„...Hej, ty,“ řekla Juno. „Nepotkali jsme se někde?“
Zlodějka měla výrazné zelené vlasy a bylo jí sedmnáct, možná osmnáct let. Její vzdorovité oči se zdály být pro její dětinskou tvář nepatřičné.
V rámci své party se specializovala na průzkum a přepadávání, takže se oblékala lehce, měla horké/sexy kalhoty a tílko s kyrysem. Ale kvůli chladnému podnebí v této zemi teď měla na sobě plášť, který to překrýval.
„Tvoje tvář...“ pokračovala. „Mám pocit, že už jsem ji někde viděla?“
„Ehm...“ řekl jsem.
Nebyl jsem si jistý, kterou tvář má přesně na mysli. Byl to můj obličej ve vysílání hlasového klenotu jako krále Friedonie, nebo moje tvář z doby, kdy jsme se potkali v bývalých slumech, nebo tvář osoby uvnitř dobrodruha Malého Musashiba...? Oh, počkat, ovládal jsem toho Malého Musashiba na dálku. Nezáleží na tom, která z mých alternativních identit to byla, bylo by obtížné to vysvětlit.
Soudě podle vrásek na čele Juno se zdálo, že si sama Juno nemůže vzpomenout, kde mě viděla. V tom případě bylo rozhodnuto o mém řešení.
Nabídl jsem pravou ruku Juno. „Těší mě. Nebyli byste vy náhodou ti dobrodruzi, co nás přišli podpořit?”
„Cože? Uh... Jo, ale...“
„Uf, to je dobře, že jste tady.“ Vzal jsem Juno za pravou ruku a silně jí potřásl.
Můj plán byl posunout věci dál, než na něco přijde. Když jsem ještě držel Juno za pravou ruku, ukázal jsem na posledního z pěti ogrů, na jejichž porážce ostatní pracovali.
Také jsme sem přišli zabít ogry a odpovědět na žádost o pomoc, kterou sir Kuu vydal.“
„O-opravdu?“ Juno se na mě nechápavě podívala.
Whew… Vypadalo to, že se mi to podařilo odehrát dost dobře.
„...Miláčku?“ Juna, která stála vedle mě, se na mě dívala s úsměvem.
I když neřekla ani slovo, poznal jsem, co si myslí…
„No teda, jak dlouho ji chceš držet za ruku?“
„Jaký vztah s ní vlastně máš...?“
Měl jsem pocit, že mě vyslýchá. Byl jsem jako žába, ochromen tím, že na mě zíral had. Ne, ne ledajaký had, obrovský mořský had. V takových chvílích jsem opravdu cítil, že Juna je vnučkou mořského hada Excel.
Pustil jsem ruku Juno a pak jsem hovor převedl na vůdce skupiny Deceho, který měl ve tváři výraz, jako by se divil, o čem jsme to mluvili.
„Dokončili jsme zabíjení těchto pěti, ale dalších sedm ogrů se blíží sem,“ řekl jsem. „Rád bych, abyste nám je pomohli podrobit.“
„J-Jasně,“ řekl. „Mám to. Jdeme, všichni!“
„Jo!“ řekl Augus.
„„Ano, pane!““ vykřikli Febral a Julia.
Juno se mi dál dívala do tváře, ale díky Juně, která se mezi nás nenápadně vložila, se nám podařilo prolomit její zorný úhel.
Juno nasadila podrážděný výraz, když se mezi nás někdo postavil.
Juna nedovolila, aby se usmála, ani když na ni druhá žena pochybovačně zírala.
Mezi nimi létaly jiskry.
...Proč to tak bylo? Cítila jsem bolest v břiše.
No, to stranou.
Nedlouho poté se objevilo sedm ogrů, ale s naší původní sedmičlennou skupinou posílenou pěti dobrodruhy nás teď bylo dvanáct.
Dokonce mě vyloučili, protože jsem nemohl použít svou
panenku Musashiba před Juno a její skupinou, což znamenalo, že jsem se
zredukoval na průzkumnou roli.
