HRH 8 - Kapitola 8: Osvobození Lasty 1/5

Kapitola 8: Osvobození Lasty

Rozednilo se.

Na východě vyšlo slunce a oblast se rychle rozjasnila. Dokonce i v této zemi, která byla v severní polovině kontinentu, a proto byla teplejší než království, bylo v toto roční dobu chladno.

V ranním vzduchu stálo u západní brány sedm lidí: Halbert, Kaede, Ruby, Jirukoma, Lauren, Kuu a Leporina. Za nimi byli vojáci království Lastania, kteří čekali na nadcházející čas bitvy.

„Tak tedy, můžeme začít, Ruby?“ zeptal se Halbert.

„Ano. Začněme, Hale.“

Ruby se proměnila v červenou dračici a Halbert jí skočil na záda.

„Sire Halberte. Madam Ruby. Budeme s vámi počítat,“ řekla jim Lauren, kapitánka vojáků, a sklonila hlavu.

„My víme,“ přikývl Hal. „Taky se o sebe starejte.“

„Budete pracovat mimo zdi, takže budete v nebezpečí stejně jako my,“ dodala Ruby.

Jirukoma se bušil do své statné hrudi. „Nechte toto místo na nás. Při obraně pracovních čet nasadíme své životy.“

„Ookyakya! I tady pomůžeme, takže se neboj,“ zasmál se Kuu. „Nenech se unést a nepokaz to, Hale.“

„Ty jste ten, kdo to řekne, mladý pane...?“ zamumlala Leporina.

Ano, Kuu měl stejně nepodložené sebevědomí jako vždy a Leporina se podrážděně držela za hlavu.

Kaede přešla k Halbertovi a položila ruku na Rubyinu přední nohu.

„Ruby, postarej se mi o Hala.“

„Abych si půjčila větu od Naden, „Rozumím“. Můžeš ho nechat na mně.“

„Hale, ty taky,“ řekla Kaede. „Nebuď moc divoký, víš? Ruby je s tebou, tak se ujisti, že nejednáš lehkomyslně.“

„Já vím, dobře?“

Kaede od těch dvou o krok ustoupila, pak se otočila k vojákům a promluvila. „Jeho Veličenstvo a sir Julius připravují náš další krok, takže tady převezmu velení. Všichni, dejte do toho maximum.“

„„Jo!““

V okamžiku, kdy všichni odpověděli na rozkaz Kaede, Halbert a Ruby vzlétli k obloze. Když odcházeli ze země, Ruby zadníma nohama popadla hranatý předmět, který pro ni byl připraven. Ten předmět, který měl na pěti stranách železné stěny a na šesté straně kovové mřížové dveře, byla klec pro ještěřího muže, který byl krmen masem monstra.

Když nesla tu klec s sebou, zeptala se Ruby Halberta, „Nejdříve necháme toho ještěřího muže volně u lesa na západ odtud, že?“

„To jo. Budeme muset přistát, takže buď opatrná.“

„Vím.“

Když letěli sami, kolem se začala shromažďovat chimérická monstra, která uměla létat. Pravděpodobně považovali Halberta a Ruby za snadný výběr, protože to byli jen oni dva. Příšery nechápaly, jak mocní ti dva byli.

„Halbert Magna, procházíme!“ Halbert máchl svými dvěma oblíbenými kopími a rozsekal příšery, které útočily shora. Pak jeden oštěp zahalil do plamenů a hodil ho. V okamžiku, kdy se zabodlo do monstra...

Boom!

Ozval se výbuch ohně a dokonce i ostatní monstra poblíž byla chycena výbuchem.

„Tady, dejte si další!“

Halbert zatáhl za řetěz připevněný ke svému druhému oštěpu, vytáhl první oštěp z plamenů, pak druhý oštěp zahalil do ohně a hodil ho. Opakoval tento cyklus a všude kolem nich rozkvétaly plameny jako květiny.

Halbert se usmál, když mával oštěpy. „Je pohodlné, když je nemusím po jednom použití vyhodit. Nesmím zapomenout poděkovat Taru, že to udělala.“

„Kaede tě varovala, aby ses nenechal unést, pamatuješ...? Teď přistanu.“

„Jasně.“

Halbert se přikrčil nízko na Rubyina záda a pak Ruby spadla na zem v úhlu čtyřiceti pěti stupňů. Když přistála, otevřela dvířka klece a hned zase odešla.

Halbert si všiml ještěřího muže, jak se plazí z klece dole. Okamžitě utekl do západního lesa, kde se jeho druh skrýval.

„Pěkný! Ještěří muž je úspěšně osvobozen. Dále letíme nad les.“

„Jo.“

Ruby roztáhla křídla a pomalu letěla, mířila nad les s létajícími monstry v závěsu. Potřebovali přitáhnout co nejvíce létajících monster, takže nemohli jít příliš rychle, což znamenalo, že rychlejší monstra je dohnala.

Bzzz! Přicházelo na ně obrovské jednooké monstrum podobné včele s bzučením křídel.

„Dělej něco!“ vykřikla Ruby. „Nechci, aby se na mě hemžili brouci!“

„Jdu na to!“

Halbert svými dvěma kopími rozdělil včelí monstrum na čtverec. Tekutiny včelího monstra stříkaly všude, když padalo na zem, jen jeho průsvitná křídla tančila a odmítala sestoupit.

„Vydrž, Ruby! Tady to začíná být vážné!“

„Vím!“ zakřičela zpět. Roarrrrrrrrr!

Příšery foukaly oheň a střílely trny a útočily z dálky. Několik těchto útoků Ruby potrápilo, ale letěla stále stejným tempem.

Halbertovi a Ruby se nakonec podařilo převést příšery, které s sebou táhli, přes vrcholek západního lesa, kde na zemi leželi ještěří muži.

Ruby zařvala, „Vyřešíme to jedním pokusem! Drž se pevně!“

„Mám to!“

Když se Halbert držel Ruby za záda, Ruby rychle zrychlila, zvedla své tělo, vyšplhala se výš k obloze a pak se převrátila do prudkého skoku za nestvůrami.

V mžiku se z lovců stali pronásledovaní.

„Vrátím vám to stokrát!“

Bwoooooooooosh!

Ruby otevřela ústa dokořán a vypustila na létající monstra velký plamen.

Dračí dech byl nejcharakterističtějším útokem draků, o kterém se říkalo, že dokáže zničit celé království. Příšery zasažené Rubyiným dračím dechem byly osmaženy dokřupava a jedna po druhé padaly do lesa.

Když to Halbert viděl, poškrábal se na tváři. „Nebylo to trochu moc? Ty příšery byly ohořelé, víš?“

„M-Maso chutná lépe dobře udělané.“

„Sám dávám přednost vzácnosti.“

Ti dva se dál hádali o věcech, na kterých nezáleželo. Mohli takhle žertovat, protože práce byla hotová, takže teď byli osvobozeni od napětí, které předtím pociťovali.

Halbert se podíval dolů do lesa, do kterého spadly spálené příšery. I odsud poznal, že ještěří muži dělají povyk.

Pokud by ještěří muž, kterého osvobodili, začal jíst smažené příšery, ostatní hladoví ještěří muži by ho bezpochyby následovali. Poté, když by se naučili, jak monstrum chutná... projekt se přesune do třetí fáze.

„Vraťme se, Ruby. Kaede a ostatní si budou dělat starosti.“

„Máš pravdu.“

Otočili se a letěli zpátky, jak přišli.