„Za prvé, bych vám chtěl vyjádřit své nejčistší poděkování za to, že jste nám pomohli s bitvou.“ Sešli jsme se v pevnostní tvrzi, která nebyla nijak zvlášť velká ani přepychová, a potkali jsme dobře stavěného muže s knírem. Vypadalo to, že je mu něco přes čtyřicet. Muž se posadil na čestné místo a sklonil ke mně hlavu. Tokugawa Ieyahsu. Pán této pevnosti a území, na kterém byla postavena. Jeden z devíti pánů Eashenu. Nemohl jsem si nevšimnout, že se jmenuje Ieyahsu, spíše než na „Ieyasu“ jenž jsem byl zvyklý. Výslovnost byla stejná, ale pravopis byl jiný. Připadalo mi to trochu divné, ale dokázal jsem se s tím poprat.
„Ah, jen jsme náhodou jeli kolem ve správný čas. Nemusíte nám děkovat.“ Yumina seděla před námi, přímo proti Ieyahsuovi. Představila se jako princezna z Belfastu a my jako její tělesní strážci. Byl to jen způsob, jak situaci snáze pochopit, ale nemohl jsem být vděčnější za Yuminino společenské dekorum.
Yae i já jsme byli počítáni mezi „bodyguardy“. Stručně řečeno, řekli jsme, že jsme přišli na pomoc kvůli našemu spojení s ní. Ne, jako bychom lhali, takže nebylo o čem mluvit.
„Když si pomyslím, že se Yae stala jedním z osobních strážců princezny Yuminy.... Život je vskutku plný překvapení.“ Kokonoe Jubei náhle promluvil. Yaenin otec byl velký, prošedivěle vyhlížející muž, který vypadal na téměř padesát let. V současné době byl úřadujícím instruktorem Tokugawů. Vzhledem k tomu, že svého času učil rodinu vikomta Swordricka, Jubei toho o Belfastu věděl docela dost.
„A teď... kdo je ten mladík, který zachránil mou pevnost...?“ Ieyahsu přesunul pohled za Yuminu a namířil ho přímo na mě. Vypadáš trochu moc zvídavě, staříku...
„Tohle je Mochizuki Touya, jeden z mých osobních strážců, nebo jak bych to raději řekla, můj budoucí manžel.“ Yumina při řeči zrůžověla. Hej, hej, hej! S tím jsem nesouhlasil! Nebylo absolutně nutné to říkat! Pán i zástupce si povzdechli způsobem, který vyjadřoval obdiv i úžas. Tahle reakce se mi vůbec nelíbila.
„Ach, Už chápu. Chlapec, který je zasnouben s
princeznou z Belfastu, jeho výkon snadno chápu. Jak skvělé.“
„Opravdu. Jsem na něj také velmi hrdá.“ Yumina se nafoukla pýchou, jako by Ieyahsuova chvála byla určena jí. Prosím, přestaňte. Prosím. Potřebuju dospělého.
„Chválu stranou, ráda bych se vás na něco zeptala.... Slyšeli jste o místě známém jako Ruiny Nirye? Je to vlastně to, kvůli čemu jsme přišli do Eashenu...“
„Nirjye...?“ Yuminina otázka přiměla Ieyahsua, aby se na chvíli zamyslel. Náhle ho něco napadlo a lehce se plácl po koleni.
„Oho, musíš mít na mysli ruiny, které prý obsahují tajemství Niraie Kanaie. Vlastně o tom moc nevím... A co vy, Jubei?“
„Podle toho, co jsem slyšel, jsou ruiny Nirye na území Shimazu. Ale jsou údajně na dně moře. Dostat se dovnitř by nebyl jednoduchý úkol...“
„Na dně moře?!“ Co to sakra je? Je to nějaký vodní chrám? Má vchod, který se objevuje a mizí v závislosti na přílivu?! No, ne že bychom měli na výběr. Budeme se na to muset jít podívat sami. Teď už víme, kde to je, takže se tam můžeme dostat, jestli chceme... ale situace nám teď moc prostoru nedává.
„O Takedově armádě ... Myslíte si, že to bude stačit, aby ustoupili?“ Při mé otázce si Ieyahsu založil ruce na prsou. Hlava se mu zamyšleně zakymácela.
