Epilog: Směrem k první cestě do zahraničí
1.den, 4. měsíce, roku 1 547., kontinentálního kalendáře.
Bylo to den poté, co se konala slavnost Jarního uznámení lunárního pravoslaví.
Včerejší slavnost Jarního oznámení byla docela živá, takže hradní město po ní bude dnes pilně uklízet. Strávil jsem den v kanceláři pro vládní záležitosti a zíral do jediného kusu papíru.
Liscia, která právě vešla do pokoje, se na mě podezíravě podívala a zeptala se, „Děje se něco, Soumo?”
„Hmm? Oh, díval jsem se na tohle.“ Ukázal jsem Liscii ten kus papíru, na který jsem zíral.
Ten kus papíru měl tři znaky nebo symboly, něco, co mi nedávalo smysl. Zleva začínal šipkový trojúhelník směřující doleva v kombinaci se čtvercem, dvě svislé přímky a něco, co je tvořeno svislou přímkou s pěti vodorovnými přímkami, které ji protínají a symbol ve tvaru deštníku.
Liscia se úkosem podívala na kus papíru, který jsem jí dal. „Co je to?”
„Zřejmě je to část lunalitské věštby, kterou Merula viděla.”
Merula Merlin přišla se Soujim Lesterem, biskupem, kterého jsme pozvali jako protiopatření proti lunárnímu pravoslaví. Její výzkum se zaměřoval především na duchy a magii a její dlouhé roky výzkumu přinesly neuvěřitelné množství znalostí, takže jsem ji přivítal s otevřenou náručí.
Teď byla Merula v laboratoři vědeckého pracovníka Genii, kde bylo k dispozici nejrůznější vybavení.
Zdálo se, že prokletá ruda, která absorbovala magii, je pro Merulu velmi zajímavým předmětem výzkumu. Trávila s Geniou den za dnem, spolu zabrány do svého výzkumu.
Jakou chemickou reakci by mělo setkání předvědce a výzkumníka magie na tuto zemi? Docela jsem se na to těšil a trochu jsem se bál...
Něco se stalo, když jsem poprvé potkal Merulu.
Orákulum, o kterém řekla, že se objevilo na Lunalithu, se ozvalo v rozhovoru, a když jsem se jí zeptal na podrobnosti, Merula zklamaně zavrtěla hlavou.
„Říkají tomu věštby, takže si myslím, že to, co se objevilo, byl text, ale nebylo to v psacím systému ze žádné země tohoto světa, takže jsem nemohla přijít na to, co to říká. Kdybych měla trochu víc času, mohla jsem alespoň přijít na to, jestli to byly gramofony nebo ideografy, ale...”
Zdálo se, že neměla čas, aby si to řádně zapamatovala. Její život byl v ohrožení, takže jsem jí to stěží mohl vyčítat.
Když jsem se jí zeptal, jestli si na něco pamatuje, bez ohledu na to, jak je to podružné, řekla „Je to opravdu jen malý zlomek, ale vzpomínám si... šlo to takhle...”
A pak napsala tyto tři nesrozumitelné znaky nebo symboly na kus papíru. Meruliny vzpomínky byly mlhavé, takže nejspíš byly přesně takové, jaké je viděla.
Nakonec jsme věděli jen to, že tyto druhy nepochopitelných znaků nebo symbolů se objevily jako věštba.
Zdálo se, že si Liscia něco uvědomila a řekla, „Ach...! Když to písmo není z tohoto světa, mohlo by být z tvého?”
„Jo,“ řekl jsem. „To jsem také tušil, ale nemám nejmenší tušení, co je zač ...”
Nemohl jsem samozřejmě tvrdit, že znám každý psací systém na Zemi, ale mohl jsem alespoň říci, že za více než deset let života v Japonsku, jsem si nevzpomínal, že bych viděl tento druh psaní (?) předtím. Ten uprostřed může vypadat trochu jako kanji za „modlitbu“ nebo „samuraje“, pokud se na to podíváte správně, ale pokud jde o to, jaký byl šíp podobný tomu, který přišel před ním, a deštník podobný tomu, který přišel po něm... To jsem netušil.
