmi lišily.
Julius se oddělil od Tiy a přes dveře oslovil zbytek.
„Prosím, počkej zatím v této velké síni. Po panství se potulují ještěří muži. Naši spojenci tu budou brzy, tím jsem si jistý.“
Zatímco Julius uklidňoval lidi ve velkém sále, Jirukoma ho dohonil. „Juliusi, bylo to příliš lehkomyslné, abys přišel sám!“
„Hmph, byl jsi prostě moc pomalý.“
Julius udělal posměšnou poznámku, ale Jirukoma zatáhl Juliuse za paži, jako by neměl čas se tím zabývat.
„Prostě přijď. Venku se děje něco divného.“
„Divného?“ zeptal se Julius ostražitě.
Řekl Tie a ostatním, aby ještě jednou pevně zavřeli dveře, a pak si prosekal cestu mezi ještěřími muži spolu s Jirukomou, aby se dostali zpět ven.
Když vzhlédli k nebi, spatřili formaci více než stovky wyvernů procházejících nad Lastou. Museli létat vysoko, protože vypadali strašně malí.
Pravděpodobně letěli ve výšce, kde na ně protivzdušné opakovací vrhače střel nezamířily.
Tohle zjevně nebyly monstra. Bylo to letectvo na straně lidstva.
Jirukoma přimhouřil oči. „Jsou to...Nothungští vojáci?“
„Ne, Nothung by nepoužil wyverny... Kromě toho přicházejí z jihu.“
Když to Julius řekl, viděl, jak něco spadlo z wyvernů. Když zamžourali k obloze, nějaké nespočetné množství věcí se najednou otevřelo jako rozkvetlé květiny.
Po obloze byly rozptýleny bílé kulaté předměty. Byly skoro jako roj medúz.
Když se třepotaly směrem k hradbám, bylo jasné, že pod těmi bílými kulatými věcmi visí ozbrojení vojáci. V tu chvíli mezi vznášejícími se bílými předměty sestoupil k zemi velký černý stín.
Stvoření jako obrovský černý mořský had, které plavalo vzduchem jako ryba ve vodě, přistálo před Juliusem.
Mělo dlouhé vousy a na hlavě rohy. V rukou drželo něco, co připomínalo gondolu.
Když Julius a Jirukoma viděli, že se nepodobá wyverně nebo drakovi, oba se báli, že útočí nové monstrum, a připravili si zbraně. Když to udělali, monstrum se před jejich očima scvrklo.
Nakonec, než se úplně scvrklo, seskočila ze zad nějaká postava.
Ten člověk ve vojenské uniformě s černou pláštěnkou se k nim otočil a řekl, „Už je to dlouho, Jirukomo. Vy také...sire Juliusi.“
Julius byl ještě více zaskočen. „Sir...Souma, huh.“
Jednalo se o první shledání mezi současným králem
Friedonie, Soumou Kazuyou a bývalým korunním princem Amidonie, Juliusem
Amidoniou po celém roce.
a je tu výsadek parašutystů :D
OdpovědětVymazatmoc děkuju za překlad .-)
ďakujem, moderná taktika výsadku.
OdpovědětVymazat