HRH 7 - Po návratu do země oblouk – 3: Květina, která kvete na poli a pták v kleci 1/3

Po návratu do země oblouk – 3: Květina, která kvete na poli a pták v kleci

 

Letní slunce začalo zapadat a trochu se ochladilo.

Byl jsem v kanceláři pro vládní záležitosti a bojoval s dokumenty, které se nahromadily, když jsem byl pryč v republice. Proč, když jsem tak tvrdě pracoval, se nezdálo, že by se množství práce, které zbývá, snižovalo?

Vždycky tu byla práce, kterou jsem potřeboval udělat. Nemohl jsem bojovat 24 hodin denně ... Chtěl jsem domů... Ale tohle byl domov...

Augh... Už se nemůžu soustředit...

Dnes jsem celý den pracoval v kanceláři, takže jsem byl vyčerpaný.

Fyzická práce způsobila letargii těla, ale duševní práce způsobila zhoršení duševních funkcí.

Opřel jsem se v křesle.

Pocit vyčerpání byl silnější než obvykle.

To proto, že Liscia není poblíž...

Od chvíle, kdy bylo zjištěno, že Liscia, která mi vždy pomáhala v roli sekretářky, je těhotná, odpočívala v bývalém panství sira Alberta. Pořád jsem si nenašel čas ji navštívit.

S ubíhajícími dny, kdy jsem ji nemohl vidět, jsem teď pochopil, že Liscia byla uklidňující přítomností, už jen tím, že byla blízko mě. I když jsem byl unavený, když jsem se díval na její vyvážené proporce zabalené v červené vojenské uniformě, měl jsem pocit, že bych se mohl snažit trochu víc.

Kdybych jí řekl, že jsem ji během práce pozoroval, přišel bych na další přednášku...?

Chtěl jsem mluvit s Liscií... Ne, prozatím to ani nemusela být Liscia. Jen jsem si chtěl s někým promluvit.

Sigh... Je čas to zabalit, asi jo.

Kdybych se přinutil pracovat a zadal někde špatnou informaci, muselo by to nutně vytvořit další práci. Docházela mi koncentrace, takže by bylo lepší nechat zbytek na zítřek a trochu si odpočinout.

Z terasy, která měla být prázdná, se náhle ozval hlas.

„Vaše Veličenstvo, mohu na okamžik?“

Vzhledem k času to byla pravděpodobně jedna z Černých Koček. Dřív jsem nadskočil pokaždé, když jsem najednou uslyšel své jméno, ale... stávalo se to dost často, už jsem si na to zvykl.

Podle očekávání, byl to zástupce velitele jednotky, Inugami, kdo otevřel dveře na terasu a vešel.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se.

„Ano, sire. Mám něco, co bych rád nahlásil.“

Poté, co jsem slyšel Inugamiho zprávu, zůstal jsem užaslý.

„Cože? Proč je tady?“

„Nebude vám k ničemu, když se mě zeptáte. Doporučuji vám, abyste se na věc obrátil s dotyčnou osobou.“

„Asi máš pravdu... Ale jsem ohromen, že to věděli.“

„Ten, kdo ji našel, byl člen, který odešel do republiky Turgis,“ řekl muž. „Kdyby ji někdo z ostatních členů našel první, bylo by to nebezpečné. Pro ni, samozřejmě.“

„Já vím. Jak mohla udělat něco tak nebezpečného...?“

Přitiskl jsem si dlaň k čelu a vzdychl. Vážně, co si myslela?

„Tak co budete dělat?“ zeptal se Inugami, hledaje, jak budu reagovat.

„...Můžeš ji sem dovést?“ zeptal jsem se unaveně.

„Chcete se s ní setkat?“

„Mohli bychom ji vyhnat, ale ona není ten typ, který by to vzdal.“

„Rozumím. Prosím, počkejte chvíli.“

Inugami vyšel na terasu. Musel pro ni jít.

Opřel jsem se v křesle, přemýšlel o tom, co přijde, a trochu jsem se zachmuřil.

◇ ◇ ◇

Nyní se vracíme v čase do doby, kdy bylo slunce nízko na obloze.

V Parnamu, kde se hemžili lidé, kterým skončila jejich každodenní dřina, se po nákupní ulici procházela zelenovlasá dívka.

„Jooo, každý prostě vybuchne, kdy se mu zachce...“

Ten, kdo šel kolem a něco si pro sebe mumlal, byla dobrodruh Juno. Strana, jíž byla Juno členkou, se vrátila z republiky Turgis na svou obvyklou operační základnu v královském hlavním městě Parnam.

