IwS 4 - Mezipříběh I: Útočníci 2/2

„A? Co se stalo s tím spratkem?“

„Zástupce generála a velitel prvního řádu dnes ráno navštívili jeho dům. Byl eskortován na velitelství rytířů, když jsme ho viděli naposledy. Můžeme předpokládat, že zahájí vyšetřování jeho minulosti ještě před koncem dne.“

„Kuhahaha! Ano… vynikající. Ty špinavé krysy, které si říkají dobrodruzi, by měly znát své místo na světě. Každý obyčejný člověk, který se mi postaví do cesty, si zaslouží skončit takhle!“

„Dokázal jsi to, tati! A máááš to, prosťáčku!! Eehehehehe, teď to budu já, kdo si vezme princeznu Yuminu! Já a jen já!“ Na terase, čelem do zahrady, stál muž, který se potěšeně smál. Byl to mohutný padesátník v luxusně drahém obleku. Měl velmi malý knírek a byl pánem tohoto panství, Markýz Rygel.

Po markýzově boku stál jeho jediný syn, který právě radostně nafukoval tváře. Byl to umazaný malý exemplář muže, který, přestože mu bylo teprve dvacet, už měl ustupující vlas. Zdálo se, že vrstva mastnoty pokrývá i mužovu plešatějící lebku.

Před těmito dvěma, venku na zahradě, stála dvojice obzvlášť význačných mužů. Byli to falešní rytíři, kteří se objevili noc předtím na markýzův rozkaz, stejně jako skuteční vrazi banditů na ulici. Náhodou to byla také markýzova soukromá stráž.

„Dále musíme propašovat kradené věci do jeho věcí. Pro dobrou míru, rozumíte. Až k tomu dojde během inspekce, jeho zločiny budou dvojí!“

„Ukradené... Ukradené zboží, pane?“

„Víte, to, které jste přivezli po tom, co jste minulý měsíc napadli tu jednu obchodní karavanu. Toho můžeme využít! Až bude oznámeno, že princeznin snoubenec byl divoký bandita, celá země bude ve zmatku.“

„Vy jste šéf, šéfe...“ Falešní rytíři také pracovali na částečný úvazek a prováděli loupeže na dálnicích podle podobných příkazů. Ten chlap byl upřímný až k bohu Marquis de Bad.

„Na závěr se ujistíme, že princeznin snoubenec byl vrah a zloděj a neukázněný chodec, a to veřejnosti vetřeme do tváře. S tímhle, přistoupím ke králi a požádám, aby bylo zasnoubení okamžitě odvoláno. Král nebude mít jinou možnost než mi za daných okolností vyhovět. Lidé by prostě nepřijali muže známého jako násilného zločince za manžela princezny! Všem dokážeme, že král prostě není schopen vybrat si vhodného partnera, a pak toho plně využijeme! Už na něm vidím samotný obraz hanby!“ Markýz se pro sebe radostně usmál. Byl tak přesvědčený o svém vítězství, že i jeho odraz ve skleněném okně se zdál být živý svou vlastní radostí.

„...A takhle chcete přimět princeznu Yuminu, aby si vzala vašeho syna?“

„Ehehehe! Nemůžu se dočkat! Jakmile bude princezna patřit mně, myslím, že ji budu trochu šikanovat! Vždycky na mě shlížela těma chladnýma očima, ten drzý spratek! Budu se muset ujistit a strávit spoustu času jejím školením, jak mi sloužit jako má žena!“

„Dělej si s ní, co chceš, jen si s ní nehraj tak tvrdě, aby se zlomila. Pamatuj, tvým úkolem je ji zbouchnout a dostat ty děti ven. Je pro nás užitečná jen tehdy, když ještě může otěhotnět. Nezapomeň na to, chlapče.“

„Ehehehe! To vím, otče. Zbouchnu ji pěkně a dobře, a pak z tebe udělám dědu nového krále!“ Chlapcův neslušný smích se rozlehl do noci. Jako nakažlivý se tento špinavý smích rozšířil i na markýze. Celá jejich hnilobná konverzace byla tak hlasitá, že byla slyšet ozvěna tam, kde jsme byli v zahradě.

„Touyo, chlapče. Myslím, že to stačí. Ještě chvíli a bojím se, že mi shnijí uši.“

„Jo, vlastně jsem se cítil stejně.“

„Co – k čertu?!“ Markýz důvěrně znal hlas, který se právě vynořil z úst toho, co mělo být členem jeho soukromé stráže.

Na rozkazy našeho dobrého přítele jsem zrušil iluzi vrženou mým kouzlem [přelud].

Markýzova soukromá stráž pomalu začala nabývat své pravé podoby.

„Vaše Veličenstvo! Ale jak!? To není možné!“ Z pohledu na Jeho královské Veličenstvo, Belfastského krále, který tu byl od samého počátku, byl markýz evidentně tak vyděšený, že padl na zem na záda. Po králově levici a pravici stál Lyon a zástupce generála rytířského řádu, Neil.

„Co-Co-Co ... co to má znamenat ?!“

„Dovolili jsme si půjčit si vaše stráže. Právě teď jsou ti skuteční ve vězeňské cele a přiznávají se k věcem, ze kterých jsme je ještě ani neobvinili, dovedu si to představit. Podařilo se nám od nich získat víc než dost informací, abychom dokázali mou nevinu, ale měl jsem pocit, že by si král měl vyslechnout vaši verzi příběhu osobně, a tak jsem si dovolil doprovodit ho přímo do vaší zahrady.“

„...Možná je ve vašich obviněních zrnko pravdy, markýzi. Musím být opravdu hrozný znalec charakteru, když jsem se dozvěděl, že jsem pouštěl darebáka, jako jste vy, na nevinné lidi.“ Král promluvil k markýzovi hlubokým, zastrašujícím hlasem, ne nepodobným hrůze samotného hromu. Král byl naprosto a úplně rozzuřený.

„To snad není pravda! Postavil jsem bariéru kolem celého pozemku, dokonce i kolem zahrady! Tady nemůžete používat magii!“

„To je všechno? Normální bariéra? To, co udělá, je, že vás vyloučí jako cíl ze všech kouzel zaměřených na oblast, na kterou je seslána. Proto teleportační magie nebo pátrací magie přestává fungovat v okamžiku, kdy kouzlo interaguje s bariérou.

Nicméně, pokud jsem to já, na koho sesílám kouzlo, pak je vaše bariéra bezmocná to zastavit. Přece jen by tě moc neochránilo, kdybys proti mně zablokoval nějaké kouzlo. Takže můj [přelud], kouzlo iluze, které mohu seslat na sebe, je schopno bez problému proklouznout přímo za vaši bariéru. Možná jste měl strávit o něco méně času intrikováním zla a o něco více času studiem samotných základů, alespoň.“

„Drzý darebáku! Copak nechápeš, že jsi v přítomnosti markýze, ty spodino?! Poznej své místo!“ Možná, že ta přednáška byla trochu moc, protože se zdálo, že markýze rozhořčila vzteky. Chápal vůbec svůj vlastní postoj?

„Jsem drzý, že? Řekni mi tohle, sire markýzi, který z nás spáchal vraždu, svedl zločin na nevinného člověka, zosnoval spiknutí proti králi, kterého měl následovat, a jako by to nestačilo, použil bandity k útokům a okrádání nevinných lidí? To byly všechno věci, co jsi dělal, že? Podle mého názoru, nevěřím, že si vůbec zasloužíš, aby s tebou někdo mluvil zdvořilým hlasem. Hej, prasečáku, poslechnu si tvůj názor na věc. Dobře“

„P-Prase?! Jak se opovažuješ?! Nemysli si, že ti projde takhle se mnou mluvit, prosťáčku! Ujistím se, že nikdy –„ neměl jsem náladu na tyhle šarády, tak jsem vzdálenost mezi námi uzavřel rychleji, než stačili mrknout, a pak jsem toho tlustýho parchanta zvedl ze země za límec.

„...Ty jsi ten, na koho jsem teď nejvíc naštvaný, prasátko. Určitě sis užil spoustu legrace, o tom, jak bys srazil mou budoucí ženu... Jestli někdy uslyším z tvých úst další takové slovo, utrhnu ti toho malého ptáka, nacpu ti ho do krku a pak ti zašiju pusu. Budeš se cucat do konce života. Rozumíš? Kývni, jestli to chápeš, kreténe.“

„E-Eek?!“ S každým slovem jsem na chlapce vrhl všechnu zlobu, kterou jsem dokázal nashromáždit, jen abych zjistil, že se pomočil a ze strachu omdlel.

Bylo to naprosto nechutné, tak jsem hodil jeho pochcané tělo na zeď.

„A-Alexandře!“ Markýz vykřikl při pohledu na tělo svého syna, které bylo odhozeno stranou.

Jmenoval se Alexander? To je to nejméně příhodné jméno, které mě napadá pro ten pytel sraček.

„Vetřelci! Vetřelci na pozemku! Sejměte je!“ Na markýzův rozkaz se z jejich pokojů vyřítila do zahrady plná síla jeho soukromé stráže.

Očividně to byli přesně ti ubozí podřízení, u kterých se dalo čekat, že je najdou, protože bylo jasné, že krále nepoznávají ani tak osobně. Vytáhli meče a namířili je naším směrem.

„Markýzi Rygele, chápete závažnost svých činů v této chvíli?“

„Ticho! Místo toho vás podrobím hrubé síle! Stráže, odřízněte ty muže! Nenechte stát ani jednoho!“ Markýz byl tak šílený, že slova Jeho Veličenstva krále už k němu ani nedoléhala. V této chvíli byl naprosto ztracený případ. V podstatě zešílel.

„Hádám, že na jeho seznam zločinů můžeme bezpečně přidat velezradu.“

„Idioti, všichni.“ Lyon a Neil si těžce povzdechli.

Nebylo třeba zrovna génia, aby uvážil, že král nemůže vyjít na takové místo osobně, aniž by udělal jakákoli opatření. Král se se mnou podíval do očí, tak jsem si vzal Brunhild od boku a pak jsem vypálil jedinou hlasitou ránu přímo do noční oblohy.

Výbušný zvuk byl jejich signálem k pohybu. Královští rytíři se během okamžiku hemžili v zahradě ve velkém počtu.

„Kdo.... Co... jak?“ Proti početní převaze neměla markýzova soukromá armáda jinou možnost než se vzdát. Markýz sám zbledl a díval se, jak jeho soukromá stráž odhazuje zbraně jednu po druhé.

„Markýze Rygele, váš titul je tímto zrušen z důvodu velezrady a  pokus o atentát na korunu, kromě různých dalších drobných zločinů. Vaše vina je jasná jako den. Prostě to vzdejte.“ Králova slova markýze tak šokovala že padl na kolena. Neil přinesl lano, kterým mu svázal ruce.

◇ ◇ ◇

„Odpovědnost za tento incident leží výhradně na mých bedrech. Neexistuje omluva pro to, čím sis prošel, Touyo.“

„Vůbec ne. Podařilo se vám přivést nepřítele, který se dlouho skrýval, před spravedlností. Konec dobrý, všechno dobré, Vaše Veličenstvo.“ Snažil jsem se uchlácholit krále, který se přede mnou uklonil.

Den po incidentu, jsem šel s Yuminou na královský hrad. Byl jsem zvědavý, co se stalo markýzovi a jeho synovi. Oba samozřejmě dostali přísné tresty.

„Nebude to ale tak trochu velký problém? Byl to technicky vzato markýz a tak.“

„Vůbec ne. Celá záležitost je zcela vyřešena. Byl to muž, kterého Yumina nikdy neměla ráda, takže jsem mu stejně nikdy nechtěl delegovat žádné důležité záležitosti. Nyní mám otevřenou usedlost, kterou mohu nabídnout kterémukoli zodpovědnějšímu šlechtici, pokud by prokázal dostatečně velkou službu. Považuji to za dobrou věc.“ Což znamenalo, že celou dobu věděl, že tomu muži se nedá věřit od chvíle, kdy ho Yumina poprvé prokoukla svýma mystickýma očima. Nakonec však v něm měla větší pravdu, než si kdokoli z nás přál.

„Obě jejich duše jsou od té doby, co jsem je poprvé poznala, plné bláta. Vždycky jsem věděla, že vevnitř myslí na opovrženíhodné myšlenky, ale nepředstavoval jsem si, že by zašli tak daleko... Vzal jsem ho za jednoho, aby se účastnil malicherných mocenských bojů, ne velezrady. Zdá se, že jsem ve světě stále příliš naivní.“ Yumininy mystické oči byly pozoruhodně ostré, ale ne tak vševědoucí, aby jí přesně prozradily, jaké zlé myšlenky může člověk mít. Když jsem viděl, jak Yumina vypadá celá sklíčená, napadlo mě to a poplácával jsem ji po hlavě, ještě než jsem si to uvědomil. Nebuď na sebe tak tvrdá, chtěl jsem říct.

Markýz Rygel už nebyl markýzem. Tento incident šel příkladem všem ostatním šlechticům a vyslal zprávu, že nikdo, ani ti, kdo mají pokrevní vztahy, jakkoli vzdálené, ke královské rodině, nebude za svou korupci omilostněn.

Bývalý markýz Rygel byl popraven a jeho syn, Alexander, byl poslán pracovat do dolů na zbytek svého života.

Ukázalo se, že chlapec se od svého otce příliš nelišil, protože jeho vlastní rozsáhlý seznam zločinů byl po oné noci odhalen. Slyšel jsem, že dokonce využíval soukromé stráže své rodiny k únosům žen z ulic. Otec to samozřejmě pokaždé zakryl a nechal syna, ať si dělá, co chce. Objevily se také důkazy, že i vikomt Barrow byl do těchto obchodů v minulosti zapleten.

„Z pomyšlení, že ti darebáci měli v žilách jen kapku královské krve, se mi chce zvracet.“

„To jeho stopové pokrevní spojení bylo z následování jeho rodokmenu před více než tisíci lety, že? V té chvíli už jste doslova cizinci.“ Přemýšlel jsem, že ochráním Yumininy city, aby nešly stejnou cestou, a tak jsem nabídl svůj názor. Faktem bylo, že když jste vystopovali rodinné stromy dvou lidí dostatečně daleko, museli jste nakonec mezi nimi najít nějakou spojitost. No, s výjimkou mě, který byl jednoho dne vysazen do světa bohem.

„Přinejmenším věřím, že to prozatím ukončí jakékoli obtěžování ze strany jiných nesouhlasných šlechticů. Neodváží se vymyslet nějakou hloupost, která by následovala markýzova příkladu.“

„To skoro zní, jako bych to byl já, kdo je osobně zodpovědný za to, že jsem markýze postavil před soud…“

„To jsi v podstatě udělal, že?“ Připadalo mi to spíš, jako by si kopal vlastní hrob. Nakonec, jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem vzal krále, aby se s ním setkal.

Cítil jsem, že nejvěrohodnější forma důkazu bude ta, která vychází přímo z úst viníka. Jediné, co jsem musel udělat, bylo přimět ho, aby o tom mluvil otevřeně.

Mým původním plánem bylo nahrát markýzovo přiznání ke všem jeho zločinům na můj smartphone a předložit to později jako důkaz, ale když se král dozvěděl o mých plánech, trval na tom, abych ho vzal s sebou a viděl pravdu na vlastní oči. Cítil jsem, že si na tyhle směšné královy šaškárny asi nikdy nezvyknu.

„A když jsi štěkl na toho pitomce, běhal mi mráz po zádech. Yumina je opravdu šťastná dívka, že potkala muže, který se o ni tak intenzivně stará jako ty, chlapče.“

„Co říkal?“

„Můžeme prosím přestat s tím tématem...?“ Už jen při pomyšlení na ten výbuch jsem zrudl až po uši. Úplně jsem si tu situaci nenechal projít hlavou, když se to stalo. Yumina se to ze mě snažila vypáčit, ale to, co jsem řekl, bylo mnohem vulgárnější než cokoliv, co tahle dívka kdy potřebovala slyšet, takže jsem měl rty zapečetěné.

„Staaaaaare...” Ani nepočítej s tím, že na mě tentokrát vyzkoušíš ty oči. Neřeknu z toho ani slovo.

„Touyo, chlapče. Pokud ti na mé Yumině opravdu tolik záleží, pak věřím, že nejlepší způsob, jak odsud odejít, by bylo, kdyby sis s ní udělal dítě! No, jsem si jistý, že vy dva se k tomu brzy dostanete, bez ohledu na to!“

„Vaše Veličenstvo, prosím, přestaňte a upouštějte!“

„Otče!“ Yumina, s tváří řepy, křičela z plných plic, dost hlasitě na to, aby vyfoukla ušní bubínky a rozlehla se po celé budově hradu.

I já jsem byl nepochybně červený jako rajče, ale to nebylo ani tady, ani tam.