IwS 5 - Krátký příběh: Život předsedy vlády Brunhildu

Život předsedy vlády Brunhildu

Jak to, že to dopadlo takhle?

Byla spousta důvodů, které mě napadaly, ale nakonec jsem to všechno mohl přičítat jen vlastní neschopnosti. Pošpinil jsem jméno Kousaka Masanohbu, jako člen Takedovy elitní čtyřky.

Můj bývalý pán, osiřelý syn Takedy Schingena, Katsuyohri-sama, byl naprosto neschopný ve všech státních záležitostech. Přirozená věc by byla ponechat všechny takové úkoly na vazalech, kteří byli kompetentní v takových oblastech, což mohlo přinejmenším zajistit naše přežití jako klanu.

Želbohu, Katsuyohri-sama byl zaslepen ve svém zoufalství překonat svého otce. Přirozeně jsme si nemohli pomoci a přirovnali jsme ho k Schingen-sama a byl jsem si jistý, že on pochopil tuto skutečnost.

V důsledku toho nás, kteří jsme sloužili Takedě od časů našeho předchozího pána, postavil na zem jako neloajální vazaly a držel nás po svém boku pouze ve jménu. Odtud hlásal jednu zbytečnou politiku za druhou, jako by byl zuřivý býk.

Jak se dalo očekávat, všechny naše finanční prostředky byly vyčerpány během chvilky. „Rozhodnutím“ našeho pána bylo zvýšit daně v nespravedlivé míře pro všechny obyvatele Takedy, v podstatě je okrádat, jakkoli potřeboval. To jen vyvolalo další tlak na občany pod námi. V mžiku to vedlo k násilnému povstání sedláků a rolníků a zpráva o tomto chaosu se rychle dostala k císařským uším.

Vzhledem k nedávnému pokusu Yamamota Kansukaye o revoluci v kombinaci se současným stavem věcí dospěl císař k přirozenému závěru, že klan Takeda nejeví žádné známky toho, že by reflektoval své minulé přečiny, a nařídil, aby byl klan rozpuštěn a jeho půda zkonfiskována.

Sám Katsuyohri-sama byl za trest také vyhoštěn z Eashenu. Dalo by se říct, že jen sklízel, co zasel, ale čas od času jsem si nemohl pomoci a pomyslel jsem si, že jsem se měl pokusit zastavit jeho běsnění i za cenu vlastního života. Taková lítost mě tížila od chvíle, kdy jsem přišel na Brunhildu. Navzdory tomu všemu mi byla v mé nové vlasti udělena tak kritická role jako předsedy vlády.

Abych byl upřímný, když mi mladík přede mnou poprvé přidělil tuto roli, skoro jsem si říkal, jestli nakonec není jen hlupák. Nemohl jsem uvěřit, že je v podstatě připraven vzdát se plné rozhodující pravomoci ve všech politických záležitostech ve prospěch člověka, který je pro něj jen o málo víc než úplný cizinec.

Jako takový, můj nový pán, Mochizuki Touya-sama byl pravým polárním opakem našeho předchozího pána Katsuyohri-sama. Neučinil žádný krok k přímému zasahování do politiky země. Pokud to považoval za dobrý nápad, byl ochoten vážně zvážit něčí návrhy bez ohledu na to, kdo s nimi přišel. Od přírody nás řídil podle filozofie, “žít a nechat žít“, a v podstatě nás nechal spravovat záležitosti, jak jsme považovali za vhodné.

Byl jsem šťastný, že nám tolik důvěřoval, ale pořád jsem se bál, jestli to pro naši zemi dopadne dobře pod vládou někoho s takovou osobností. Netrvalo mi však dlouho, než jsem přišel na jeho důvody.

Touya-sama jen zřídkakdy odpočíval, pořád byl v pohybu a dělal kdo ví co. Kdybych od něj jen na okamžik odtrhl oči, zmizel by někam, kde si ho téměř nikdo nevšiml, pokud vůbec někdo. Kdyby se jen tak potuloval po hranicích našeho vévodství, nepředstavovalo by to velký problém, ale rychle jsem zjistil, že je to typ člověka, který odjede do nějaké země na druhém konci světa, aniž by o tom přemýšlel. Vůbec mi netrvalo dlouho, než jsem se naučil, že mít pána schopného používat dopravní magii by byla taková hra.

Pokud bychom někdy nechali konečná rozhodnutí o všem na Touya-sama, pak bychom nikdy neudělali žádný pokrok. Jeho nejbližší služebníci tak neměli jinou možnost než učinit mnoho rozhodnutí mezi sebou.

Bylo však mnoho věcí, v nichž byl Touya-sama jediný, kdo mohl učinit konečné rozhodnutí. Částečně i proto se mi stalo tak trochu rutinou, že jsem alespoň jednou za pár dní chodil hledat našeho rozmarného velkovévodu.

Dokumenty se v těchto dnech začaly hromadit... Upřímně, kde se náš velkovévoda potlouká tentokrát?

„Jeho Výsost? Říkal, že se jde podívat na políčka v hradním městě.”

„Hrm, chápu. Možná to ještě stihnu, když si pospíším.” Poté, co jsem získal cenné informace od Tsubaki, jedné z našich bývalých Takeda shinobi, rychle jsem se vydal za naším pánem. Kdyby byly mé modlitby vyslyšeny, mohl být přinejmenším ještě ve vévodství.

I když to bylo nepříjemné, svou práci jsem neměl nerad. Naše země byla malá, ale založil ji známý hrdina. Byl jsem nanejvýš zvědavý, jak daleko můžeme zajít a do jaké míry můžeme ovlivnit stav samotného světa. Těšil jsem se na den, kdy budu moci být svědkem takové velikosti na vlastní oči.

Ale právě teď bylo mou hlavní prioritou chytit našeho velkovévodu za ruku a nechat ho probrat jeho papíry. Moje osobní naděje v něj a naše vnitřní politické záležitosti byly koneckonců dvě rozdílné věci.