HRH 3 - Bonus: Lisciino šťastné rodinné setkání

Lisciino šťastné rodinné setkání

—Pozdě v 10. měsíci, roku 1 546., kontinentálního kalendáře — hrad Parnam.

 

Toho dne, když Elfriedenská královská armáda vedená prozatímním králem Soumou vyhrála válku proti Amidonii a bezpečně prošla poválečnými jednáními, se triumfálně vrátila do královského hlavního města, Parnam. Liscia teď navštěvovala svého otce, bývalého krále Alberta, a svou matku, Elisho, v jejich pokoji.

„Otče, matko, vrátila jsem se,“ řekla, zasalutovala a ohlásila se.

Pár, který seděl na terase, přivítal svou dceru s úsměvem.

„Ohh, rád tě vidím doma a v bezpečí,“ řekl Albert.

„Vítej doma, Liscio,“ dodala Elisha.

Liscii se z jejich úsměvů nejdřív ulevilo, ale pak si všimla, že na matčině klíně sedí její malá sestřička Tomoe s ustaraným výrazem ve tváři.

„Už zase...“ povzdechla si Liscia. „Otče, matko... zase obtěžujete Tomoe?”

Od té doby, co adoptovali Tomoe, ji ti dva zbožňovali a dotírali na ni jako na domácí kočku. (I když, vzhledem k tomu, že to byla mystická vlčice, možná bylo přesnější říct jako domácího vlka?) Liscia usoudila, že protože ona sama už v tomto věku byla kocourem a nebyla to roztomilá dívčí holčička, byli šťastní, že mají holčičku, která se tak chová.

„Tomoe se dneska taky vrátila, víš? Ukažte trochu sebeovládání,“ stěžovala si Liscia.

„Ale už je to tak dlouho, co jsme ji viděli naposledy,“ řekla Elisha a poplácala Tomoe po hlavě.

Albert také přikývl. „Bylo nám s oběma milovanými dcerami v Amidonii smutno. Není přirozené, že chceme strávit nějaký čas s našimi dívkami, když se vrátí?”

„Přesto... copak nevidíš ten ustaraný výraz v Tomoeině tváři?“ zeptala se Liscia.

„V-Velká sestro, jsem v pořádku, opravdu. To je trochu moc velká čest, ačkoli...“ Tomoe se plaše pokusila zprostředkovat jednání. Pravděpodobně nechtěla, aby se o ni ostatní prali.

Liscia se štípla do spánků a zděšeně zavrtěla hlavou. „Tomoe, nemůžeš je takhle rozmazlovat.”

„Není tu něco, co bys nám měla říct místo toho?“ vyptával se Albert.

„Z koho si myslíte, že si děláte legraci? Vy dva jste ti, které tu rozmazlují.“ Liscia střelu opětovala.

„No tak, no tak, Liscio, pojď si k nám sednout.“ Elisha pustila Tomoe z klína a pokynula Liscii, aby přišla.

Liscia se s nimi neochotně posadila ke stolu. Tomoe se posadila na sedadlo vedle Alberta, takže celá rodina teď seděla u jednoho stolu. Pak Elisha vstala a obešla Liscii.

„Matko?” zeptala se Liscia

„Ah, Liscio, opravdu sis šla ostříhat vlasy,“ Elisha prohrábla prsty Lisciiny nyní krátké vlasy. „Dívčí vlasy jsou její život, víš. Jak jsi to mohla najednou takhle uříznout?”

„V tu chvíli jsem chtěla ukázat své odhodlání...“ Liscia našpulila rty. Pokud na svou obranu trochu zakolísala, bylo to proto, že sama chápala, že i kdyby to mělo vévodovi Carminovi ukázat její odhodlání, ostříhat si při té příležitosti vlasy bylo ukvapené rozhodnutí. I když bylo hezké, že Souma řekl, „Krátké vlasy ti taky sluší,” kdyby řekl, „Předtím se mi to líbilo víc,“ bylo by to příliš smutné.

Elisha se v duchu uchechtla, protože věděla, jak se její dcera cítí. „Ale no, ty jsi takové vlasy nosila už dávno.”

„Opravdu?“ zeptala se Tomoe, na což Elisha kývla.

„Ano. Ta holka byla takový kocourek, vůbec se nechovala jako malá holka.”

„M-Matko! Přestaň! Ne před Tomoe,“ spěšně řekla Liscia, ale Elisha jí položila ruku na tvář a lehce si povzdechla.

„Když byla Liscia ve tvém věku, už se připojila k hradní stráži na ranní trénink. Chtěla jsem, aby si nechala narůst vlasy, abych je mohla roztomile svázat, ale ona řekla, „Dlouhé vlasy by mi překážely v tréninku,“ a nenechala je vyrůst.”

Zatímco Tomoe s obdivem poslouchala, Albert jí zašeptal do ucha, „Z Elishiny strany vychází to divošství. Nemám vlohy pro bojová umění, jak dobře vidíš. Slyšel jsem, že za mlada, Elisha byla docela...”

„Miláčku? Říkal jsi něco?“ zeptala se Elisha se širokým úsměvem.

Albert se narovnal. „A-Ani slovo!”

Zatímco se Tomoe trpce usmívala nad dováděním svého adoptivního otce, Elisha pokračovala. „Bylo to, když ti bylo asi čtrnáct? Najednou jsi je začala pěstovat, že? Říkal ti o tom někdo na akademii?”

„Urkh...“ Liscia zamumlala. Možná Elisha uhodila hřebíček na hlavičku. „Hm... Jedna z mých kamarádek ve třídě řekla, „Liscio, jsi v pohodě, ale nejsi moc dívčí, co?“ Začala jsem se hádat a řekla jsem jí, „Kdybych si nechala narůst vlasy, taky bych vypadala jako holka!“... a od té doby jsem to nechávala tak nějak narůst. To je důvod, proč jsem tak nelpěla na tom, aby byly tak dlouhé, ačkoli...”

„Ale ty jsi byla tak elegantní a krásná se svými dlouhými vlasy, velká sestro!“ vykřikla Tomoe.

„Ahaha, díky.“ Liscia se rozpačitě zasmála.

Elisha se usmála. „Myslíš, že ti teď zase vyrostou?”

„Pořád o tom přemýšlím. Řekl mi, že vypadám dobře na obě strany,“ řekla Liscia.

„Chceš říct, že to udělal náš budoucí zeť?“ řekl Albert. „Velmi se mi ulevilo, že jste si vy dva tak blízcí.”

Liscia si uvědomila, že toho řekla příliš, a začervenala se.

Albert se vesele zasmál. „Tak mladá a nevinná. A před půl rokem jsi na nás byla kvůli tomu naštvaná a říkala jsi, „Jak jsi mohl rozhodnout o mém zasnoubení, aniž by ses se mnou poradil?“

„Nejsem z toho zasnoubení nešťastná, ale chci, abys věděl, že se pořád ještě nevyrovnám s tím, že ses pro to rozhodl, aniž bys to se mnou probral!“ vyštěkla Liscia. „Díky tobě jsme toho za poslední půlrok tolik prožili.”

„Ale dokázali jste to překonat společně, že?“ Albert se podíval na Liscii s něžným výrazem ve tváři. „V uplynulém půlroce se tato země tiše, ale smysluplně začala měnit. Nicméně, nic z toho se nemohlo stát jen s tebou, Liscio. Jsem si jistý, že ani náš zeť by to sám nedokázal. Když uklízí silnici a ty ho podpíráš, věřím, že se vám podařilo tuto zemi výrazně posunout kupředu.”

„Opravdu?“ Liscia se zatvářila pochybovačně, že je to její vztah se Soumou. Od chvíle, kdy na něj Souma dosadil trůn, dělala, co mohla, aby ho podpořila, ale nebyla si jistá, jak moc se jí to podařilo. Nebylo to nic, co by mohla sama vědět.

Elisha se na ni jemně usmála. „Vedeš si dobře, Liscio.”

„Matko?“ zeptala se Liscia.

„Děláš víc než dost, abys podpořila svého ženicha,“ řekla matka. „Nějakou dobu jsem seděla na trůně, takže ti mohu říci, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Rozdrtí duši toho, kdo ji drží. Přirozeně ztrácejí schopnost starat se o druhé a nakonec ztrácejí také sami sebe z dohledu. To se mu nestalo. I poté, co jste pobíhali znovu vybudovat tuto zemi a pak jste zažili občanskou i zahraniční válku, nezapomněl se o tebe starat. Ten pásek byl dárek od něj, že?”

Liscia se dotkla náhrdelníku kolem krku.

„Jeho duše je stále zdravá,“ řekla matka. „Nemůžu říct, jestli si toho je vědom nebo ne, ale musí to být tvá přítomnost, která ho podpořila a udržela to tak.”

„Moje přítomnost podporuje Soumu...”

To doufám, pomyslela si Liscia

„Děkuji, otče, matko.”

Liscia se jemně usmála, podobně jako Elisha.