Když mě Juna hlídala, pořád jsme měli dost lidí, abychom je přemohli.
Zatímco Dece a Juno byli daleko pod Aishou nebo Halem, pokud jde o schopnosti, Dece a Augus drželi ogry pod kontrolou v první linii, Febral vyléčil jejich rány, Juno ogry narušila a pořezala dvojicí mečů potažených jedem a Julia je dokončila magií.
Použili takovou partajní týmovou práci, aby sejmuli dva ogry. Poráželi nepřátele, které nemohli porazit sami silou týmové práce.
Byl to styl, který se lišil od vojáků na bojišti, a vyhovoval jim jako dobrodruhům.
Malý Musashibo byl toho součástí...
Malý Musashibo, kterého jsem dělal jako dobrodruha, s nimi často tvořil dočasnou společnost. Jeho úlohou byl druh boje v první linii, který Dece a Augus prováděli. I kdyby to bylo dočasné, už se k nim několikrát připojil, takže jsem si byl jistý, že by s nimi mohl spolupracovat.
Byl také požádán, aby se formálně připojil ke skupině, ale nemohl jsem si dovolit, aby se některé z mých vědomí neustále věnovalo dobrodružství, a tak jsem zdvořile odmítl.
Když si pomyslím, že bych se s nimi setkal v této zemi... Zamyslel jsem se. Bylo to chtěné...?
„Osud je vrtkavá milenka, a bída seznamuje muže s podivnými spolunocležníky...“ zamumlal jsem.
„Hm? Říkal jsi něco?“ zeptala se Juna.
„Ne, vůbec nic.“ zavrtěl jsem hlavou.
To, co se v určitém okamžiku stalo poslednímu ogrovi, vzal do boku Halovo hořící kopí, které vytvořilo velkou díru, když explodovalo.
Teď jsme vyhubili všechny v této oblasti.
Nebyly žádné zprávy o dalších nepřátelích od Černých Koček, které sledovaly vstup do žaláře, a tak byl úkol splněn.
„Všichni jste si vedli skvěle,“ řekl Kuu. „Kazuma a spol, a taky dobrodruhové. Děkuji vám jménem lidu této země.“
Kuu i Leporina sklonili hlavy. Mluvil formálně, nepochybně proto, že byl emitentem výpravy.
Pak Kuu zvedl hlavu a usmál se na Deceho a ostatní se smíchem. „Opravdu jste nás zachránili. Řekneme cechu, že výprava je u konce. A o vašem podílu na tom, samozřejmě. Jděte si k nim pro odměnu.“
„J-Jasně,“ řekl Dece. „Rozumím. Tak my půjdeme.“
Dece a ostatní se uklonili a zahnuli zpátky po cestě, kterou přišli.
Když byli téměř z dohledu, Juno jako by kvůli něčemu zpanikařila a hnala se zpátky sama.
A sakra! Přišla na něco?
Postavila se přede mně a ukázala prstem mým směrem. „Už si vzpomínám! Ty – ty jsi byl ten chlap v uprchlickém táboře v Parnamu!“
To je to, co si pamatuje, co...
Zdálo se, že ve mně nepoznává krále ani toho uvnitř Malého Musashiba, ale muže, se kterým se náhodou setkala v uprchlickém táboře. Přemýšlel jsem, jak se té záležitosti vyhnu, ale měl jsem pocit, že snažit se lhát, když na mě tak upřeně zírá, by se mi vymstilo.
Položil jsem si ruku na temeno hlavy a lehce se uklonil. „Ohh... Děkuji za ten čas ...“
„Já to věděla! Chtěl jsem se tě zeptat celou tu dobu! Tehdy, nikdy jsi neřekl své jméno, ale ty jsi mi říkal Juno! Odkud znáš moje jméno?!“
„To je...“
Jak na to nejlépe odpovědět? Nemohl jsem říct, že to bylo proto, že jsem byl Malý Musashibo a často jsem pracoval s její stranou... že?
Ale co? Bylo potřeba udržet to v tajnosti? Bylo by problematické, kdyby se dozvěděli, že jsem teď král, ale kdyby zjistili, že jsem spojený s Malým Musashibem, nebyl by to problém, že?
