HRH 1 - Kapitola 6: Úleva 1/5

Kapitola 6: Úleva

 

Jsem Halbert Magna, 19 let.

Jsem nejstarší syn rodiny Magna, dobře známý v pozemních silách Elfriedenského království. Já sám jsem k nim patřil, ale potom, co se něco stalo jsem byl nucen přestoupit do Zakázané armády.

Aby toho nebylo málo, mým velícím důstojníkem byl můj přítel z dětství, zemský mág Kaede Foxia, která ráda končila své věty slovy „víš.” Když si pomyslím, teď jsem musel poslouchat rozkazy od ní ... Přál jsem si, aby to byl jen vtip.

A k tomu všemu, co jsem dělal teď? Právě teď, spíše než mečem jsem místo toho mával nástrojem (lopatou s kulatým okrajem, kterou lze použít i v boji zblízka).

Rozkazy k pochodu přišly pro Zakázanou armádu, a když jsem dorazil na místo, měl jsem za úkol hromadit hlínu, vyhloubit střed, nalít lepkavou tekutinu (?), zpevnění stran štěrkem, pak výsadba stromků na obou stranách. Potom, bych postavil pouliční lampy plné světel, která jsou běžná v hlavním městě, takových, které pohlcují světlo ve dne a jsou fosforeskující v noci, a opakoval bych tytéž úkoly pořád dokola.

Abych to jednoduše shrnul, dělal jsem na silnici.

Léto skončilo, ale slunce ještě pálilo a já jsem kopal hlínu a dělal s ní hromady pořád dokola.

„Proč... musí Zakázaná armáda... dělat... silniční práce?”

„Ty tam. Přestaň žvanit a dej se do práce, poklusem.”

Když jsem si utřel pot z čela, ohlédl jsem se a uviděl Kaede, jak stojí na obyčejném lešení a mlaská megafonem do zábradlí, zatímco dává rozkazy. Sama musela cítit horko dost špatně. Její typické liščí uši klesly dolů jako psí uši.

„Hej, Kaede, to opravdu ...?" začal jsem.

„To nemůžeš udělat!“ protestovala. „Hale, jsi můj podřízený, víš. Musíš mě správně oslovovat jako předáka.”

„...Předáku, je to opravdu práce pro Zakázanou armádu?”

„Tohle je práce, kterou teď dělá Zakázaná armáda, víš,“ odpověděla.

„Určitě bychom to mohli přenechat stavebním dělníkům.”

„Prostě jich není dost, víš. Je to součást plánu na silniční síť po celém království. Najali jsme nezaměstnané i z hlavního města, slyšela jsem, ale pořád nám chybí ruce, dokonce bych požádala o pomoc válečnou kočku.”

Přesto, nechali byste normálně armádu dělat takovou práci? myslel jsem si.

„Kromě toho sem nemohou přijít jen stavební dělníci, víš,“ řekla. „Čím dále se od osady dostanem, tím mocnější divoká stvoření se nakonec ukážou. A kdybychom si na jejich ochranu najali dobrodruhy, stálo by to majlant.”

„Jestli tomu rozumíš, tak se dej do práce, poklusem,“ řekla.

„Jsi zemský mág. Nemůžete to udělat rychleji s magií?”

„Nemůžu si dovolit tady vynaložit své kouzlo, víš,“ řekla. „Hale, budeš místo mě kopat tunely přes hory?”

Mlčel jsem.

Vrátil jsem se k práci, kdy jsem vyhrabával hlínu a hromadil ji.

Je to lepší, než být nucen kopat tunel bez magie, alespoň, myslel jsem. Co je to za staromódní trest tvrdé práce...?

 

Přišlo poledne. Vrátili jsme se do tábora a dostali dvouhodinovou přestávku.

Uvnitř stanu jsme jedli, klábosili nebo používali jednoduché postele (nebyly to nic víc než nosítka, ze kterých vyrostla trocha srsti) k odpolednímu spánku. Očividně ten král silně podporoval šlofíka po jídle. Bylo to něco o tom, jak to zlepšilo efektivitu práce. 

Takže práce v Zakázané armádě přišla doslova se “třemi jídly a šlofíkem“, ale... jakmile lidé zjistí, o jakou práci se jedná, nebudou na nás žárlit.

Stejně jsem nehodlal přežít celé odpoledne, když jsem se nenajedl, a tak jsem spolkl krabičku na oběd, kterou mi dodali.

Dnešní obědová krabička byla z masa a zeleniny mezi chlebem. Lahodné.

Maso bylo lehce kořeněné, což jako by pomáhalo ulevit mému vyčerpání. Byl to zřejmě pokrm zvaný shogayaki, se kterým ten král přišel. To bylo menu, se kterým experimentoval, když se výroba koření, které král nechával dělat mystickými vlky – „miso,” „sójová omáčka“ a „mirin“ – dostala na správnou cestu.

V Zakázané armádě se nám často podávala králova experimentální menu, jako je toto. Jídla byla jednou z mála věcí, které mě potěšily, že jsem byl nucen přestoupit do Zakázané armády. Jídla, která jsme dostali v pozemních silách, upřednostňovala kvantitu před kvalitou. Taková ta věc, kterou byste si představili ze slov “Mužské jídlo“. Upřímně, najíst se tady aspoň jednou stačilo, aby mě to přesvědčilo, že se nechci vrátit. 

„Ten král.... když nic jiného, musím uznat jeho dar vařit,“ přiznal jsem.

„Jsou opravdu vynikající, víš,“ souhlasila Kaede. „Pokrmy, se kterými přichází náš král.”

V určitém okamžiku, si Kaede sedla vedle mě a jedla stejné menu.

„Taky je neuvěřitelné, že můžeme jíst čerstvou zeleninu každý den, víš,“ pokračovala. „Přichází z nejbližší vesnice, která je k hradu připojená po silnici. Důvod, proč jsou silnice skvělé, je ten, že usnadňují údržbu zásobovacích linek.”

„Cesty, které stavíme, jsou hned užitečné, co?“ zeptal jsem se. 

„S touhle přepravní kapacitou se dá potravinová krize už skoro nazvat vyřešenou, víš. Můžeme vozit potraviny z oblastí s přebytkem do oblastí, kde je jich nedostatek. Budeme moci převážet potraviny, které jsme dříve nemohli, protože se neuchovávaly dostatečně dlouho.”

„...Dělá to proto, že to všechno ví?“ zeptal jsem se. „Ten král, myslím.”

„Je to neuvěřitelný člověk, víš. Jeho prozíravost je téměř děsivá.”

No, myslel jsem si, že Kaede byla docela úžasná na to, že tomu všemu rozuměla. Dokázala být v některých ohledech trochu hloupá, ale Kaede měla dost vysoké základní specifikace. Dokázala použít magii a byla také ostrá. Proto si ji nejspíš vybral sám král.

...Ale jako jejího kamarádku z dětství mě to trochu frustrovalo.

...Já se taky musím snažit.

„No, teď, když ses najedl, dáš si šlofíka, Hale?“ zeptala se mě.

„No.... Jsem unavený. Asi to udělám.”

„V tom případě si můžeš dát hlavu do mého klína, víš,“ řekla.

„Bwuh!“ Vychrlil jsem čaj. 

Všichni se najednou dívali naším směrem. Víc než polovina těch pohledů byla od mužů, kteří mě očividně chtěli zabít.

I když jsem zaujatý jako její přítel z dětství, Kaede je roztomilá. Není o čem psát, ale její postava není špatná a ty liščí uši a ocas opravdu pracují v její prospěch. Nebylo divu, že se s ní v Zakázané armádě zacházelo jako s modlou.

Král mi řekl, abych sloužil pod ní, aby muži na Kaede neshlíželi, ale upřímně, myslím, že s jednou prosbou od Kaede by tihle chlápci s radostí šli na smrt. Proto byl jejich vražedný vztek namířen proti mně, za to, že jsem jí byl tak blízko.

Zoufale jsem zakašlal. „Co to říkáš?!”

„Lidé před časem mluvili o tom, jak to princezna udělala pro krále v parku v hlavním městě, víš,“ řekla.

„Divím se, že to dokázali na místě, kde je vidí tolik lidí...”

No, jsou zasnoubení a tak, takže to možná není tak divné, přidal jsem si. Je to mnohem lepší, než spolu nevycházet vůbec.

„Lidé říkají, že do příštího roku budeme mít královského dědice. I když, částečně proto, že král pochází z jiného světa, sázkové fondy na jméno dědice nedokázaly zúžit seznam kandidátů.”

 

„...Mluvíš strašně moc o něčem, do čeho ti nic není,“ řekl nějaký hlas.

 

Kaede vyjekla.

Když jsem se otočil, abych se podíval směrem k náhlému hlasu, uviděl jsem krále Soumu, jak vzdychá a svěšuje ramena, a princeznu Liscii, s tváří sytě rudou, jak stojí u vchodu do stanu.

„Hej, vy dva. Jak jste se měli?“ Král Souma se na nás nedbale obrátil.

„Jsem plná energie, víte,“ podařilo se říct Kaede. „Vaše Veličenstvo, vidím, že vy a princezna jste stejní jako vždy.”

„Jo, moc jsme se nezměnili, co, Liscio?“ zeptal se Král Souma.

„Máš pravdu. Přála bych si, abys projevil trochu větší povědomí o svém postavení krále.”

----------------------------------------------------------------------------------------------

Shogayaki, koření je zázvor.