HRH 1 - Kapitola 4: Den volna v Parnamu 6/7

Ten muž byl vysoký člověk s výraznými zrzavými vlasy. Vypadal, jako by měřil přes 190 centimetrů. Měl široká ramena a dokonce i přes uniformu jsem poznal, že má pevnou postavu.

Naproti tomu dívka měla světlé vlasy spletené do krátkých vlasů, se dvěma trojúhelníkovýma ušima nahoře, a byla trochu drobná.

Je ta dívka mystický vlk, říkám si?

„Ta holka je mystická liška,“ řekla mi Liscia, ale nepoznal jsem rozdíl. „To se pozná podle ocasů. Má liščí ocas, vidíš?”

„Jsou to obě psovité šelmy, nemůžeme je tedy prostě spojit jako mystické psy?" zeptal jsem se.

„Když to řekneš, naštveš jak mystické vlky, tak mystické lišky. Koboldové jsou mystičtí psi, takže by to bylo jako házet lidi do jednoho pytle s opicemi.”

„...Řekněte mi o všech těch věcech, které bych později neměl říkat určitým rasám, prosím.”

Je to pro tebe jiný svět. Nikdy nevíš, kdy šlápneš na takovou minu, pomyslel jsem si.

Když jsem o tom přemýšlel, ta mystická liščí dívka žadonila. „Prosím tě, Hale. Teď nemůžeš jít do Carminského vévodství! Armádní generál vévoda Georg Carmine je nepřátelský vůči novému králi. Mohlo by dojít k občanské válce!”

„Přesně proto tam jdu. Jestli se bude bojovat, je to pro mě šance na povýšení, ne?“ Ten jménem Hal, který vypadal na asi osmnáctiletého mladíka, se na ni neohroženě usmál.

Naproti tomu mystická liščí dívka měla výraz zastřený úzkostí. „Hale, způsob, jakým uvažuješ o válce, je příliš jednoduchý. Tvůj otec tě zavolal domů, protože se bál, že budeš takový!”

„Mému otci do toho nic není! Léta sloužil pod vévodou Carminem, ale teď, když to nevypadá tak dobře, se schovává v hlavním městě, zbabělec! Nemusím ho poslouchat!”

„Tvůj otec chápe, co se děje. Vévoda Carmine se bouří bez spravedlivého důvodu.”

Ti dva se pořád hádali.

Když je sledovala, Liscia tleskla rukama. „Myslím, že ho poznávám!"Ten muž je důstojník Halbert Magna.“

„Je to někdo, koho znáš?“ zeptal jsem se.

„Je to nejstarší syn z významné rodiny v armádní skupině. Od dob, kdy studoval na akademii, ho jeho bojové schopnosti řadí vysoko nad ostatní vrstevníky. Po promoci vstoupil do pozemních sil, ale... Asi se od té doby vrátil domů.”

„Zní překvapivě dobře známě,“ zamyslel jsem se. „Tak co ta dívka?”

„Nevím... Nikdy jsem ji v armádě neviděla...”

„Ta dívka je Kaede Foxia,“ odpověděla Juna místo Liscie.

Huh? Proč to ví? Přemýšlel jsem.

„Protože sem chodí pravidelně,“ řekla Juna, aniž bych se zeptal. „Pokud si dobře vzpomínám, zmínila se, že je mág sloužící v Zakázané armádě.”

„Jestli je v Zakázané armádě, je to zemský mág?“ zeptal jsem se.

Kouzla tohoto světa by se dalo rozdělit do šesti prvků: ohně, vody, země, větru, světla a tmy.

Oheň, voda, vítr a země manipulovaly se svými prvky pro útočná kouzla, zatímco světlo bylo obvykle magií léčebného typu. Tma byla jedinečná v tom, že nemanipulovala, přesně řečeno, temnotou. Všechna jedinečná kouzla, která nespadala pod předchozích pět prvků, byla řazena do jednoho pytle pod kategorizací „temného typu“.

Co se týče typu magie, moji živí poltergeisti by byli temní.