Vzdal jsem to a schoval kus papíru do stolu úřadu pro vládní záležitosti. „No, i kdybych dokázal přečíst jen tři znaky, nebylo by mi to k ničemu. Nemůžu přece zanedbávat své povinnosti jen proto, že jsem na to zvědavý. Prozatím na to zapomeňme.”
A tak, Liscia a já jsme začali s papírováním na den, ale... Měl jsem jedno z vědomí, které jsem oddělil, když jsem o tom přemýšlel.
Události se někdy odehrávaly i mimo Friedonské království. Pokud mi něco vadilo, když to byla domácí záležitost, mohl bych přivést nové lidi, vyčlenit na to personál a přidělit rozpočet, aby se to prošetřilo. Přece jen jsem měl postavení krále.
Nicméně, když to bylo v jiné zemi, nemohl jsem to vyšetřovat.
Kdyby to bylo něco, co už příslušná země vyšetřovala, bylo by možné, že bych tu informaci získal diplomacií nebo špionáží.
Nicméně, kdyby to ještě nevyšetřili, neměl jsem žádný způsob, jak získat informace o této záležitosti. Protože to byla jiná země, ani jsem nemohl vyslat tým, který by to vyšetřoval.
Co kdyby, zahrnuto v těchto informacích, které se této zemi nemohou dostat do rukou, existovalo něco, co by mohlo rozhodnout o osudu našeho vlastního národa? Co když se o tom dozvíme příliš pozdě? Kdykoliv jsem na to myslel, cítil jsem se neschopný nehybně sedět.
Svět nebyl úplný jen s jednou zemí. Obzvlášť když jsem zůstával uvnitř hradu, bylo přirozené, že tam byly věci, které jsem nemohl zjistit tímto způsobem. Pořád... jsem se měl o tomhle světě tolik co učit.
Musím se dozvědět víc. Mnohem víc, o mnoha různých zemích...
Zatímco jsem byl zavalen
vládní prací, myslel jsem na to.
◇ ◇ ◇
Byl to tajemný prostor.
Bylo to, jako bych byl v propasti, kam zřejmě nedosáhne žádné světlo, nebo jsem byl možná vyhozen do hlubokého vesmíru, na místo, kde jsem nebyl schopen rozeznat výšku odspodu.
Mohl jsem pořádně dýchat. Ale moje myšlení se nějak zamlžilo.
Oh... Tohle je asi sen. Jsem ve světě snů.
Někdy při snění, jsem si uvědomil, že to byl sen.
Když jsem spal u něčeho jako kotatsu, kde bylo těžké úplně usnout, uvědomil bych si, že je to sen a myslel bych si, že se musím rychle probudit, vidět sen o probuzení, uvědomit si, že zase sním, sen o probuzení... a tak to šlo dál. To se blížilo tomu, jak jsem se teď cítil.
Zatímco jsem se vznášel v tom podřimujícím stavu, náhle se přede mnou objevilo světlo.
Světlo se postupně zvětšovalo, a nakonec dosáhlo mnoho desíteknásobku mé vlastní velikosti. Světlo, které narostlo do obrovské velikosti, se nakonec začalo v něco formovat. Jak se formovalo, kdysi silné světlo postupně sláblo. A pak...
To, co se mi objevilo před očima, byl jeden obrovský stříbrný drak.
Jeho pocit přítomnosti byl ohromující. Měl stočené rohy jako koza. Drápy a tesáky, které vypadaly, že dokážou roztrhnout ocel. Silná křídla se roztáhla doširoka. Tělo měl pokryté hladkou stříbrnou srstí a modré oči mi připadaly něžné. Byl to drak, který byl mužný, a přesto se cítil mateřsky.
Říkali mi, že wyvernové a draci jsou úplně jiní, ale... teď jsem to pochopil. Toto stvoření bylo tak oslnivě božské, že mi připadalo absurdní srovnávat ho s wyvernem.
