Ah!
Když si toho všimla, bylo už pozdě. Juno obklopoval nespočet lidí.
Ne, jak si mohl zvěd jako já nevšimnout, dokud jsem nebyla obklíčena?!
Juno, která vynikala tím, že vycítila přítomnost nepřátel v žaláři, jim dovolila, aby se k ní tak snadno přiblížili. Nebylo pochyb o tom, že její protivníci jsou zruční.
C-Co mám dělat...? Co teď...?
Juno se snažila získat cit pro přítomnost. Leštila každý nerv ve svém těle a hledala jejich polohu.
Když to udělala, uvědomila si, že je jen jeden směr, kde nejsou žádní lidé. Přestože byla jinak tak dokonale obklíčena, ve směru k hradu nebyli žádní lidé.
Cítím past, pomyslela si. Je to příliš křiklavé, ale... nemám jinou možnost.
Juno se rozhodla a vyrazila tím směrem. Přítomnosti kolem ní se také pohnuly.
Neútočí? Ale pořád jsem obklíčena.
Zatímco pátrala po přítomnostech, hledala místo, kam by mohla uniknout. Běžela směrem, kde nebyla žádná přítomnost, ale cítila, že ji někdo někam vede.
Počkat, jsem super blízko hradu?!
Když se soustředila jen na útěk, v určitém okamžiku překročila hradní zeď a dostala se blízko k samotnému hradu. Kdyby ji teď chytili, jednali by s ní jako s vetřelcem.
Juno vylezla na zeď, skákala po střechách a zoufale pobíhala kolem.
Nakonec přistála na terase. Byly tam otevřené skleněné dveře.
Můžu jít dovnitř, schovat se a počkat?!
Když si to pomyslela, pokusila se vstoupit do místnosti…
„A přestaň.“
„Cože?!“
Mladík, který vyšel z místnosti, jí zastoupil cestu.
„Koneckonců, jsou tu důležité dokumenty,“ řekl muž uvolněným tónem, který byste nečekali od někoho, kdo na terase nečekaně potká podezřelou osobu. „Existují pravidla, která zakazují vstup všem, kdo nemusí.“
Nicméně, protože byla na útěku, Juno byla zoufalá.
„P-promiň! Možná vypadám podezřele, ale nejsem! Jen mě pronásledovali a zahnali mě sem, takže... um... schovej mě jen na chvíli!“
Juno si pustila pusu na špacír, jak nejrychleji mohla, ale mladík si povzdechl.
„Trochu se uklidni, Juno. Více méně znám situaci.“
„...Cože? Jak to, že znáš moje jméno?“
„Kolikrát ses na to už ptala, zajímalo by mě...?“
S tím mladík udělal další krok vpřed. Když jasně uviděla jeho tvář, kterou až dosud zakrýval stín, Juno vytřeštila oči překvapením.
„J-jsi to ty! Ty jsi ten chlap, co jsme ho potkali v republice, že jo?!“
„Ano. Potkali jsme se také v uprchlickém táboře, věřím,“ řekl mladý muž s trpkým úsměvem a pokrčením ramen. „Dalo by se dodat, že jsme spolu také chodili na dobrodružné výpravy a pili.“
„Huh? Co jsi... Huh?!“
Pak mladý muž ukázal směrem k místnosti. Vevnitř byl Malý Musashibo, který se blížil pomalými, snadnými kroky. Hlava Malého Musashiba byla dokořán, aby ji ohromená Juno viděla. Uvnitř byl... prázdný.
Mladý muž promluvil. „Pohybuji s ním za použití své vlastní jedinečné magie. Já jsem ta osoba v kostýmu, i když jsem mimo kostým, dalo by se říct.“
„Pak jste tedy jsi skutečná identita pana Malého Musashiba?!“
„No, jo, to mám víceméně na mysli.“
Mladík podal Juno ruku.
„Rád tě poznávám... i když to asi není poprvé. Stále, ještě jsem ti pořádně neřekl své jméno, tak se ti představím. Jsem Souma Kazuya. Ten, který ovládal Malého Musashiba.“
„Souma Kazuya... Počkej, to je jméno ...“
Zatímco si potřásali rukama, Juno nad známým jménem svraštila obočí.
Mladý muž řekl s trpkým úsměvem, „Opravdu dělám ve svém normálním oblečení takový malý dojem? Jo. Jsem prozatímní král Friedonie.“
V tuto chvíli byla mysl Juno úplně prázdná.
◇ ◇ ◇
Chvíli trvalo, než se Juno vzpamatovala ze svého zmatku.
„T-tak co? Ty jsi Malý Musashibo a jsi král, takže to znamená, že Malý Musashibo je král? ...Ah! Promiň, musím se starat o své způsoby.“
„Ne, to, jak normálně mluvíš, je fajn,“ řekl jsem Juno s trpkým úsměvem. Blábolila teď nesouvisle. „Už jsem ti přece říkal, že jsme druhové, ne?“
Juno nafoukla tváře a odvrátila zrak. „...Nechci, aby někdo, kdo něco tak důležitého tajil, byl druh.“
„Nemohl jsem ti to říct, protože to bylo tak důležité. Kromě toho, i kdyby ano, pochybuji, že bys mi věřila, že?“
„To je.... No, možná ne. Dobře, budu se chovat normálně.“
S tím se Juno posadila na zábradlí na okraji terasy.
Stál jsem zády opřený o stejné zábradlí a konečně jsme
byli v pozici, kdy jsme si mohli uvolněně popovídat.
Pak Juno začala těkat očima po okolí.
„Co je to, Juno?“ zeptal jsem se.
„Nah, jen mě zajímalo, kam zmizely ty přítomnosti, která mě ještě před chvílí pronásledovaly.“
„Oh. To jsou moji lidé. Požádal jsem je, aby tě sem dovedli.“
„To byli tví podřízení?! Měla jsem hrozný strach, víš?!“
„Byla to tvoje chyba, že jsi špehovala hrad. Kdybys měla smůlu, možná by tě zabili z ruky za to, že jsi potenciální potížista. Kdo ví, co by se stalo, kdyby mě nekontaktovali…“
Při tomto rozumném argumentu, Juno zasténala, neschopná přijít s odpovědí.
„Um... promiň,“ řekla. „Jen jsem chtěla vědět, kdo jsi...“
Juno se chovala pokorně. Nebylo jí to podobné, tak jsem se zasmál.
„No, to je v pořádku. A? Jak se cítíš, když znáš mou pravou identitu?“
„Ulevilo se mi, že se mé pochybnosti vyjasnily,“ přiznala. „Ale proč si král hraje s panenkami?“
„Zpočátku to byl jen experiment.“
Odtud jsem Juno podal jednoduché shrnutí toho, jak Malý Musashibo vznikl.
Chtěl jsem otestovat rozsah svých schopností, zaregistroval jsem ho jako dobrodruha a nechal ho chodit na různá místa, kvůli tomu potkal Juno a její skupinu, nakonec jsme spolu podnikli dobrodružství a tak dále.
Také jsem vysvětlil, že jsem byl schopen vidět to, co viděl Malý Musashibo.
„Cože?! Pak jsi taky viděl, jak se můj kyrys roztavil…“
„Uh... jo. Je dobře, že jsi nakonec ukázala jen prsa, a ne i žebra jak – Au!“
„Nemluv o mých prsou!“ Juno mi vrazila do boku tvrdý kop.
Jen jsem ale parafrázoval Deceho!
„Ow... hej, jsem tak trochu král, víš?“ stěžoval jsem si.
„Říkal jsi, že jsme druzi a že se mám chovat normálně, ne?“
Moje agónie ji musela uklidnit, protože Juno se chechtala. „Když o tom tak přemýšlím, co se stalo s tím hrozným mlokem?“
„Poslal jsem tam armádu, aby to položila,“ řekl jsem. „Nemohli jsme to nechat být věčně. Svlékli jsme tělo až na kost a poslali do výzkumného ústavu. Před muzeem je vystavena replika.“
„Ty masivní kosti byly ten mlok?!“
„Vypadá to, že to byl on, kdo nakonec ukázal žebra, co,“ řekl jsem žertem.
„To teda jo!“ odpověděla se širokým smíchem. „Chápu. Pak ta ruka, kterou jsem viděla, když jsme jedli v jídelně, byla tvoje ruka?“
„Jo. Ale kvůli žáru kigurumi obleku a alkoholu, který jsem pil, jsem byl trochu mimo.“
„Ah! Proto se princezna příhodně objevila, co?“ Juno zatleskala, zřejmě spokojená s vysvětlením.
Mluvila o tom, jak jsem zkolaboval na hostině a Liscia
mě přišla vyzvednout? Teď, když jsem o tom přemýšlel, Juno znala Lisciu, že?
Kdybych zahrnul čas v uprchlickém táboře a také naše setkání v republice, měla
také kontakt s Aishou, Junou a Tomoe.
ďakujem.
OdpovědětVymazatDekuji :)
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazat