HRH 1 - Epilog 2/2

 Hlavní město knížectví Amidonia, Van.

Na území knížectví Amidonia, které bylo na mapě delší než široké, bylo toto město na východní straně hlavním městem.

Někteří měli pocit, že je příliš blízko Elfriedenskému království, než aby mohlo být hlavním městem, ale jeho výběr byl pravděpodobně projevem jejich nezlomného odhodlání získat zpět ukradené východní území.

V kanceláři pro vládní záležitosti na hradě uprostřed Van prohlížel dokumenty muž středního věku s knírem.

Jeho postava v plášti vypadala poněkud buclatě, ale to jen proto, že měl široká ramena. Ve skutečnosti nebyl obézní. Ve skutečnosti byl pod pláštěm nesmírně svalnatý.

Tento muž byl vládce Gaius VIII. z Amidonie.

„Oh ho...“ řekl.

„Co je to, otče?“ zeptal se asi dvacetiletý mladík, který stál a čekal po jeho boku. Měl hezkou tvář, ale v očích měl chladný záblesk, z něhož mrazilo ty, kdo se na něj dívali. Byl korunním princem a následníkem knížectví Amidonia, Julius Amidonia.

Gaius podal dokument, který četl, Juliusovi. „Je to od Georga Carmina. Zdá se, že je připraven se „postavit“.“

„Chápu,“ řekl Julius. „Konečně. Slyšel jsem o rychlých, těžkých útocích, které podnikal v mladších letech, a nikdy nám nedal čas popadnout dech. Na člověka s takovými schopnostmi jednal strašně pomalu.”

„Jsem si jistý, že zestárl,“ řekl jeho otec. „Kdyby měl stále zájem, nikdy by na naši nabídku nepřistoupil.”

„Pravda...”

Poté, co mu Julius dokument vrátil, Gaius vstal ze sedadla. „Pohneme se, až nový král vyhlásí válku. Vyšleme do království „posily“.”

„Ach...? A na kterou stranu?”

„Kterou? Na královu stranu říkáme, „Jsme se třemi vévody, na stranu tří vévodů, říkáme, jsme s novým králem.“

„Chápu,“ řekl Julius. „Takhle nemáme důvod poslouchat ani jednu stranu.”

„Heh heh heh. Přesně.”

Gaius a Julius se na sebe podívali a pochmurně se usmáli.

Vedle nich je pozoroval pár chladných očí.

Proboha... Někdy si prostě nejsem jistá, co mám dělat s mým otcem a mým idiotským bratrem.

Chladné oči patřily mladé dívce.

Bylo jí šestnáct nebo sedmnáct let. Měla přitažlivou tvář jako Julius, ale ne jeho krutost. Když už nic jiného, oči měla malé a korálkovité a s kulatým obličejem měla plyšovou zvířecí roztomilost mývalího psa. Vlasy měla svázané do dvou copů na zátylku.

Tato dívka, která vypadala dobře s tímto dvoj copánkovým-stylem, byla první princezna této země, Roroa Amidonia. Nicméně, na rozdíl od zdání, její vnitřní hlas byl ostrý jazyk (a mluvila obchodním dialektem)

Tahle země není dlouho pro tenhle svět, tak jak je. Snaží se ti idioti zkrátit to málo času, co ji zbývá?“ pomyslela si.

Amidonia byla hornatá země. Měla dostatek kovových zdrojů, ale na druhou stranu měla málo orné půdy, takže se vždy potýkala s nedostatkem potravin. Potravinová krize v sousedním Elfriedenu byla zlá, ale byla nic ve srovnání s tím, čemu čelila tato země. I trochu špatná úroda by znamenala, že by lidé umírali hlady.

Chápu, proč se pro nás stařík snaží získat alespoň trochu úrodnější půdu, to vím, ale ten stařík nalévá vbše do posledního centu, pro které jsem se tak nadřela abych je našetřila, na vojenské finance. Roroa zklamaně zaskřípala zuby.