Každý člověk na tomto světě byl s jedním z těchto prvků srovnaný a do jisté míry mohl používat magii. Jak jistě víte z výcviku Liscie a Aishi, lidé mohli svým zbraním nebo útokům vtisknout kouzlo svého živlu.

Ti, kteří dokázali způsobit větší magické účinky než obyčejní lidé, byli nazýváni mágy. Mágové uměli manipulovat s plameny, způsobovat vichřice, vytvářet krátery v zemi a potápět bitevní lodě svou neuvěřitelnou silou.

Když mágové vstoupili do armády, jejich typ určoval, kam je pošlou. Uživatelé ohně přešli k armádě, uživatelé větru k letectvu, uživatelé vody k námořnictvu a uživatelé země a tmy (ne že by jich bylo hodně) přešli k Zakázané armádě, zatímco uživatelé světla byli rozděleni rovným dílem a hráli podobnou roli jako bojoví zdravotníci.

Upřímně, byl jsem proti tomuto nepružnému způsobu jejich distribuce, ale armáda, námořnictvo a letectvo byly pod kontrolou tří vévodství, takže jsem si s nimi nemohl zahrávat.

Jednou chci ten systém reformovat.

Zatímco jsem o tom všem přemýšlel, Kaede a Halbert se pořád hádali.

„Vévoda Carmine by s tím nezkušeným králem nikdy neprohrál!”

„Vévoda Carmine se poslední dobou chová divně! Pokud začneme bojovat mezi sebou, budou z toho těžit jen naši sousedé! Amidonia chce získat zpět území, které před dvěma králi ztratili s Elfriedenem. A pokud jde o republiku Turgis, která má více než polovinu svého území zamrzlou, chtějí úrodnou půdu a přístav s teplou vodou. Pokud dojde k občanské válce, určitě zasáhnou. Vévoda Carmine to musí vědět, že...”

Huh, vypadá to, že Kaede dobře rozumí situaci v sousedních zemích.

Země západně od této na mapě světa, knížectví Amidonia, viděla, jak jim byla za expanzionistické politiky Lisciina dědečka ukradena zhruba polovina jejich území. To bylo skoro před 50 lety, ale stále pokukovali po této zemi, aby získali zpět svou ztracenou půdu. Pro tuto zemi to byl jednoznačně nepřátelský stát.

Na jihu Amidonie, na jižním okraji tohoto kontinentu, byla republika Turgis, což byla, jak říkala Kaede, mrazivá země, která byla většinou zmrzlá.

Když jste se podívali na mapu tohoto světa, čím jižněji jste šli, tím níž teplota klesala. Nevěděl jsem, zda je to proto, že (mluveno z pohledu japonského člověka) se tento kontinent nachází na jižní polokouli, nebo jestli je jejich pojetí severu a jihu obrácené, nebo jestli je to dokonce kvůli nějakému záhadnému magickému efektu, ale čím jižněji se v Elfriedenu postupuje, tím je chladněji a čím severněji, tím je tepleji.

Vzhledem k tomu, o jaký druh země šlo, bylo pro republiku Turgis „Jít na sever“ národní politikou.

Avšak ze zemí, s nimiž sousedili, byla mohutná říše Gran Chaos, takže si s nimi nemohli dovolit konflikt, zatímco žoldnéřský stát Zem byl jejich spojencem, což znamenalo, že ani tam nemohli provést invazi. To zúžilo jejich potenciální cíle pro expanzi na sever do Amidonie nebo Elfriedenu.

Jinými slovy, Amidonie i Turgis byli jako hladoví vlci, připraveni vrhnout se na tuto zemi při nejbližší příležitosti.

„Na co vévoda Carmine myslí, když sousední země mají záměry na našem území?”

„...Mluvíte o vévodovi Carmine. Jsem si jistý, že má plán.”

„Nebudeš myslet sám za sebe, Hale?!”

„Faktem je, že mnoho šlechticů to s králem vzdalo a odešli sloužit pod vévodu Carmineho, že? Jeho neschopnost udržet je zde je důkazem královy neobratnosti.”

„Nevím, jestli je nový král kompetentní nebo ne, ale až do této chvíle, jsem neviděla pod ním žádné špatné vládnutí! Kromě toho, většina těch šlechticů shromažďujících se pod vévodou Carmine jsou ti, kteří ztratili práva v rámci finančních reforem nového krále, nebo kteří byli vyšetřováni pro korupci a jsou nespokojeni s tím, že jim byl zabaven majetek, uvědomuješ si to?! I kdybys obnovil jejich práva, opravdu si myslíš, že by to z téhle země udělalo lepší místo?!”

Když na něj Kaede takhle tlačila, Halbert zabloudil pohledem. „Vévoda Carmine si to určitě promýšlí.”

„Už zase mluvíš o vévodovi Carminovi. Copak nemáš svůj vlastní názor, Hale?”

„J-Jen buď zticha, dobře! Co, Kaede, myslíš, že vidíš budoucnost?! No, já můžu!“

„Dokážu!“ ohnal se vzdorovitě Halbert, ale Kaede mu rozhodně odpověděla. „Vidím, co se blíží! Ten muž mě děsí. Jsem si jistá, že nový král bude ...”

„Dobře, přestaň,“ přerušil jsem Kaedě a vložil se mezi ty dva.

Oba vytřeštili oči nad tím náhlým vniknutím.

Ignoroval jsem Halbertovo překvapené „Kdo si myslíš, že jsi, kámo?!“ s úsměvem na Kaede, která tam seděla s pusou dokořán.

„Když si budeš pouštět pusu na špacír, využiju své pravomoci a nechám tě zatknout, víš?“ řekl jsem.

„Ty jsi...!“ Zdálo se, že si Kaede okamžitě uvědomila, kdo jsem.

„Ano, jsem, tak buď zticha, ano?“ řekl jsem. „Upřímně, nevím, jak moc tomu rozumíte, ale když o tom tak sebevědomě mluvíte na místě, jako je tohle, mohlo by to zemi uškodit.”

„Je mi to líto,“ koktala. „Ale... co tady děláte...? Nejste tu, abyste uvěznil Hala pro jeho vzpurnost, doufám?! Tak to není! Hal je jen trochu slabý v hlavě, nikdy by se nevzbouřil...”

Kaede vůbec nepochopila, co dělám, a začala se vymlouvat. Kdo ví, kam se poděla analytická schopnost, kterou předtím předvedla, ale zoufale se snažila Halberta bránit.

„Ne, je mi jedno, co si myslí jeden jediný voják,“ řekl jsem.

„T-tak proč jste tady?“ koktala.

„Protože jsem najednou dostal volno,“ vysvětlil jsem jí. „Jen jsem si prohlížel Junin plac.”

„C-Chápu...“ Kaede se očividně ulevilo.

Halbert na mě naopak celou dobu civěl. „Ty grázle, kdo si myslíš, že jsi, že se pleteš do naší konverzace a pak vyhrožuješ Kaede?”

„Um, Hale? On mi nevyhrožoval, víš ...”

„Drž hubu! Ty buď zticha, Kaede!”

„Yipe!”

Když Halbert praštil rukama do stolu a vstal, Kaeda to vyděsilo.

„...K čemu je dobré, že ji sám vystrašíš?“ zeptal jsem se.

„Řekl jsem, drž hubu!“ Natáhl ruku a snažil se mě chytit za límec, když....

„Urkh!”

...zastavil se na půli cesty. V mžiku byl Halbert obklopen třemi ženami, které byly se mnou.

Normálně by být obklopen třemi kráskami byla fantastická situace, ale... Ani v nejmenším jsem na jeho postavení nežárlil. Koneckonců, Liscia vytáhla rapír od boku a mířila jeho špičkou Halbertovi na krk, Aisha (která neměla svůj velký meč, protože byl příliš objemný) mu držela tvář v sevření drápů a Juna, stále s úsměvem, mu tiskla na záda nůž na ovoce.

Whoa! Úroveň jejich schopností je příliš vysoká…

„Počkej, dokonce i ty, Juno?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Násilí je v tomto zařízení přísně zakázáno,“ řekla s úsměvem.