„No.... Pravda je...“
„Hej, Juno! Necháme tě tady!“ Dece ji volal z dálky.
Juno zaskřípala zadními zuby a pak ke mně znovu přistrčila ukazováček. „Až se příště setkáme, dostanu z tebe odpovědi!“
Nechat ta slova za sebou, Juno se rozběhla ke zbytku své skupiny.
„Až se příště potkáme... co?“
Mně nevadilo, že jsem jí to řekl, ale nakonec jsem to tajemství přece jen udržel.
Abychom byli spravedliví, vždycky jsem byl v centru Parnamu a nechodil jsem do hradního města tak často, takže se ještě někdy setkám s Juno osobně?
Zatímco mě to zajímalo, Kuu zatleskal. „Tak tedy.... Leporino, Kazumo, venku už žádní ogrové nezůstali, že?“
„Správně,“ řekla Leporina. „Neslyším, že by se tu pohybovaly další skupiny.“
Souhlasil jsem. „Poslal jsem své dřevěné myši za jednotlivými zdroji zvuku a mohu potvrdit, že poblíž nezůstali žádní ogrové.“
Kuu přikývl. „V tom případě by to teď mělo být v pořádku. Armáda by se sem měla dostat každou chvíli, takže hlídání žaláře můžeme nechat na nich. Sledoval jsi vchod, jen pro jistotu, že?“
„Jo,“ řekl jsem. „Vypadá to, že tam nedošlo k žádnému pohybu.“
I když, pokud bych měl být zcela přesný, ti, kteří to sledovali, byly Černé Kočky. Žádné další zprávy nepřišly, takže to asi bylo v pořádku.
Kuu chvíli uvažoval.
„Můžeš se tedy dívat, než dorazí armáda?“ zeptal se nakonec. „Jestli se objeví další příšery, budeme se s nimi muset vypořádat.“
Mluvilo to o něm dobře, jako o člověku, který stojí nad ostatními, že jeho postoj je takový, že je třeba dbát veškeré opatrnosti, dokud nebudou věci plně zajištěny. Přirozeně, z celého srdce jsem s tím souhlasil.
„Rozumím,“ řekl jsem. „Budu hlídat, dokud nedorazí armáda.“
„Spoléhám na tebe. Dobře, tak se taky vrátíme? Člověče, omlouvám se. Zaplést se do našich problémů, jako je tento,“ Kuu se zazubil. „Jsem ti opravdu vděčný, víš? Nech mě zaplatit ti stejnou odměnu, jakou budeme platit dobrodruhům.“
Ale zavrtěl jsem hlavou. „Ne, to bylo v rámci mezinárodní spolupráce. Nepotřebuju žádnou kompenzaci.“
„Cože? Necítím se dobře, když to takhle nechávám...“
„Ne? Hm... Pokud na tom trváš, mohl bys požádat svého otce, aby byl ochoten učinit v nadcházejících rozhovorech všemožné ústupky mé zemi?“ zeptal jsem se žertem.
Kuu se zasmál a objal mě kolem ramen. „Oookyakyo, to se nestane! Pokud jde o vyjednávání s jinými zeměmi, je do toho zapojeno živobytí mého lidu. Možná jsem vděčný, ale tam ústupky dělat nemůžeme.“
„Ha ha ha, vážně? Tak to je škoda.“
„To nemyslíš vážně,“ zazubil se Kuu. „Jestli ano, tak se snaž vypadat trochu zklamaněji.“
Podívali jsme se na sebe a zasmáli se.
Aisha a Juna nás pozorovaly s úsměvem.
„Nevím, jak to říct, ale jsou tak mladí, když se na ně takhle podíváte,“ řekla Aisha.
„Hee hee,“ zahihňala se Juna. „Nějak mě to uklidňuje.“
Cítil jsem se trochu trapně.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
ĎAKUJEM, určite sa stretnú, otázka znie kedy a za akých podmienok.
OdpovědětVymazatDekuji :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazat