HRH 3 - Kapitola 3: Jednání 2/4

21. den, 10. měsíc, roku 1 546., kontinentálního kalendáře — Hradby Van

„To je ale výhled! To je výhled!“ křičel jsem.

Při pohledu z hradeb hradu bylo kolem Van ve formaci něco málo přes 50 000 vojáků Elfriedenské armády. Naproti nim bylo podle hrubého odhadu ve formaci přes 50 000 vojáků Říšské armády a vedle nich dalších zhruba 5 000 z Amidonské armády, dohromady asi 60 000. Bylo tu ještě větší množství vojáků než při minulém střetnutí.

„Je načase udělat dojem? Co když nás ta armáda napadne?“ zeptala se Liscia podrážděně. Stála vedle mě.

„V podstatě není pochyb o tom, že bychom prohráli,“ řekl jsem a pak se podíval na Hakuyu, který také stál vedle mě. „Že?”

„To je pravda,“ řekl a přikývl. „Počtem vojáků, počtem velitelů, vybavením, výcvikem, morálkou... bez ohledu na to, na co z toho se podíváte, je naše země ve všem za Říší. Pokud dojde na válku, naše síly nemají šanci zvítězit.”

O toku války prý rozhodují nebesa, země a lidé. To znamená časová výhoda nebe, územní výhoda země a harmonická jednota mezi lidmi.

Časovou výhodu měla Říše, hlavní zastánce Deklarace lidstva, zatímco územní výhodu měly síly knížectví. Kdyby se mě zeptali, zda má království harmonickou jednotu, která by se mohla postavit proti těm dvěma, musel bych říct ne. Není to dlouho, co mi armáda a letectvo slíbily věrnost, takže i když by mohly být motivovány k boji proti Amidonským okupantům, bylo by obtížné udržet si morálku proti mnohem nadřazenějším silám Říše.

Stručně řečeno, v žádné z těchto tří kategorií jsme nebyli lepší než spojené síly Říše a Amidonie.

„Přál bych si, abychom měli alespoň výhodu vybavení...“ řekl jsem.

Jeden typ vojska, které měly jednotky Říše a které jsem odtud viděl, byli nosorožci s kanóny. Slyšel jsem o rhinosaurech, kteří byli používáni jako obléhací zbraně, ale zdálo se, že je Říše používá jako mobilní dělostřelecké plošiny.

Ve skutečnosti jsem měl stejný nápad, ale než jsme mohli na rhinosaury nasadit děla, bylo třeba je vycvičit, aby se nelekli, až uslyší jejich výstřely. Naši nosorožci byli shromážděni s Tomoeinými vyjednávacími schopnostmi, takže bez časového rozvrhu, kdy by mohl být výcvik proveden, byl tento plán odložen.

Bylo frustrující vidět, že typ vojska, s nímž jsem přišel, už Říše používá, ale, no, bylo to něco, co by vojenský amatér byl schopen vymyslet s trochou přemýšlení. Kdyby po nich byla poptávka, většina podobných nápadů by už byla prakticky využita.

No, každopádně, s tím, jak to bylo, jsme nemohli bojovat.

Nikdy jsem neměl v úmyslu bojovat, ale kdybychom byli v pozici, kdy jsme mohli, byla by to další karta na jednacím stole. Opačně řečeno, před očima se mi rozprostřela síla, která nás mohla snadno porazit, byla karta v ruce druhé strany.

I když jsem věděl, že se to stane, pořád to byla těžká situace.

„Pane, existuje druh vojska, který neznám,“ řekla Aisha, která pozorovala nepřátelské síly z dálky.

„Typ vojáků, který neznáš?“ zeptal jsem se.

„Je tam skupina oděná celá v černém celoplošném brnění!“ prohlásila.

„Všichni v černém?“ zeptal jsem se. „...Počkej, wow, divím se, že to vidíš.“ Lidé vypadali z dálky malí jako zrnka rýže.

„Temní elfové mají dobré oči!“ Aisha pyšně nafoukla hruď. „Ta černá obrněná skupina má u sebe poměrně dlouhé zbraně.”

„Věřím, že to je s největší pravděpodobností Magický obrněný sbor,“ vysvětlil Hakuya.

Teď to bylo neznámé slovo.

„Magický obrněný sbor?” zeptal jsem se

„Dalo by se to nazvat antimagickou verzí těžkého kopiníka, předpokládám,“ řekl Hakuya. „To černé brnění nekonečně vytváří bariéru, která blokuje všechny druhy magie. Když tvoří řady a postupují, říká se, že každý jejich krok je dalším krokem, který rozšiřuje teritorium Říše. Jsou pokladem Říše, která je na ně patřičně hrdá.”

Hrm... pokud si vzpomínám, kopiníci jsou jednotka s dlouhými kopími, která má být použita proti kavalerii, že? Myslel jsem. Mé znalosti pocházejí z hraní válečných simulačních her, ale jsou to jednotky, které tvoří falangu proti útočící kavalerii, vystrkují oštěpy a útočí proti útoku. Pokud si vzpomínám, mohou zastavit jízdu, jejíž pohyblivost je jejich život. V závislosti na situaci, myslím, že mohou být silným typem vojska, ale protože jejich je především vyčkávací taktika, může být těžké je dobře použít.

„I když dokážou negovat magii, jsou opravdu pokladem?“ zeptal jsem se.

Hakuya se na mě zdrceně podíval a pak se mě na oplátku zeptal, „Pamatujete si důvod, proč se na tomto kontinentu nikdy nevyvinuly zbraně pro střelný prach?”

„Vzhledem k tomu, že magie je mocnější a má lepší dostřel, nebyly nutné, že?“ řekl jsem. „Proto jediné vyvíjené kanóny sloužily k použití na moři, kde je magie slabší, nebo při obléhání, kde ještě mohou odvádět dobrou práci.”

„Ano,“ řekl Hakuya. „Je tu také skutečnost, že kůže tvorů žijících na tomto kontinentu jsou tvrdé a houževnaté, takže obyčejná zbraň na střelný prach by jim ani neublížila.”

Jinými slovy, skutečnost, že je nemohly použít k lovu, byla dalším důvodem, proč se zbraně na střelný prach nikdy nevyvinuly.

Kdyby tady lidé vyvinuli pušku, která zvyšovala pronikavou sílu kulky jejím otáčením, mohlo být všechno jinak. Nicméně to byl vynález, který vznikl proto, že mušketa (japonský hinawaju matchlock se rovnala rané mušketě), která prostě vystřelila kulku, se už rozšířila. Neměli základ pro to, aby se ten výzkum uskutečnil.

Zrovna když jsem přemýšlel, že bych pro ně možná měl vyvinout pušku, Hakuya řekl, „K tomu všemu máme na tomto světě připojitelná kouzla. Některé obranné předměty jsou lepší než jiné, ale mají kouzlo, které snižuje jejich poškození. Opak je také pravdou a zbraň bude mít normálně připojené kouzlo, které zvyšuje její poškození, aby prorazila obranou.”

„Co to sakra?“ řekl jsem. „Zní to jako hra na praštění...”

„Se vší úctou, věřím, že to je způsob, jakým technologie postupují,“ řekl Hakuya. „A pro kouzla spojená se zbraněmi a brněním platí, že čím větší je hmotnost předmětu, tím silnější mohou být. Jinými slovy, v tomto světě je kulka slabší než šíp a šíp je slabší než kopí.”

Znamená to, že i když vyvinu pušku, malé kulky nebudou mít moc síly? myslel jsem. Jednotka střelců zní čím dál méně prakticky. Dobře. Nechci z téhle země udělat společnost se zbraněmi, takže mi to vlastně nevadí.

Hakuya pokračoval, „Ve světě, jako je tento, existuje skupina, na niž magie a bombardování wyverny nefungují, jezdecké síly se přes ně nedostanou, a protože jsou lidské velikosti, nemohou být zacíleny kanóny. Tato skupina v černé zbroji pomalu postupuje vpřed. Z pohledu nepřátel...”

„...by to bylo mírně děsivé, jo,“ řekl jsem. „Vypadali by jako armády pekelné.”

V otevřené bitvě jsou pravděpodobně neporazitelní, myslel jsem. Kdybych mohl bojovat někde jako kopec nebo bažina se špatnou nohou, nebo kdybych je mohl někam nalákat s nákladem pastí a rozbít jejich formaci tak je obklopit...

Ale všechny tyto myšlenky se spoléhaly na to, že vybojuji obrannou bitvu. Pro útočníka bylo těžké vybrat si, kde bude bojovat. V tomto smyslu jsem už pochopil, proč mluví o každém jejich kroku, který rozšiřuje území Říše.

„Kromě toho má Říše kromě Magického obrněného sboru i další mocné jednotky,“ zamračila se Liscia na nepřítele. „Mají rytíře gryfů, kteří soupeří nejen s wyvernskou jízdou, ale i s dračími rytíři u moci. Mají jednotku mágů, která drtivě převyšuje a předčí naši. Mají bojově vycvičenou jednotku nosorožců. Pokud bojujeme s Říšskou armádou, znamená to vzít všechny najednou.”

Proč, ano... ano, to by bylo, Uvědomil jsem si. Nepřítel měl víc než jen Magický obrněný sbor.