„Mohlo by to být tím, že jste.... Matka Drak?“ zeptal jsem se.
Bylo to tušení. Už jsem o tom slyšel. Říkali, že v pohoří Hvězdná Dračí Hora žijí vnímající draci a že jim vládne krásně mohutný bílý drak. Drak před mýma očima byl tak krásný, že bych ho popsal jako stříbrného draka, ne bílého, ale dokonale odpovídala obrazu Matky Drak.
Matka Drak to ani nepotvrdila, ani nevyvrátila, ale její neochvějné oči, které hleděly do mých, mi říkaly, že odpověď zní „ano“.
Pak Matka Drak natáhla ten svůj dlouhý krk. Dokonce i její hlava sama o sobě byla neuvěřitelně velká, a kdyby se jí chtělo, mohla mě klidně spolknout celého. Trochu jsem zpanikařil, ale moje tělo se nepohnulo, jako by bylo přišité.
Naštěstí, hlava Matky Drak neotevřela ústa, když se blížila, a její velký nos se přiblížil ke mně. Pak se jemně nadechla nozdrami. Chvíli jsme tak zůstali a pak Matka Drak ode mě pomalu odtáhla hlavu.
„Vy, který máte známý zápach,“ promluvila.
Co?! pomyslel jsem si v šoku.
Slyšel jsem hlas. Měl tón něžné starší ženy. Možná to byl hlas Matky Drak? Myslel jsem si, že by to tak mohlo být, ale neotevřela pusu.
„Vy, který máte známý zápach.”
Slyšel jsem to znovu. Ano, rozhodně jsem měl pocit, že to vychází ze směru Matky Drak.
„Ten ... hlas, který jako by promlouval přímo do mého mozku, je váš?“ zeptal jsem se.
Matka Drak vypadala, jako by přikývla. „Tohle je jediný způsob, jak můžeme mluvit, když jsem v dračí podobě.”
„To je zajímavé...”
Jaká to byla záhadná schopnost. Nevěděl jsem, jestli je to komunikační magie nebo snad telepatie, ale tohle byl sen, takže všechno fungovalo, asi jo. Ale stejně... konverzace s Matkou Drak v mém snu byla jako ze starého fantasy filmu.
„...Je možné, že mi ukazujete ten sen?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ promluvila. „Tohle je sen, ale není to sen. Synchronizací našich vědomí, zrodil se pseudosen, a tak jsem byla schopna vytvořit prostor, abychom mohli takto mluvit.”
Matka Drak to všechno vysvětlovala, jako by to všechno bylo velmi přirozené.
Synchronizace vědomí, pseudosny... Scenérie byla jako z nějakého fantasy filmu, ale slovní zásoba, která se vynořovala, byla strašně systematická. Skoro jako by znala sci-fi.
Slyšel jsem, že v pohoří Hvězdná Dračí Hora jsou inteligentní draci, a předpokládal jsem, že inteligence je tak akorát, aby mohli mluvit jako lidé, ale možná jejich inteligence dalece přesahuje inteligenci ras lidstva. Pokud tomu tak bylo, jaká to byla nepochopitelná země.
„...Takže, madam Matko Drak, proč jste zařídila, abychom se setkali tímto způsobem?“ Oslovil jsem ji jako královnu a ze všech sil jsem předstíral klid.
I když jsem se ptal, co řekne... Tušil jsem, proč mě kontaktovala.
Musela to být Mechadra, věc, kterou Genia opustila a vyrobila z kostí, které jsme vykopali. Kdyby se na nás pohoří Hvězdná Dračí Hora rozzlobilo a řeklo „Nezahrávejte si s pozůstatky našeho druhu,“ naše země by neměla jinou možnost než se vážně omluvit. Poprvé potkat skutečného draka, podařilo se mi znovu potvrdit jednu věc: Museli jsme si být jistí, že si z nich nikdy neuděláme nepřátele.
Říkalo se, že monstrum, ve které se mohou proměnit dračí ostatky, lebkový drak, dokázalo zničit celou zemi, že? To pravděpodobně znamenalo, že draci měli pro začátek takový potenciál. Pomohlo mi to pochopit, proč ani na vrcholu jejich moci nebyla Říše schopna vztáhnout ruku nebo nohu na pohoří Hvězdná Dračí Hora. Nebo spíš bylo lehkomyslné, že se vůbec rozhodli s takovými bytostmi bojovat.
Zatímco jsem cítil, jak mi po zádech stéká studený pot, zdálo se, že se Matka Drak lehce usmívá.
„K tomu nemám co říct.”
„Cože?!“ Četla mi myšlenky?!
„Říkala jsem, že tohle je místo vytvořené synchronizací tvé a mé mysli. I bez mluvení bys měl slyšet můj hlas.”
„...” ...Abychom mohli komunikovat pouhým přemýšlením, je to tak?
Když jsem se rozhodl myslet na to, co jsem chtěl říct, aniž bych to vyjádřil slovy, Matka Drak přikývla.
No, sakra. Nebavili jsme se jen od srdce, to, co jsme měli v hlavě, bylo pro druhou stranu otevřené.
Nemohlo být spravedlivějšího místa k vyjednávání, ale znamenalo to, že jsem jí také nemohl lhát. Ne, možná tak skvělá, jako byla Matka Drak, byla dost dobrá na to, aby ve svém srdci lhala? Když jsem si to pomyslel, Matka Drak zavrtěla hlavou.
„To nemohu udělat ani já. Žádné stvoření nemůže lhát v jejich srdci.”
„Je to tak?“ zeptal jsem se.
„Ano. A taky nemusíš říkat věci nahlas, víš?”
„Ne... Připadá mi to trochu znepokojující, tak mě prosím nechte mluvit nahlas.”
Tohle byl prostor, kde se nedalo nic ukrýt. Rozhodl jsem se, že se jí na to zeptám rovnou.
„Takže k té Mechadře... říkala jste, že k tomu nemáte co říct?”
„Nemám v úmyslu ti říkat, co můžeš a nemůžeš dělat s ostatky, když duše už odešla a na fyzické úrovni byla kost nahrazena kamenem.”
„...I kdyby to byly kosti jednoho z vašeho druhu?”
„Vy lidé jste také vystavili zkamenělé ostatky svých vlastních předků,“ řekla. „Nemohu říct, že bych k tomu neměla výhrady, ale je to nevyhnutelné. Všechny živé bytosti nakonec zemřou a pak shnijí. Zvířata, rostliny, lidé i draci, všichni se nakonec vrátíme do půdy. Máme v tom případě naříkat, že když šlapeme po zemi, kopeme do těch, kteří byli kdysi našimi bratry?”
Překvapilo mě to. I když byla předmětem uctívání, Matka Drak mluvila realisticky. Také, pokud její zmínka o návratu do půdy byla v narážce na to, že byla rozložena mikroby, opravdu jsem si nemohl dovolit podceňovat znalosti draků.
„Když nejde o problémy s Mechadrou, proč jste zařídila toto setkání?!“ zeptal jsem se.
Matka Drak přimhouřila oči. „Vy, který máte známý zápach, králi Elfriedenu a Amidonie, sire Soumo Kazuyo. Ráda bych, abyste navštívili pohoří Hvězdná Dračí Hora.”
„Pohoří Hvězdná Dračí Hora?” zeptal jsem se.
Matka Drak tiše přikývla. „V blízké budoucnosti uspořádáme obřad pro mladé draky z pohoří Hvězdná Dračí Hora, aby uzavřeli jezdecké smlouvy s rytíři z Nothungského Království Dračích Rytířů. Byla bych ráda, kdybyste se zúčastnil toho obřadu.”
„Huh?”