„No jistě ..."

Když se ocitl v takové situaci, i asertivní Halbert se potil. Nemohl se pohnout ani o píď, a tak na mě zklamaně zíral mezerou mezi Aishinými prsty. „Ty grázle... To byla špína! Když jsi muž, jak se můžeš schovávat za bandu žen?!”

„Stěžuj si, jak chceš, ale jejich úkolem je mě chránit,“ řekl jsem. „Vlastně, kdybych měl stát v první linii bez bodyguardů, myslím, že by to byl větší problém.”

Když jsem to řekl, děvčata souhlasně přikývla.

„Jestli tomu rozumíš, kéž bys nestrkal krk do takových problémů,“ vynadala mi Liscia.

Uh, jistě, promiň, budu opatrnější.

Halbertův podrážděný pohled se zabodl do mě. „...Ty šmejde, kdo vlastně jsi?”

„Hm... Dovolte mi odpovědět tou skvělou větou z dramatu samurajského období.

„Halberte, zapomněl jsi můj obličej?“

„Huh?”

„Proč najednou zníš tak sebejistě?“ Liscia mě plácla po hlavě.

Ale no tak, vždycky jsem to chtěl říct.

Pak Aisha zvýšila hlas a promluvila mým jménem. „Na kolena! Za koho ho máš?!”

Jo, to je další věta, kterou jsem chtěl použít. Počkat, to říká Aisha?!

„Stojíš v přítomnosti (prozatímního) 14. krále Elfriedenu, Jeho Veličenstva Soumy!” prohlásila Aisha.

Měl jsem pocit, jako bych slyšel hrát hudbu na téma toho pořadu, ale jsem si jistý, že jsem si to jen představoval.

Bez ohledu na to jsem zklamajícímu tmavému elfovi dal na hlavě lehký bonk. „Jsi příliš nahlas. Měli jsme být inkognito, pamatuješ?“

„Ach...! Omlouvám se, sire!”

„Sire...? Neříkej mi, že jsi král?!“ Halbert se choval překvapeně ještě dlouho poté, co na to měl přijít. Byl jediný přítomný, který to touhle dobou nevěděl, takže vypadal dost pomalej. Nehledě na to, že když ho ohrožovali rapírem, držadlem drápů a nožem, nemohli jsme se o tom v klidu bavit, a tak jsem všechny nechal odstoupit.

Upíral jsem pohled na uvolněného Halberta, a na něco jsem se ho zeptal. „Tak tedy,

Halberte Magno, říkal jsi něco o tom, že by jsi mě napadl?”

„T-to je....“ Halbert odvrátil oči.

Ale no tak, bylo tvé odhodlání tak slabé?

„Mám to brát jako vůli rodu Magma jako celku?“ zeptal jsem se.

„Cože?! Můj otec s tím nemá nic společného!”

„Samozřejmě, že má,“ řekl jsem. „I když bych mohl přehlédnout vojáka, který jen plnil rozkazy, zrádné šlechtice musím soudit podle zákona. Koneckonců projevují jasný úmysl se vzbouřit. V těchto případech bude obvinění „velezrada vůči státu,“ však víš ... To je vážný zločin. Přinejmenším ti, kteří jsou v rozmezí tří stupňů příbuznosti, budou považováni za spoluviníky.”

„Cože...?!“ Halbertovi nedocházela slova. Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem ho nutil čelit faktům.

„Ne... To je příliš kruté ...“ Kaede se pokusila zasáhnout, ale já zvedl ruku, abych ji zastavil.

„A teď mi dovol říct, nedělám to, protože k tobě chovám osobní zášť,“ řekl jsem. „To nařizují zákony této země. Opravdu vím, že u dlouhověkých ras není neobvyklé, že mají kolem sebe pravnoučata a prapravnoučata, ale i tak je okruh lidí zapletených do zločinu příliš velký. Osobně, takový zákon, který trestá nevinné malé děti, bych chtěl hned reformovat, ale musím udělat tolik věcí, že jsem se k tomu ještě nedostal.”

 

Neměl slov.