Juno strčila ruku do váčku u pasu. Bylo tam víc peněz než obvykle.

Tady jsem, s hazardním platem, ale já opravdu nechci pít sama...

Nouzový úkol, který podnikli v republice, vyústil v tučnou odměnu.

I když si ji těch pět rozdělilo, peníze stačily na zaplacení veškerého jejich nového vybavení a rozhodli se, že každý stráví den tím, že si bude dělat, co chce.

Šermíř Dece pozval čarodějku Juliu, pro kterou měl slabost, na večeři, zatímco rváč Augus řekl, že jde tvrdě pařit na místo s hezkými dívkami. Kněz Febral se v dětství přátelil s dcerou hostinského, a tak řekl, že za ní půjde.

Vzhledem k tomu všemu byla Juno nyní vynechána.

Sigh. Není tu něco zajímavého...?

„Hm?“

Najednou, po cestě, si Juno něčeho všimla. Silueta roly-poly, která kráčela pomalými, snadnými kroky.

„Myslím, že jsem to našla,“ řekla s úsměvem. „Něco zajímavého.“

Objekt, který šel po ulici, byl kigurumi dobrodruh, Malý Musashibo.

Kdysi s ním zacházeli jako s městskou legendou a měšťané ho považovali za zvláštnost, ale protože byl nyní hlavní postavou ve vysílacím pořadu Prima Lorelei Juna Domy Společně s Velkou sestrou, děti ho měly rády.

„Hej, to je Malý Musashibo!“ vykřiklo dítě.

„Je tak kulatý. A tak velký.“

Na důkaz toho mu teď mávaly děti. To byla působivá ukázka popularity.

Malý Musashibo dal dětem palec nahoru.

Juno naklonila hlavu na stranu a podívala se na kigurumi dobrodruha.

Když o tom tak přemýšlím, viděla jsem program s Malým Musashibem, že? Dece a ostatní říkali, že jim nejspíš jen půjčil svůj kigurumi oblek, ale ty pohyby.... Vypadá jako opravdová hvězda.

Juno, která dokázala vycítit pocity Malého Musashiba podle toho, jak se pohyboval, viděla, že je to tatáž osoba (?) uvnitř tohoto Malého Musashiba. A nejen to, už dříve se setkala s tím, že vyřizoval pochůzky na hrad.

Je to tak, jak si myslím... a má nějaké spojení s hradem?

Její podezření se měnilo v jistotu.

Juno sledovala Malého Musashiba. Udržovala si od něj neustálý odstup, oči upřené na jeho záda, jak ho pronásledovala, a jak se očekávalo, Malý Musashibo zamířil k hlavní bráně hradu Parnam.

Malý Musashibo tam strážným něco ukázal, zasalutovali a bylo mu dovoleno vstoupit.

Ukázal jim něco jako propustku? Ale i s propustkou, opravdu by pustili tak nehorázně podezřelou osobu (?) skrz?

I kdyby ten kigurumi vystupoval ve vysílacím programu, který se na hradě produkoval, nevědělo by se, kdo je uvnitř, takže neměli by být opatrnější? Nebo měl něco, kvůli čemu by ho stráže nechaly projít jen tím, že by jim to ukázal?

Byl to člověk (?) s dostatečně silným spojením s hradem, aby měl něco takového?

Juno rozuměla Malému Musashibovi méně než kdy jindy.

Ani po nějakém čase čekání nebylo po Malém Musashibovi ani stopy. Že si přišel jen něco zařídit... se zdálo nepravděpodobné.

Když si toho všimla, slunce už zapadalo a v okolí se setmělo.

Možná mám pravdu. Možná je opravdu spojen s hradem. Ohhh, zajímalo by mě jak. Ale je to hrad ... Asi není dobrý nápad se tam vplížit.

Pokud by překročila hradby hradu Parnam bez povolení, pravděpodobně by byla zatčena za nedovolený vstup. Kdyby se to stalo, nebyl by to jen její problém, obtěžovala by tím i Deceho a zbytek její party.

Hmm, co dělat?

Juno byla v pasti, ochromená na hranici zvědavosti a rozumu. Neuvědomila si, že v té chvíli se z ní stala „podezřelá osoba zírající na hrad“. Nebo že existovala skupina, která takové lidi střežila a v případě nalezení je odhalovala.

Juno se už dávno změnila z pozorovatele na pozorovanou.