HRH 5 - Přestávka 3: Náhodné setkání na severu

Přestávka 3: Náhodné setkání na severu

 

Unie východních národů, ležící severně od Fridonie, byla seskupením malých až středních států.

Tato země byla kdysi zaplavena mnoha malými a středními státy, které se někdy spojovaly a jindy mezi sebou válčily. Byla to nejednotná země. Avšak když se před více než deseti lety objevilo panství Pána démonů a hrozba, kterou představovalo, se na ně začala snášet, státy se spojily a vytvořily Unii východních národů.

Každá země v Unii si vládla sama, ale každá země byla také vyzvána, aby přispívala vojáky odpovídajícími její národní síle. V případě malých států měli přispět desetinou svých vojáků a v případě středních států třemi desetinami. S vojáky, kterými přispěli, vznikla síla, která překročila hranice mezi národy, Spojené síly východních států (nebo Spojené síly). Kdyby se jiná země nebo panství Pána démonů pokusily napadnout některou ze zemí Unie, byly by do boje proti nim vyslány Spojené síly.

Na severozápadním okraji Unie, hraničící jak s panstvím Pána démonů, tak s Nothungským Královstvím Dračích Rytířů , se nacházelo království Lastania.

Tato země byla malou monarchií s celkovým počtem obyvatel kolem dvaceti tisíc. Byla to země tak malá, že se zdálo, že by mohla být odvátá větrem, a nacházela se vedle Nothungského Království Dračích Rytířů i panství Pána démonů, takže se lidé museli třást strachy a čekali na válečné ohně, které mohly přijít každou chvíli. Nebo si to možná myslíte. Skutečná situace však byla mírně odlišná.

Byla to pravda, měli jisté nejistoty, pokud šlo o panství Pána démonů, ale hraničení s Královstvím Dračích Rytířů je vlastně uklidňovalo. I když Lastania patřila k Unii východních národů, měli dlouholeté spojenectví s Královstvím Dračích Rytířů. Nothungské Království Dračích Rytířů, které uzavřelo smlouvy s draky z pohoří Hvězdná Dračí Hora, a disponovalo mocnými dračími rytíři, bylo tahounem, které se dokázalo postavit    Říši Gran Chaos v čistě obranné válce. Tuto moc však nevyužili k tomu, aby se pokusili rozšířit své hranice. To souviselo s jejich smlouvou s pohořím Hvězdná Dračí Hora.

 

Draci se stanou partnery rytířů a budou se s nimi hnát po bitevním poli.

Rytíři přivítají draky jako své partnery a pomohou jim zplodit potomky.

Pokud však rytíři použijí sílu draků k uspokojení vlastní chamtivosti, bude tato smlouva od počátku neplatná.

 

Taková byla smlouva mezi Nothungem a pohořím Hvězdná Dračí Hora.

Jinými slovy, výměnou za vypůjčení si dračí moci si vezmou draky za své ženy a budou s nimi mít děti. Tato smlouva byla umožněna tím, že draci z pohoří Hvězdná Dračí Hora byli schopni na sebe vzít lidskou podobu. Také kdyby využili sílu draků k vlastním sobeckým tužbám a pokusili se napadnout nějakou jinou zemi, kontrakt by se roztrhal a Království Dračích Rytířů by ztratilo své vazby na pohoří Hvězdná Dračí Hora. Z tohoto důvodu bylo Království Dračích Rytířů zemí s politikou neagresivní obrany. Ani tato země se nezapojila do invaze Říše na panství Pána démonů.

Mít poblíž spojence byla jedna z přísad přispívajících k duševnímu klidu v království Lastania. I kdyby panství Pána démonů zaútočilo, jejich území bylo malé, takže je dračí rytíři budou bránit a zároveň bránit sami sebe.

To byl možná důvod, proč v království Lastania měl král a mnoho lidí bezstarostné osobnosti.

To bylo lepší než sdílet hranici s ambiciózním sousedem, a tak to Království Dračích Rytířú uvítalo. Z pohledu Unie východních národů, Lastania fungovala jako diplomatické okno do Království Dračích Rytířů, takže to dovolili.

Nyní, v královském panství v Lasta, centrálním městě království Lastania, byl muž, který se skláněl před králem Lastanie.

Mimochodem, na královském panství žil král této země. V malé zemi, jako je tato, nebyly žádné velké hrady, a tak král žil v impozantní rezidenci zvané královské panství uvnitř hradeb města.

Ten, kdo klečel v audienční síni královského panství, byl snědý muž, který vypadal na třicet let. Obličej měl pomalovaný a vypadal trochu jako domorodý Američan.

„Vy... říkáte, že si přejete vstoupit do mé armády?“ Laskavý král Lastania ho oslovil z trůnu.

Muž odpověděl a stále se před králem klaněl „Ano, pane. Já jsem Jirukoma. Přišel jsem vést bojovníky severního lidu.”

„Pane Jirukomo, prosím, zvedněte hlavu.”

Když Jirukoma vzhlédl, viděl, že král Lastania má laskavou tvář. Podobně laskavá královna, která stála vedle něj, i štíhlá, okouzlující princezna se usmívaly.

Král Lastania pohlédl na Jirukoma něžnýma očima. „Přivítám vás. Tohle je malá země. Máme tu málo vojáků. Tak málo, že lidé budou v případě invaze nuceni sami pozvednout zbraně. Muži ze severu jsou proslulí svou statečností. I kdyby to bylo jen do doby, než se budete moci vrátit do svých zemí, byli bychom velice rádi, kdybyste nám pomohli.”

„Ano, pane,“ Jirukoma znovu sklonil hlavu. „Jestli nás necháte zůstat ve své zemi, hodlám se vám odvděčit tím, že budu bojovat ve váš prospěch, zatímco budeme čekat na den, kdy se budeme moci vrátit do našich domovin.”

Ten den, Jirukoma, který přenechal svou pozici náčelníka uprchlíků v království Friedonia své sestře Komain, přijel do království Lastania v čele s uprchlíky, kteří byli zastánci tvrdé linie, kteří měli obzvláště silný smysl pro loajalitu ke svým bývalým zemím. V reakci na volání království Lastania o vojáky sem přišli čekat na den, kdy se budou moci vrátit do svých domovin.

Král Lastania vstal, přešel k Jirukomovi a položil mu ruku na rameno. „Ano. Tohle je země, která nemá co nabídnout, ale dokud se vaše přání nesplní, byl bych šťastný, kdybyste to mohli vidět jako svůj druhý domov. Představím vás muži, který bude zítra vaším velícím důstojníkem. Pro dnešek si můžete odpočinout.”

„Ano, pane.“ Jirukoma se zarazil.

Z pohledu Jirukomy, král Lastania mu nedal pocit stability jako Souma, ale shledal ho laskavým a velkodušným. Přinejmenším nevypadal jako člověk, který by uprchlíky zneužíval nebo je upracovával k smrti.

Ulehčen touto skutečností, Jirukoma zakončil audienci u krále Lastanie.

 

Když jeho audience u krále skončila, Jirukoma právě procházel síněmi královského panství, když spatřil někoho, kdo stál vedle sloupu. Osoba, která měla bílou kápi staženou hluboko do očí, se opírala o sloup se zkříženýma rukama. I s kapucí a navzdory štíhlé postavě bylo zřejmé, že je to muž.

Když se Jirukoma pokusil projít kolem muže, muž promluvil.

„Byl byste to vy, kdo sem přivedl uprchlíky?”

Jirukoma svraštil čelo. „Já ano.... Mohu vám pomoci?”

Král vypadal jako laskavý muž, ale jeho družiníci možná ne. Přišel snad někdo z těch vazalů, kteří tolik nestáli o to, aby uprchlíci vstoupili do jejich řad, aby ho dosadili na jeho místo? Zatímco o tom Jirukoma přemýšlel, muž, který možná vycítil Jirukomovu ostražitost, upustil od tázavého tónu.

„Ach, odpusťte mi. Prostě jsem se chtěl na něco zeptat. Slyšel jsem, že vaši lidé přišli z Elfriedenu... nebo je to teď Friedonia? Je to tak?”

„...Ano,“ řekl Jirukoma. „Přesně tak.”

Muž se zdál upřímný, a tak mu Jirukoma upřímně odpověděl. Zdálo se, že ten muž má jisté obavy ohledně království Friedonia.

Kdo to byl? Zatímco ho Jirukomová začínala podezřívat, muž v kápi se napůl zasmál, jako by se sám sobě vysmíval.

„Přesto jsi sám podivín. Ta země, království Friedonia... I když to nerad přiznávám, jsou teď stabilní, že? Měl jste to štěstí, že jste tam unikl, ale teď jste se vrátil až do malé země na frontě, abyste narukoval. Já tomu nerozumím.”

„...Nemluvíte jako člověk této země,“ řekl Jirukoma.

„Jsem hostující generál,“ řekl mu ten muž. „Můžu říct svůj názor, protože nejsem odsud.”

I když si Jirukoma myslel, že ho přistihla nepříjemná osoba, na jeho otázku odpověděl.

„Je to pravda, Král Souma nám nabídl cestu, kde bychom se výměnou za to, že se na čas vzdáme návratu domů, mohli stát lidmi království Friedonia,“ řekl Jirukoma. „Ne všichni uprchlíci však mohli tuto politiku přijmout. Byli tací, kteří se rozhodně nemohli vzdát návratu domů. Kdyby tito lidé zůstali v království, postavili by se do cesty těm, kteří se snaží dosáhnout míru tím, že se stanou občany království. Proto je vedu k návratu na sever.”

„Snažím se pochopit, proč se vzdáváte záruky míru, ale... v tom případě, proč jste si vybrali tuhle zemi?“ zeptal se muž. „Tohle je malá země. Kdyby ses zeptal, jestli je plat dobrý, nemůžu říct, že je. Kromě toho, i když je král Lastania něžný, postrádá ambice. Je to průměrný muž, který mi připomíná bývalého krále Elfriedenu. I když budete čekat v této zemi, den, kdy budete moci zaútočit na panství Pána démonů, nikdy nepřijde.”

„Žádná země nemá sílu napadnout panství Pána démonů,“ vrátil se Jirukoma. „Ať bychom šli kamkoliv, zůstali bychom jen jako jednorázoví obránci. Protože jsme to věděli, vybrali jsme si místo nejblíže naší vlasti.”

„Vlast... Vaše domovina, co?“ Když to slovo uslyšel, muž v kapuci zkřížil ruce na prsou a zasténal. „Je to... něco, za co stojí opustit mír a bojovat?”

„Hm? Na co se ptáte?“ zeptal se Jirukoma. „Jistě musíte mít vlast, že?”

„Ano, řekl... No, svým způsobem stále ano... ale jsem muž, který byl odvržen svou vlastí...,“ řekl muž nevzrušeně.

 

Nebyl v tom ani náznak smutku, ale Jirukoma cítil jakýsi zmatek a váhání. Pak si muž začal mumlat pro sebe, jako by byl hluboce zamyšlen.

„Vím, že jsme bojovali za lidi. Přesto, proč...? Proč se od nás vůle lidu odvrátila? Ne, nebylo to tak? Nebyla naše válka vůlí lidu? Ale sledovali jsme cíle naší vlasti... Možná byly ty cíle samy o sobě špatné? Co lidé skutečně chtěli? Po čem doopravdy toužili po mém otci a po mně? Je to proto, že jsem to nepochopil, že jsme... že jsem byl poražen...?”

Jirukoma neměl tušení, o čem mluví, ale viděl, že ten muž je zapojen do sebevýslechu, aby se pokusil najít nějakou odpověď. „Vypadáte hrozně otřeseně. To si tak málo věříte?”

„...Sebevědomí? Moje bylo rozbito už dávno,“ řekl muž se sebelítostivým smíchem. „Bývaly doby, kdy jsem překypoval sebedůvěrou. Nicméně, když jsem byl nucen opustit svou vlast, tato důvěra byla roztříštěna na malé kousky. Věci, o kterých jsem si myslel, že je dělám pro svou zemi, neudělaly nic pro mou zemi, a zradili mě ti, které jsem miloval a o kterých jsem si myslel, že mě milují. V té době, jsem nesnášel své zrádce... a svou vlast. Nicméně, jak jsem se ptal sám sebe znovu a znovu, zjistil jsem, že už to nevím. Byly věci, které jsem považoval za správné, skutečně správné? Když jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že už si nemůžu věřit. Co je to země? Co je to suverenita? Není suverenita vůlí státu? Co je to za lidi? Jaká je jejich vůle? Jsou lidé a jejich vůle dvě rozdílné věci? Proč existuje rozpor mezi trůnem a vůlí lidu?”

Sledovat muže, jak se opakovaně ptá sám sebe, Jirukoma měl pocit, že je hledač. Ten, který sešel z cesty a dál hledal cestu. Ze slov, která pronesl, však poznal, že nehledá jen tak ledajakou cestu. Tento muž, který musel myslet na „krále“ a „lid“... Možná měl kdysi vysoké postavení.

„Kdo... jste?“ zeptal se Jirukoma.

Muž si stáhl kápi. „Jsem Julius Amidonia. I když to rodinné jméno teď nemá žádný význam. Jsem blázen muže, který byl poražen Friedonským králem Soumou a jeho země mu byla ukradena jeho sestřičkou.