Roroa byla sice princezna, ale zároveň měla zvláštní finanční cítění a ze stínů podporovala finanční politiku této země. Po rozhýbání ekonomiky prostřednictvím zahraničního obchodu omezila vývoz zdrojů a podpořila vývoz hotových výrobků na ochranu a rozvoj jejich průmyslu. Důvod, proč tato země na pokraji propasti nezažila kolaps své ekonomiky, byl z velké části dán Roroiným měnovým smyslem.

Nicméně, Gaius nedokázal plně využít Roroiny schopnosti získávat peníze.

Kdyby použili ty peníze, co jsem vydělala na rozvoj průmyslu, mohli by přinést ještě víc peněz, ale tihle váleční hospodářští hlupáci jdou a utratí je všechny na armádu. Ještě horší je, že upřímně věří, že „pokud posílíme armádu, můžeme ukrást, co potřebujeme.” Jsou to pitomci? Utrácíte peníze, abyste vydělali peníze, to je ten cyklus, který je důležitý. Jestli jen do něčeho házíš peníze, tak se tomu říká marnotratné utrácení! ...Ale i kdybych to na ně křičela, asi by mě neposlouchali...

„Taky souhlasíš, že, Roroo?“ řekl její bratr.

„Ano, bratře.“ Když se rozhovor náhle stočil k ní, Roroa odpověděla se širokým falešným úsměvem. I když, po pravdě řečeno, neposlouchala ani slovo z toho, co říkali....

...Konec může být konečně tady pro tuto zemi. Ach, jak já závidím Elfriedenskému království. Se svým velkým počtem obyvatel musí mít spoustu daňových příjmů, které mohou přemísťovat, a co je nejlepší, jejich král je ten typ, který by byl schopen pochopit, o čem mluvím. Opravdu, já tak žárlím na peněženku našeho souseda... Jejich peněženku?

V tu chvíli, si to Roroa uvědomila.

Pokud žárlím na peněženku mého souseda ... Proč to prostě nespojím se svým vlastním? Co nejlegálněji... Možná bych to mohla udělat? ...Jo, možná můžu. V tom případě, mohu kontaktovat starého muže, který má na starosti hlídání Nelvy…

Roroa začala formovat svůj vlastní plán. Vysoké riziko, vysoká návratnost.

Říká se, že když se Roroa pustila do největších intrik svého života, její úsměv trochu připomínal úsměv jejího otce a bratra.

 

◇ ◇ ◇

 

V hlavním městě Elfriedenského království, Parnamu...

Byl jsem v kanceláři pro vládní záležitosti na hradě Parnam a poslouchal závěrečnou zprávu o potravinové krizi.

„Jak vidíte na poskytnutých materiálech, od podzimní sklizně můžeme očekávat dobré výsledky. Vámi vytvořená dopravní síť navíc urychlila pohyb osob a zboží se nyní rozšířilo po celé zemi bez nadměrného množství či nedostatku kdekoli. To se samozřejmě týká i potravin. Z těchto faktů vyplývá, věřím, že k potravinové krizi můžeme přistupovat jako k prozatím všeobecně vyřešené.”

„To rád slyším,“ řekl jsem. „Všechna ta tvrdá práce za to stála.”

Byla to dlouhá cesta, ale teď jsem se konečně mohl nadechnout a odpočinout si. Jako pro osobu, která se s tímto problémem potýkala celou tu dobu, to pro mě byla zvlášť emocionální chvíle. Nicméně.

„Ano. S tímto můžeme nyní bezpečně postoupit do další fáze,“ řekl Hakuya, bez ohledu na můj emocionální okamžik.

...další fáze, huh.

„My... to opravdu musíme udělat, že?” zeptal jsem se.

„Tíží vás to?“ zeptal se.

„No, jo. Chápu, že je to nutné, ačkoli...”

Ano. Bylo to nutné.

Politický teoretik Machiavelli to řekl ve Vladaři.

„Kdyby si vladař poskvrnil ruce krutostmi, dokonce i v mírumilovných dobách, bude mít potíže udržet stát. Pro některé tyrany však i po nekonečných krutostech platí, že žijí ve svých zemích dlouho a bezpečně, brání se před vnějšími nepřáteli a nikdy se proti nim nespikli jejich vlastní občané. Domnívám se, že to vyplývá z toho, že krutosti jsou řádně nebo špatně používány.

„Ty, které lze nazvat správně používanými, jsou ty, které se aplikují jedním úderem v době, kdy je to nezbytné pro vlastní bezpečnost. Pokud v nich potom vladař nevytrvá a bude vládnout tak, aby zvýhodňoval lidi, jak nejlépe umí, může být dokonce vzpomínán jako velký vládce. Avšak ten, kdo nedokáže vymýtit kořeny potíží od samého počátku, vytahovat věci ven a páchat opakované krutosti, je zneužívá špatně.”

Tato pasáž byla jedním z důvodů, proč byl Machiavelliho Vladař po dlouhou dobu kritizován humanisty křesťanské církve. Nicméně krutosti, o kterých tam mluvil, neodkazovaly na masakry obyčejných lidí. Mluvil o používání lsti k trvalé likvidaci politických oponentů.

Pokud dokážete stabilizovat svou moc jedním krutým činem, a pak vládnout dlouho poté, je to pro lidi šťastná věc. Na druhou stranu, pokud strávíte všechen svůj čas starostmi o to, co si myslí vaši političtí oponenti, a neprosazujete žádnou hodnotnou politiku, nevymačkáváte kořen potíží jednou ranou a očišťujete zrádce znovu a znovu, ztratíte důvěru lidí.

Jako Machiavelliho příklad ideálu vladaře se choval Cesare Borgia, který zmasakroval vlivné šlechtice, kteří ho vítali během hostiny, čímž si zajistil absolutní moc.

Nobunaga Oda dobře využil své přísnosti a jediným skokem přenesl rodinu Odů z venkovských daimjóů na velké daimjóy. Ale nakonec, protože Nobunaga trval na své přísnosti, zkrátil si život a nakonec zemřel na zradu jednoho ze svých vazalů.

Jinými slovy, „krutost“ byla jako vladařův drahocenný meč, který dokáže proříznout cokoliv, ale pokud se stane závislým na jeho používání, je to také jako prokletý meč, který ho nakonec zničí.

„Jak už jsem říkal,” řekl jsem, „Považoval jsem tvůj plán za krutost.”

„Ano,“ souhlasil. „Taky jste řekl, „Máme-li to udělat, ať je to jedním tahem.“

„Můžeš to udělat takhle, předpokládám?“ zeptal jsem se.

„Přípravy už jsou hotové.”

„...Tak dobře.”

Mohl bych říct, že to bylo pro tuto zemi, ale nebyl jsem k tomu místu tak přilnutý.

Neměl jsem žádný spravedlivý důvod, ani žádný velký. Ale když jsem se zeptal, proč to dělám, najednou se mi vybavily tváře Liscie a ostatních. Ti, kteří s úsměvem žili v této zemi, tváře Liscie, Aishy, Juny a Tomoe.

Vzpomněl jsem si na pouta, která jsem ztratil ve starém světě. Vzpomněl jsem si na pouta, která jsem vytvořil v tomto novém.

Už jsem o těch dívkách přemýšlel jako o své rodině.

„Kazuyo, vybuduj rodinu. A až ji budeš mít, ochraňuj ji, ať přijde cokoliv.”

...Já vím, dědečku. Budu chránit svou rodinu až do konce, bez ohledu na to, co přijde.

Abychom to mohl udělat, jen pro tentokrát, se stanu krutým králem. 

„Nyní začneme s podrobováním.“