Bylo to povrchní myšlení amatéra, které mě nechalo věřit, že kdybych si mohl vybrat místo bitvy, mohl bych vyhrát.

„...Opravdu se Říši nevyrovnáme, co?“ řekl jsem.

„Soumo...“ Liscia se zatvářila ustaraně, tak jsem se na ni usmál.

„Ještě se to nestane,“ řekl jsem jí. „Nakonec vybuduji zemi, která s nimi bude stát bok po boku.”

Tleskl jsem rukama a dal tak signál.

„Tak co kdybychom šli přivítat madam Jeanne?”

 

Byli v audienční síni ve Van.

V tomto prostoru, s barvami a dekoracemi mnohem okázalejšími než v Parnamu, mladší sestra císařovny Marie z Říše Gran Chaos, Jeanne Euphoria, a nejstarší syn svrchovaného prince z Amidonie Gaiuse VIII, Julius, stáli na koberci o několik schodů níž, kde jsem seděl na trůně.

Takže tento mladý muž byl Julius. Vypadal na pětadvacet – byl to krásný muž s vypočítavým géniem, jako Hakuya, ale Julius z toho vyšel ještě chladnější. Zdálo se, že potlačuje své emoce, ale v jeho očích jsem viděl, jak jeho nepřátelství vůči mně bliká jako bleděmodrý plamen.

Naproti tomu, Jeanne byla opravdu velkolepá. Tohle pro ni bylo nepřátelské území, takže odvaha, kterou prokázala, když sem přišla bez bodyguardů, jen s Juliusem v závěsu, na mě hluboce zapůsobila.

Když jsem tyto dva vítal, byl jsme seskupen s Liscií a Hakuyou po obou stranách, Aisha za mnou úhlopříčně, připravena jako bodyguard.

Když to viděla, Jeanne naklonila hlavu na stranu. „To je překvapení. Očekávala jsem, že naše setkání bude sledovat velké množství vojáků.”

„Kdybych na schůzku přivedl příliš mnoho vojáků, vy dva byste z toho byli nesví, že?“ zeptal jsem se.

„Chápu,“ řekla. „Jste odvážný.”

Jeanne to řekla, jako by to na ni udělalo dojem, ale já jsem se uvnitř ironicky usmíval.

Bylo to jen to, že jsem četl historickou kroniku (ať už to byly Záznamy Velkého historika, nebo Romance Tří království, nevzpomínám si), kdy jistý vládce přivítal nepřátelského vyslance s podobným postojem jako Jeanne. Ten vyslanec říkal věci jako: „Je to ve vaší zemi projev úcty, umístit k vám tolik vojáků jen proto, abyste se setkali s jednou osobou? Nebo jste zbabělec, který se necítí bezpečně, aniž by ho jeho vojáci chránili?“ Ponížilo to toho vládce a náhodou jsem si na to vzpomněl, ale.... Rozhodl jsem se Jeanne do toho nepustit.

„Samozřejmě, s ní za zády se musíte cítit docela bezpečně.“ Jeanne vnímavě pohlédla na Aishu. Možná proto, že měli něco společného jako válečnice, ale ona přesně odhadla Aishiny schopnosti. „Je to dobrá bojovnice, poznám to. Chtěla bych se s ní utkat, ale mohlo by pro mě být těžké vyhrát. Máte skvělého vazala, sire Soumo.”

„...Díky,“ řekl jsem.

Nedalo se říct, jak vážně to se svou chválou myslí, ale soudě podle toho, jak napjatě Aisha vypadala, ani Jeanne se nedala podceňovat jako válečnice.

„Vy také,“ pokračoval jsem. „Je od vás velmi odvážné postavit se králi jiného národa bez doprovodu stráží. Nebála jste se, že bych vás tu mohl nechat zavraždit?”

„Přišla jsem jako vyslanec míru,“ usmála se Jeanne. „Proč bych se měla bát, že přijdu k újmě?”

Poznal jsem, že je to docela herečka. Možná s sebou neměla otevřeně stráže, ale možná k ní proklouzli tajní agenti, aby ji hlídali. Dokonce i teď, někde, kam jsme nedohlédli, mohli zuřivě soupeřit s Junou a jejími mariňáky.

Dále jsem se podíval na Juliuse. „Tohle je naše první setkání. Jsem Souma Kazuya.”

„...Jsem svrchovaný princ z Amidonie, Julius.”

Neskrývajíc nepřátelství ve svých očích, si Julius ten titul sám dal. Musel ho zdědit po smrti Gaiuse VIII. Když jsme okupovali Van, pravděpodobně ještě nebyl formálně korunován, ale já (jako prozatímní král) jsem byl na stejné lodi, takže jsem na to neupozorňoval.

„Tak a teď si poslechneme, proč jste vy dva tady,“ řekl jsem.