Měl jsem se účastnit obřadu dračích rytířů? ...Počkejte, copak pohoří Hvězdná Dračí Hora nemá žádné diplomatické styky s nikým mimo Nothungské Království Dračích Rytířů? Když jsem se snažil zeptat na více detailů, tělo Matky Drak začalo zářit, jako když se objevila poprvé. Bylo to tak jasné, že jsem přimhouřil oči.
Těsně předtím, než její podoba zmizela, Matka Drak mi zanechala tato slova:
Je tu něco, co vám chci
svěřit.
◇ ◇ ◇
Když jsem otevřel oči, byl jsem na posteli v temném pokoji.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a v hlavě jsem měl pořád mlhu. Asi byla ještě noc. Byla tma, ale měsíční světlo proudící oknem mi umožnilo rozeznat vnitřek této úhledné a upravené místnosti západního stylu.
Tohle je... Oh, jasně. Jsem v Lisciině pokoji.
Minulou noc... nebo spíš poslední dobou každou noc, pokud jsem nebyl zvlášť zaneprázdněn prací... Usnul jsem a probudil se v Lisciině pokoji. Samozřejmě... no... to bylo proto, abychom si mohli zablbnout.
Když jsem se podle očekávání podíval vedle sebe, našel jsem Lisciinu spící tvář. Druhý den ráno to bylo hektické, když jsme to dělali v kanceláři pro vládní záležitosti, a když to přišlo do mého pokoje, polovina z toho byla moje dílna na výrobu panenek a druhá polovina byla místo, kde jsme trávili čas jako rodina, což bylo nepříjemné, takže v důsledku toho jsme každý večer používali Lisciin pokoj.
„Nngh...“ Liscia, která ležela na zádech vedle mě, spala a byla nahá, jako by zvedla hlavu, ale pak se převrátila na bok. Pak pomalu otevřela oči, vytřela si z nich spánek a podívala se na mě. „Hmm... Soumo?”
„Promiň. Vzbudil jsem tě?”
„...Ne. To je v pořádku. Co se děje?”
„Aha... Měl jsem tak trochu neuvěřitelný sen ...”
„Sen?”
Tehdy se to stalo.
Ohhhhhhhhhhhhhh...
Najednou se ozval takový zvuk. Byl to tajemný zvuk, skoro jako siréna, nebo možná vytí nějakého tvora. Slyšeli jsme to ze značné dálky, takže to muselo být ve velmi vysoké hlasitosti, ale vůbec nám to nezvonilo v uších. Nejspíš to nevzbudí ty, kteří spí. Sám jsem to nikdy předtím neslyšel, ale představoval jsem si to jako zpěv velryb.
Oblékl jsem si košili, natáhl si kalhoty, vstal z postele a postavil se k oknu. Když jsem to udělal, viděl jsem velký stín na obloze, jak letí na severozápad.
„Jak neobvyklé,“ řekla
Liscia. „To je Matka Drak na jednom ze svých vyhlídkových letů.”
Liscia stála vedle mě, nahá, až na tu deku, kterou si kolem sebe omotala.
„Sama to vidím poprvé. Ve vzácných případech se stává, že Matka Drak létá po celém kontinentu. Nedělá nic konkrétního, ale uctívači Matky Drak říkají, že hodně štěstí se přihodí těm, kteří ji uvidí na vyhlídkových letech.”
„Hodně štěstí... co.”
Liscia si zřejmě myslela, že je to náhoda, ale když jsem uvažoval o snu, který se mi právě zdál…
Byl to sen, a přece ne sen... Je to tak?
Měl jsem předtuchu, že se zase něco stane, a lehce jsem si povzdechl.
◇ ◇ ◇
------------------------------------------------------------------------------------------------------
…abychom si mohli zablbnout…😅😂
Něco tu zavání… Myslím, že je jasné o čem bude další část. 😄A v příštích částech (HRH6) se dosavadní chápání tohoto světa otřese v základech.😵😱
ďakujem a 2023 nech je plodný ako žiaden pred ním.
OdpovědětVymazatPS: dosavadní chápání tohoto světa se otřese v základech - teším sa na to
Děkuji :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazat