IwS 3 - Kapitola 1: Božský národ, Eashen 4/5

„Jsem Kousakova podřízená. Nechte mě projít.“

„Aha. Tak moment.“ Oba strážní se podívali na Tsubakinino povolení, přikývli a pomalu otevřeli těžkou bránu. Zdálo se, že to místo nemá samostatný vchod pro jednotlivé lidi.

Stále neviditelný, Leen a já jsme také rychle proklouzli otevřenou branou. O chvíli později prošla Tsubaki a stráže opět zavřely vchod. Whew .... Zvládli jsme to.

„Hej, Leen. Neměla by bariéra rozptýlit naši neviditelnost?“

„Překážky zpravidla jen odpuzují magii, která ovlivňuje oblast jejich vlivu. Nerozptýlí to kouzlo na nás, protože místo aby to ovlivnilo oblast, týká se to jen nás. To je také důvod, proč by ti bariéra neměla bránit v odchodu přes [bránu]." To mi dávalo smysl. Koneckonců [brána] ovlivnila jen cíl. Nemohl jsem vstoupit, ale mohl jsem odejít bez problémů. To byl také důvod, proč můj [dlouhý smysl] nebyl rozptýlen. Cílem kouzla nebyla oblast, ale já.

Každopádně teď, když jsme byli uvnitř, museli jsme jít zachránit tři členy Elitní Čtyřky, kteří byli zavřeni ve vězení, a pak je odvést pomocí [brány]. I když kdyby byli schopni bojovat, rád bych, aby se k nám připojili. Navrhl jsem svůj nápad Tsubaki, která okamžitě souhlasila.

„Vězení je tudy.“ Následujíce Tsubaki jsme běželi bezměsíčnou nocí.

Žalář byl v budově poblíž západního okraje pevnosti.

Tsubaki řekla, že ani její povolení by ji nepustilo dovnitř. Nechal jsem Leen, aby jí udělala neviditelnou jako nás, a všichni jsme využili svého kolektivního zmizení (podle Leen to nebyl ten správný termín, ale to je jedno), abychom se vplížili dovnitř.

Minuli jsme strážnici a sešli po schodech. V kobkách z kamene a dřeva, jsem viděl starého muže. Oči měl zavřené a seděl v tiché meditaci. Muž byl mohutné postavy, měl dlouhé prošedivělé vlasy a obličej s několika vráskami.

„Kdo je tam?“ Stále meditoval, když náhle promluvil a všechny tři nás překvapil. Zdálo se, že cítí naši přítomnost i přes naši neviditelnost.

„Baba-sama, jsem Tsubaki. Kousaka-sama mi nařídil, abych vám pomohla. Nevíte náhodou, kde bych mohla najít Naito-sama a Yamagata-sama?“

„Ty jsi jedna z Kousakových? Hmph, měl jsem pocit, že jen předstírá, že je součástí Kansukayovy armády. Není z těch, které je třeba podceňovat.“ Očividně pobavený, jeden z Takedovy Elitní Čtyřky, Baba Nohbuharu se široce usmál.

„Naito a Yamagata jsou v celách o kus dál. Ale nemyslíš, že by ses měla nejdřív ukázat?“ Leen zrušila své kouzlo, takže Baba zvedl obočí a zíral na nás.

„Kdo jsou ti dva? Nepoznávám je.“

„Toto jsou hosté Tokugawy-dona. Jmenují se Mochizuki-dono a Leen-dono. Mochizuki-dono je mocný. Porazil patnáct tisíc maskovaných vojáků, kteří na Tokugawu zaútočili úplně sám.“

„Cože?“ Stařec Baba doširoka otevřel oči. Počkat... bylo jich patnáct tisíc?! To jsem nevěděl! To asi vysvětluje, proč měla aplikace mapy tolik špendlíků…

Stařec se na mě stále nevěřícně díval, ale bylo třeba udělat důležitější věci, než být ohromen. Mohl bych použít magii, abych celu odpálil, ale to by přitáhlo příliš mnoho pozornosti. Měl jsem tedy pouze jeden postup.

„[Modeling].” Změnil jsem tvar mříže a začal jsem vytvářet prostor, kterým mohl projít člověk. Trvalo mi asi minutu, než jsem to dokončil, a pak stařec Baba odešel, jako by nikdy nebyl zavřený.

„Vidím, že umíš dělat divné věci, prcku.“

P-Prcek?! No, myslím, že jsem mnohem mladší než ty... Rozhodl jsem se to neříkat, ale mohl jsem snadno říct, že ta víla se mnou je mnohem starší než on.

Drsný stařec se k nám připojil, když jsme procházeli vězením a dostali se do dalších dvou cel. Byly na opačných stranách místnosti.

Ta napravo držela něžně vyhlížejícího muže, který vypadal tak obyčejně, že jsem si nemohl pomoci a přirovnal jsem ho k pracovníkovi kanceláře na pokraji odchodu do důchodu. Ta nalevo však držela muže středního věku s očima válečníka a bezpočtem jizev po celém těle.

„Ach, Baba-dono. Jsem rád, že jsi v dobrém zdravotním stavu.“ Pracovník kanceláře se k nám obrátil.

„Vypadá to, že to začíná být zajímavé, Baba-dono. Přidám se, pro případ, že by to začalo být divoké.“ Zjizvený muž se vzrušeně zazubil, vstal a přešel k mříži. Když stařec Baba viděl, jak se chovají, dlouze si povzdechl.

„Naito. Co takhle to brát trochu vážněji, co? To, jak se pořád takhle usmíváš, mě opravdu dostává. A ty, Yamagato. Měl bys občas zkusit použít tu svou kebuli. Ne všechny problémy se dají vyřešit bitvami.“ Hmm... Takže pracovník kanceláře byl Naito Masatoyoh a ten zjizvený byl Yamagata Massakage.

„Hej, prcku, dostaň tyhle dva z cel, jo?“

„To mi vyhovuje. Ale mohl bys mě přestat nazývat prckem? Mám jméno a je to Mochizuki Touya.“ Jak jsem se tak díval a čekal, až se opraví, Leen se připojila k výměně názorů.

„Jen abys věděl, tenhle chlapec je první v řadě na trůn v Belfastu, takže by sis měl dávat pozor na to, jak s ním mluvíš.“ Všichni tři muži neměli slov. No, nemýlí se, ale ten popis mi pořád nesedí... Koneckonců jsem stále nesouhlasil.

„Vážně, teď? Hmm... Ale když změním způsob, jakým mu říkám, budu v této chvíli vypadat pateticky… No, bude se muset vyrovnat s tím, že mu říkám prcku.“ Babova odpověď způsobila, že se Leen usmála a pokrčila rameny. No, do háje. Myslím, že asi jen neposlouchá lidi.

„Dovolím si mu říkat Touya-dono.“

„Pak pro mě bude Touya.“ Stejně jako Baba, Naito i Yamagata šli s čímkoliv, co jim vyhovovalo. Člověče, Takeda je jistě plný lidí, kteří jednají, jak chtějí. Škoda, že je Schingen mrtvý. Moc ráda bych se setkala s chlápkem, který přiměl tuhle skupinu darebáků, aby ho poslouchala.

Použil jsem [modelování] k osvobození obou mužů, stejně jako jsem osvobodil starého muže Babu. Pak jsem přiměl Leen, aby nás udělala neviditelnými, a všichni jsme prošli strážním stanovištěm a vyšli ze žaláře.

„Co budeme dělat teď, Vaše budoucí Veličenstvo?“ Naito mluvil s úsměvem na tváři a očividně si ze mě dělal legraci. Neschvaluji to, vůbec ne. Dal jsem všechny dohromady a řekl jim svůj plán.

„Chtěl jsem vás tři nechat uniknout z pevnosti a pokračovat v zajetí Yamamota Kansukaye s mou skupinou, ale...“

„Hele, to si nemůžeme dovolit. Vezmi mě s sebou, Touyo. Všichni máme s tím parchantem co do činění, víš?“ Yamagata zapraskal klouby a po tváři se mu rozlil nebojácný úsměv. Tvář měl tak zjizvenou, že ten pohyb byl děsivý ve více směrech než v jednom.

„Kansukay je obklopen oni maskovanými vojáky a on sám používá zvláštní magii. Ten chlap je nelidský. Myslíš, že ho opravdu porazíš?“ Stařec Baba řekl něco divného. Jak se můj výraz stával zmateným, Naito pokračoval tam, kde Baba skončil.

„Yamamoto Kansukay byl kdysi stratégem pod velením Schingen-sama. Schopný muž s dobrou hlavou na ramenou, byl vynikající stratég. Ale nějak se dostal ke šperku prodchnutému démonickou mocí. Od té doby, co se mu to dostalo do rukou, vypadal každým dnem šíleněji. Začal zabíjet kočky a psy, začal dělat divné experimenty... a to se brzy vystupňovalo tak, že spáchal skutečnou vraždu. Od té doby vytvořil Oni masky ovládající mrtvoly a stal se mocnějším než kdy předtím. Nemohli jsme ho zastavit. Moc v tom jeho klenotu byla příliš velká…“

Takže ta věc vlastně způsobila, že se Yamamoto Kansukay zbláznil? Nějaká démonická síla, co? To byl pravděpodobně Artefakt ovládající mrtvoly.

„Co myslíš, Leen?“

„Není pochyb o tom, že tento klenot způsobil, že ztratil rozum. Artefakty mohou být někdy tak silné, že si vytvoří vlastní mysl. Mohly dokonce uchovat takové věci, jako jsou nenávist nebo posedlost jejich tvůrců.“ Nenávist...? To zní jako prokletá věc. Ať je to jak chce, Leen to snadno pochopila. Takedův stratég, Yamamoto Kansukay, byl ovládán a zblázněn prokletým klenotem. Proto se dalo s jistotou předpokládat, že rozbití klenotu situaci vyřeší.

„Tak kde najdeme Kansukaye?“ Obrátil jsem se k Tsubaki.

„Myslím, že by mohl být v budově v centrální čtvrti pevnosti...“

Vytáhl jsem svůj smartphone a začal hledat Yamamota Kansukaye, ale nedostal jsem žádný zásah. Hmm? Je někde jinde? Ne, to nemůže být ono. Abych potvrdil své podezření, hledal jsem Leen, ale také jsem nedostal žádné výsledky.

To je ta zatracená bariéra. Blokuje to moje kouzlo [hledat]. Člověče, to je bolest.

„Tsubaki, kde je centrální čtvrť?“

„Uhm... Je to tímto směrem.“ Použil jsem [dlouhý smysl], abych posunul zrak k místu, kam ukazovala. Bylo to kouzlo, které ovlivnilo mě, takže bariéra s tím nemohla nic dělat.

Jakmile jsem minul velkou zahradu a chystal se nahlédnout do budovy, viděl jsem z ní vycházet muže.

Černé kimono, černá hakama, snědá kůže a páska přes levé oko. To je Kansukay, o tom není pochyb

Vrátil jsem zrak a zeptal se Leen, jak bariéru zničit. Protože jsem už zachránil Elitní Čtyřku, zbývalo jen připravit se na okamžik, kdy to zjistí. Pak už stačilo jen teleportovat se ke Kansukayovi.

„Domnívám se, že ve čtyřech rozích této pevnosti by měly být umístěny magicky napuštěné talismany. Rozbít jen jeden z nich by mělo stačit.“

„Vím, kde ho najít. Následujte mě.“ Všichni jsme šli za Yamagatou. Díky našim neviditelným formám jsme se tam dostali, aniž by si toho někdo všiml.

V malé díře ve zdi byla umístěna malá kamenná soška jizo. Byla vysoká asi jako Paula.

„O tom není pochyb. Tenhle malý jizo je jeden z talismanů.“

Soška? To není zrovna první věc, která vás napadne, když slyšíte slovo talisman. V tomto světě se zdálo, že talisman sdílí svůj význam s kouzlem a podobně, takže byly v mnoha tvarech a velikostech.

„Takže bychom to měli prolomit a teleportovat se rovnou ke Kansukayovi, ne?“

„Počkej chvilku, prcku. Možná jsme tvrdí, ale jít tam beze zbraní je šílené. Nemáš pro nás něco?“ Sheesh, tenhle chlápek je určitě náročný typ... Stařec Baba měl ale naprostou pravdu. Ale jediné zbraně, které jsem měl u sebe, byly New Model Army a moje puška, Brunhild. Ani jedno z nich nebylo něco, co bych jim mohl dát...

„No. Asi budu muset nějaké udělat.“

„Nějaké udělat?“ Elitní čtyřka se na mě dívala jako na blázna. Ignoroval jsem jejich pohledy a použil [sklad] k vyjmutí oceli, kterou jsem si nechal, když jsem vyráběl kola.

„Jsi v pořádku s kopím?" Máš nějaké požadavky nebo preference?“

„Hm? Jo, chtěl bych kopí. Naito umí nejlépe se dvěma krátkými meči a Yamagata má rád své velké meče...“

„Jasná věc.“ Použil jsem [modelování] k přetvoření oceli. První jsem udělal dva krátké meče. Pak přišel velký meč a nakonec kopí. Všichni tři si vzali zbraně a vyzkoušeli si, jak se cítí a jak se s nimi zachází.

„Udělat něco takového za tak krátkou dobu... Jsi úžasný, Touya-dono.“

„Celé je to z oceli, tak jsem si myslel, že tohle kopí bude těžké... ale je překvapivě lehké. Rovnováha je ale trochu zvláštní.“ Udělal jsem jílec dutý jen proto, aby byl lehčí. Byla to v podstatě ocelová trubka s oštěpem nahoře. To mu dodávalo větší výdrž než standardním oštěpům, ale netušil jsem, jestli je v důsledku toho ostřejší.

„Takže jsme připraveni?“ Všichni v odpověď přikývli. Vytáhl jsem z pouzdra New Model Army a nabil kulkami z váčku u pasu. Konkrétně kulky prodchnuté malým explozivním kouzlem.

Mířil jsem na sochu jizo přede mnou. Vypadalo to jako akce, která mě nakonec prokleje, ale jiná možnost nebyla. Jakmile jsem zmáčkl spoušť, jizo se roztříštil na nespočet kousků.

Když byla bariéra zničena, vytáhl jsem svůj smartphone, zapnul aplikaci mapy a začal hledat Oni maskované vojáky.

Jo, funguje to. Můžu zase používat funkce svého telefonu.

Zaměřil jsem všechny Oni maskované vojáky a plánoval jsem je všechny zlikvidovat.

„Hej, co to je?!“ Yamagata a další dva vzhlédli k noční obloze s vytřeštěnýma očima. Zírali na malé [násobené] magické kruhy. Leen se na ně také podívala.

„Děláš to znovu?"

„Je dobrý nápad zbavit se všech, kteří by nám mohli stát v cestě, ne? Věci by se dost zhoršily, kdybychom se tam teleportovali a okamžitě by nás obklíčili.“ Zvedl jsem ruku k nebi, zaměřil svou magii a aktivoval všechny [násobené] magické kruhy.

„Udeř, světlo pravdy! Jiskřivé svaté kopí: Zářící oštěp [Shining Javelin]!” Z nebe podruhé za krátkou dobu pršelo světlo. Mrtvá noc z něj udělala krásný pohled, podobně jako meteorická sprcha.

Ale člověče, minule jsem nebyl mezi nepřátelskými silami, takže jsem netušil, že je to tak hlasité a že se země tak otřásá....

Po celé pevnosti dopadaly světelné paprsky a ničily vojáky s Oni maskami jednoho po druhém. Nezáleželo na tom, jestli byli venku nebo uvnitř, oštěpy dosáhly svého cíle, i když musely prorazit střešní tašky. Mizerný. Moc jsem o tom nepřemýšlel.

Jakmile déšť světla ustal, slyšel jsem, jak normální vojáci začali křičet, že byli napadeni, a tak jsem se zaměřil na všechny „nepřátelské Takedovy vojáky“ a použil [paralýzu], čímž se oblast zklidnila.

„Tak jo, jdeme.“

„Hej.... Opravdu jsi to všechno udělal?!“ Stařec Baba se rozhlédl a nevěřícně mrkal. Na krátkou chvíli měli druzí dva kvůli šoku otevřená ústa, ale brzy promluvili.

„Proboha ... To je neuvěřitelné ...“

„Dobře, nemyslíš si, že jsi se tím postaral o Kansukayho?“ Byla to možnost, vzhledem k tomu, že „nepřátelští Takedovi vojáci“ zahrnovali i jeho. Ale nečekal jsem, že se mu něco stane. Nejenže byla [paralýza] slabá proti každému, kdo měl talismany, ale neměla velký vliv na nikoho s vysokými magickými schopnostmi.

„Myslím, že Kansukay je v pořádku. Ale není to problém. Jen to znamená, že ho musíme dostat přímo. Pojďme to dokončit.“ Otevřel jsem [bránu] do centrální čtvrti, kde byl Kansukay.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka překladu: úložiště změněno na sklad