„Věřím, že se přeskupí a pokusí se na nás znovu zaútočit. Mohou přijít s více maskovanými válečníky, možná dokonce s jejich dělovými jednotkami...Ale ani sebevětší počet vojáků by výsledek nezměnil. Děla mohou být problematická, ale přesto bych je mohl zničit.
„Musím ale říct.... maskovaní vojáci, tahle invaze obecně... to mě mate. Pán Takedy, Schingen-dono, je vskutku hrdým vůdcem čtyř velkých vojenských velitelů známých jako Takedova Elitní čtyřka, ale tahle bitva mi připadala poněkud odlišná. Zvěsti mohou být nakonec pravdivé...“
„Zvěsti?“ Ieyahsuova slova mě zaujala. Jubei promluvil, aby to rozvedl, spíše než sám Ieyahsu.
„Proslýchá se, že Schingen-dono už možná zemřel. Že jeho tělo ovládá temný stratég známý jako Yamamoto Kansukay, který používá skořápku svého Pána, aby vedl Takedovy armády, jako by byly jeho vlastní.“
„Yamamoto Kansukay...”
„Když uvážíte existenci maskovaných vojáků, nezdá se to nemožné. Může mít kouzlo nebo artefakt, který dokáže převzít kontrolu nad mrtvolami. Po poslechu Jubeie, Leen představila své vlastní myšlenky.
No, ovládat tolik mrtvol najednou mi nepřipadá jako triviální věc. Zdá se mi to možné. Má v plánu použít Takedu, aby donutil celý Eashen sjednotit se pod jedním praporem? Sakra, teď myslím na Takedovu armádu. Nemůžu teď odejít s čistým svědomím...
„Zklidnilo by se všechno, kdyby toho Yamamota Kansukaye někdo zajal?“
„Mohlo by... nicméně Schingen-donova smrt není
nic jiného než fáma. A podle toho, co jsem slyšel, Kansukay nikdy neopouští
Takedovu pevnost v Tsutsujigasaki. Vplížit se dovnitř a unést ho by byla
bláznivá pochůzka…“
Hmph. To bylo přesně to, co jsem plánoval, ale myslím, že to zní trochu hloupě, i kdybych mohl použít [dlouhý smysl] a [bránu]. Bylo by skvělé, kdyby existovalo kouzlo, které by mohlo učinit člověka neviditelným, nebo... Á.
„Leen. Můžeš použít světelnou magii, aby tvoje křídla byla neviditelná, že? Je možné ji aplikovat na celé tělo?“
„Ano, je. Nicméně to prostě odkloní světlo, takže lidé by si rychle všimli, kdybys na ně narazil.“
Dobře ... Takže může lidi učinit neviditelnými. To usnadní tu tajnou porci. Už jsem myslel na infiltrování nepřátelské pevnosti. Takže bych opravdu raději co nejméně obětí, bez ohledu na přítele nebo nepřítele.
„Uvažuješ o tom, že se tam vplížíš?“ Linze promluvila, jako by mi právě četla myšlenky. Je to tak vidět?
„Jestli je ten Yamamoto Kansukay opravdu strůjcem, byl by to nejjednodušší způsob, jak se s tou situací vypořádat, ne?“
„To je pravda, ale...“ Asi se o mě bála, ale neměl jsem pocit, že by to bylo nutné. Koneckonců, vždycky jsem mohl utéct přes [bránu].
„Hlavním problémem je dostat se k tomuto ... místo Tsutsujigasaki. Byla jsi tam někdy, Yae?“
„Ne, ani jednou, já ne. A co ty, otče“
„To samé pro mě... Ale proč by na tom mělo záležet?“
„Pokud najdeme někoho, kdo byl v Tsutsujigasaki, Touya-dono může použít svou magii, aby se tam dostal za pouhých okamžicích, může!“
„Cože...?!"
Jubei i Ieyahsu se na mě překvapeně podívali. Nechtěl jsem tolik vyčnívat, ale protože jsem stejně opouštěl Eashen po prozkoumání ruin, rozhodl jsem se to prostě přijmout.
„Dovolte mi, abych byla tím, kdo vám představí Tsutsujigasakimu." Po tvrzi se rozléhal hlas, přicházející zdánlivě odnikud. Nepatřil nikomu v místnosti. Rychle jsem vytáhl New Model Army a zamířil tam, kde jsem slyšel hlas – ven na chodbu obklopující místnost.
„Kdo je tam?“ Někdo mi ta slova vzal přímo z úst. Byl to Jubei, který vypadal stejně zmateně jako já.
Ze stínu v rohu vyšla osoba.
Whoa, to je ninja! Černé šaty to jasně prozrazovaly. Oblečení vyčnívalo, ale stále jsem si neuvědomil, že tam ta osoba je, takže bylo možné, že použila nějaké kouzlo blokující vnímání. Osoba si sundala látku, která jí zakrývala hlavu, a odhalila tvář krásné ženy. Byla to ženská ninja. Kunoichi, abych byl přesnější.
„Jsem Tsubaki, podřízená jednoho z Takedovy Elitní čtyřky, Kousaky Masanohbu-sama. Přinesla jsem tajnou zprávu Tokugawovi Ieyahsu-sama.“
„Ty jsi s Kousakou-donem?!“ Kunoichi si klekla na podlahu, vytáhla vzkaz, položila ho před sebe a couvla. I kdyby současná bitva skončila, byla ninja pracující pro protivníka. Bylo by přirozené, bychom kolem ní byli opatrní. Oči neustále upřené na kunoichi, Jubei převzal zprávu a předal ji Ieyahsuovi.
Mířil jsem na ni pistolí, pro všechny případy. Přeci jen lépe být v bezpečí než později litovat.
Ieyahsu otevřel svitek a začal číst. Na tváři se mu objevil výraz překvapení, pak se stal tvrdším. Co ho mohlo přimět takhle reagovat?
„Milorde. Co to říká?“
„Zdá se, že ty zvěsti byly pravdivé. Takedovy síly jsou jen armáda loutek.“
„To není možné...!“ Jubei neměl slov. Takže je
to pravda. Yamamoto Kansukay měl Takedovu armádu zcela pod kontrolou.
„Schingen-dono už zemřel, a s výjimkou Kousakadana, Takedova Elitní čtyřka je uvězněna v žalářích. V dopise nás žádají, abychom zastavili Kansukaye a zachránili zemi Takedy.“
„Kousaka-sama předstírá, že je věrný Kansukayovi. Plánuje však, jak ve stínu vzít Takedu z jeho rukou.“ Kunoichi, Tsubaki, nám dala další informace. Podle ní, Kansukay tajil, že Schingen je mrtvý. Použil mrtvolu jako zástupce, aby dostal zemi Takedy pod své velení. Elitní čtyřka si toho všimla. Tři z nich byli uvězněni, ale Kousaka předstíral, že je věrný Kansukayovi, a tak byl ušetřen.
„Ve vší počestnosti, Tokugawa nemá povinnost udělat pro Takedu tolik. Ale tímto tempem budou maskovaní vojáci pod Kansukayovým velením pustošit naši zemi. Jakkoliv to může znít žalostně, moc zachránit Tokugawu i Takedu leží v rukou těchto mých Belfastských hostů.“ Ieyahsu se na mě podíval. A s tím se stalo mou povinností infiltrovat Tsutsujigasaki a udělat něco s Yamamotem Kansukayem.
„Co budeš dělat, Touyo?“ Přestože Yumina znala odpověď, podívala se a zeptala se mě na to.
Takže já jsem ten, kdo rozhoduje o osudech dvou zemí... No, mně to vlastně nevadí.
„Jasně, udělám to. Infiltruji Tsutsujigasaki. Koneckonců chci jít do ruin Nirya s čistým svědomím.“
„Děkuji.“ Tsubaki ke mně sklonila hlavu vedle
svých vděčných slov.
„Jít tam s velkou skupinou by byl špatný nápad, takže jediný, kdo půjde, budu já, Tsubaki a Leen.“ Tsubaki věděla o vnitřní činnost Takedy a Leen je víla s velkou kouzelnickou zručností, takže to byla nejlepší volba pro hladký chod. Smutná Paula se tentokrát nemohla přidat. Když jsem jí to jednou řekl, medvědí plyšák zklamaně dupl na podlahu a dal jasně najevo svůj hněv. Ten [program] je zatraceně působivý...
„Dobrá, pojďme na to a....“
„Počkej, počkej! Opravdu se tam vplížíš za bílého dne? Neměl bys počkat do soumraku?“ Poté, co jsem vstal a připravil se na cestu, Elze řekla něco mimořádně rozumného.
Asi má pravdu... V noci bude méně lidí a tma nám pomůže se schovat. I když nás Leen učiní neviditelnými, noční čas je lepším prostředím pro tajnou misi.
Rozhodl jsem se, že si před novým plánem
odpočinu. No, moc odpočinku to nebylo. Musel jsem použít [bránu], abych
informoval Yaeninu matku, že Jubei je v pořádku, pak jsem se teleportoval do
Belfastu a řekl Laimovi, že se mimo jiné na noc nevrátíme. Dokonce jsem musel
jít do Oeda a koupit alkohol, jídlo, šípy, olej a další věci, abych pevnost
znovu zásobil. S [úložištěm] to nebylo ani v nejmenším únavné, takže mi
to vlastně nevadilo. Ieyahsu mi za to dokonce dal peníze. Vlastně docela dost
peněz. V tu chvíli zněla doručovací služba lákavěji než kdy jindy.
Den rychle ubíhal, zatímco jsem byl zaměstnaný, a brzy byla noc.
„Dobře, Tsubaki, představ si místo, ze kterého
je vidět pevnost v Tsutsujigasaki. Byl bych vděčný, kdyby jsi si vybrala místo,
kde není moc lidí.“
„Rozumím.“ Když Tsubaki zavřela oči, vzal jsem ji za obě ruce. Bože, byl jsem dost napjatý, když jsem to dělal s Yae, ale ještě víc mě znervózňuje, když to dělám s cizím člověkem… Upřímně, držet dívku za ruku je dost těžké... tak proč na mě Yumina a ostatní zírají dýkami?! Neměl jsem tušení, čím jsem si zasloužil takové pohledy, ale rozhodl jsem se to překonat. Připadalo mi to jako bezpečná věc.
„[Recal].“ Soustředil jsem svou magii a přitiskl čelo k jejímu. Tsubaki byla asi tak vysoký jako já, takže jsem se nemusel naklánět jako s Yae. Brzy, jsem viděl slabý obraz velké jednopatrové budovy obklopené několika příkopy a hradním městem. Tak to byla Takedova pevnost, Tsutsujigasaki.
„[Gate].“ Vzdálil jsem se od Tsubaki, postavil se doprostřed pevnosti a vytvořil světelný portál vedoucí k nepřátelské pevnosti.
„Dobře, vyrážíme. Kohaku, řekni mi, kdyby se něco stalo.“
«Rozumím» odpověděl tygr telepaticky. Byla to šikovná maličkost, která nám s Kohakem umožnila mluvit v soukromí. Kdyby se tu něco stalo, Kohaku by mi o tom řekl a já bych se mohl v mžiku vrátit.
První, kdo prošel [bránou], byla Leen. Následovala ji Tsubaki a pak já.
Jakmile jsem skončil, první, čeho jsem si všiml, byla noční obloha. Nebyl vidět měsíc, ale na obloze se třpytilo několik hvězd. Byli jsme obklopeni hustým lesem a v dálce jsem zahlédl hořící pochodně. To byla pevnost Tsutsujigasaki, o tom není pochyb.
„Takže to je to, co infiltrujeme...“ Za prvé, rozhodl jsem se to prozkoumat pomocí [dlouhého smyslu]. Viděl jsem několik mostů postavených přes příkopy, a jak jsem očekával, brány byly zavřené.
Bránu hlídali nějací svalnatí chlapíci, odění v plné zbroji a s oštěpy v rukou.
Podíval jsem se za bránu a uviděl dlouhý bílý
plot postavený tak trochu jako bludiště. Hned vedle byla studna. Ne moc daleko
odtud, v otevřeném prostoru, jsem viděl zahradní strom, který vypadal jako
dokonalý úkryt. Dobře, tam se přemístíme...
„[Gate]“. Rychle jsem otevřel portál a zkusil projít. Nicméně... místo aby mě to nechalo projít jako normálně, po jednom kroku mě to tlačilo zpět.
„Huh?“ Zkusil jsem znovu projít. Ale, stejně jako napoprvé, mě to hned po tom, co jsem tam dal nohu odpuzovalo.
„Co se děje?“ Zmateně jsem naklonil hlavu. Tohle se ještě nikdy nestalo.
„Bariérový talisman. To je nejpravděpodobnější věc, která by ti mohla zabránit projít [bránou].“
„Bariéra?“ Leen došla k tomuto závěru poté, co
se dívala, jak to několikrát zkouším. Vzpomínám si, že vévoda Ortlinde říkal
také něco podobného. Průchod teleportací lze zastavit nejjednodušší
bariérou... Tak takhle to funguje...
„Tohle je pravděpodobně Kansukayova práce. Můžu jít dovnitř svobodně. Koneckonců jsem Kousakova podřízená. Počkejte tady, než talisman zničím.“ Když se Tsubaki chystala zamířit do pevnosti, Leen si založila ruce a zastavila ji.
„Nedělej to. Když prolomíš bariéru, je velká šance, že si toho všimne ten, kdo ji vytvořil. I když nebudou vědět, že jsi to byla ty, kdo to udělal, upozornit je není moudrý nápad.“
„Co tedy máme dělat?“ Na tuto otázku existovala jediná možná odpověď. Nic jiného by nefungovalo.
„Leen. Pronikněme na to místo pomocí kouzla, díky kterému zmizí tvoje křídla. Ty a já se můžeme stát neviditelnými, pak doprovodíme Tsubaki, až projde bránou. To by mělo fungovat, ne?“
„Nezmizí, jen ovlivní vidění a.... No dobře. Tak si stoupni támhle.“ Udělal jsem, co mi bylo řečeno. Leen na mě položila ruku, posbírala svou magii a vytvořila pod námi kouzelný kruh.
„Ohni se, světlo. Vůdčí zakřivení: Neviditelný [Invisible]!“ Když vyslovila kouzlo, magický kruh se zvedl a oba nás obklopil. Jakmile se dostal na vrcholky našich hlav, rozptýlil se jako nic.
„Zmizeli jste...“ vyjádřila Tsubaki své překvapení.
Oh? Už to funguje? Ale stále vidím své paže, a zbytek sebe taky! Vidím i Leen!
„Leen. Není mé vidění ovlivněno tímto kouzlem nebo tak něco? “
„Samozřejmě. Dokážeš si představit, jak by to bylo nepohodlné, kdybys neviděl své vlastní tělo? “
„Ach, pořád vás slyším.“ Tsubaki se trochu ulevilo. Páni, hádám, že nás opravdu nevidí.
Leen se zazubila, šla za Tsubaki a najednou ji začala hladit prsa.
„Fhyaaaaahhh?!”
„Hej, Touyo! Proč ji využíváš jen proto, že tě nevidí?“
„T-Touya-san?! P-Proč...?”
„To nejsem já! To je Leen! Pořád jsem před
tebou! Posunul jsem listí kolem sebe, abych naznačil svou přítomnost. I když
ji nevidíš, měla bys to poznat na základě pocitu na zádech!
„Ne... Ah, hej, to je... Ahh!“
„Hmm... Jsou nečekaně velké. Jsi ten typ, co vypadá v oblečení štíhle? To jsou ale melouny...“
„Už toho nech!“
„Ouch!!!“ Protože bylo jasné, že to mazlení nezastaví, praštil jsem ji karate sekem. „612 letá nemá co dělat, aby byla takhle dětinská. Zvaž prosím důležitost naší situace!“ Když se Leen chytila za hlavu a přikrčila se bolestí, Tsubaki zrudla z rozpaků a couvla. Paže měla omotané kolem hrudi. Dobrá práce, Leen. Učinila jsi našeho mírně spojeneckého ninja přítele na pozoru před námi.
Promluvil jsem a doufal, že Tsubaki uklidním.
„Už je to v pořádku, neboj se. Dám jí pořádné plácnutí a donutím ji to zastavit, jestli to zkusí znovu.“
„... Budeš mé plácat po zadku?“
„Ticho, ty!“ Leenin žert přiměl Tsubaki couvnout ještě víc.
Můžeme vůbec uspět, když to takhle půjde dál?
Trochu jsem se.... ne, začala jsem mít velké obavy.
◇ ◇ ◇
děkuji za překlad :-)
OdpovědětVymazatďakujem.
OdpovědětVymazat